Ještě Arktida

Ač se nepovažuji za konfrontační typ a nerad se nimrám v drobnostech, rád bych uvedl pár zpřesnění:

1. Dožadovat se „posledního glaciálního maxima“ zhruba před 10 000 lety (s. 292) není úplně vhodné. Proběhlo zhruba o 10 000 let dříve a před zmiňovanými 10 000 lety si svět už užíval poslední doby meziledové, čili holocénu.

2. Na úžasné vnitřní tabulce uprostřed časopisu je vpravo nahoře napsáno, že: „Ledovce vznikly v Severní Americe, v Grónsku a na severním pobřeží Sibiře v pleistocénu (před 5–1,8 milionu let).“ Jenže toto období spadá do pliocénu, popř. začátku pleistocénu. Ačkoli nepanuje úplná shoda ohledně počátku pleistocénu (je otázka, zda koukat na magnetickou reverzi či konkrétní změnu v sedimentech), jde buď o období 2,4 milionu – 10 000 let nebo 1,8 milionu – 10 000 let.

3. V rámečku na s. 300 je několik nepřesností, autor píše: „Na konci třetihor žilo v travnaté tundře mnoho velkých savců a ptáků, kteří však během rozsáhlého zalednění na konci čtvrtohor vyhynuli. Současná fauna se rozšířila do arktické oblasti až po tomto zalednění a její vývoj ovlivnila řada chladnějších period. Neznáme jediného savce, který by žil v alpínské oblasti a zároveň v Arktidě. Existuje však několik takových druhů ptáků a chladnokrevných obratlovců.“

Z první věty mi vyplývá, že rozsáhlé zalednění na konci čtvrtohor zapříčinilo vyhynutí řady savců, ale bylo to právě naopak! Podívejme se na poslední glaciální maximum v Eurasii. Od západní Evropy po východní Sibiř vznikl biom mamutí stepi (řekněme tundro-stepi) a ten hostil jak dnešní stepní prvky (stepní hraboše pestrušky, sysly, sajgy, koně typu koně Převalského atd.), tak dnešní tundrové prvky (polární lišky, soby, tundrové hraboše a také lumíky či rosomáky) a navíc dnes vyhynulé savce typu mamutů, srstnatých nosorožců, veledaňků a dalších. Vznikl druhově nezvykle bohatý biom – ta pestrost souvisí právě s kombinací dnešní izolované stepi a tundry. Mamutí step byla studená, ale aridní tundrostep s vzácnými galeriovými lesy, měla asi málo sněhových srážek, dost sprašových bouří, a spíš v ní tedy bylo bezmračno. S nástupem holocénu se zvlhčila a to byl konec bohatosti. Vyhynula řada forem, buď jen v příslušných oblastech (stejná zvířata dnes v přírodě máme, ale třeba až ve střední Asii nebo v severské tundře), nebo úplně (např. mamuti, srstnatí nosorožci, „jeskynní“ lvi, hyeny, medvědi a neandertálci). Zničující tedy bylo teplo a zvlhčení.

Poznámka, že neznáme jediného savce, který žije v alpínské oblasti a v Arktidě, je patrně mylná. Záleží na tom, co autor považuje za alpínskou oblast. Zřejmě vršky hor s alpínskou vegetací. Pokud se kouknu na Alpy, pak mě napadá třeba zajíc bělák, který žije v Alpách, a pak je až na severu Evropy. Dále by se našli asi někteří široce rozšíření savci (ale i ti přece žijí jak v alpínské oblasti, tak v Arktidě – třeba rejsek obecný).

4. Na s. 302 se píše: „hluboký sníh z nich [lumíků] pro změnu dělá snadnější kořist.“ Jenže hluboký sníh je pravým požehnáním všech drobných savců, a lumíků obzvlášť. Chrání je před predátory, tepelně izoluje, a navíc konzervuje rostlinnou potravu. Je známo, že díky stabilní sněhové nadílce se lumíci, hraboši a jiní drobní savci dokonce úspěšně množí (odchovávají pod sněhem mláďata). Drobným savcům je naopak na přítěž, když sníh není (vadí jim vymrznutí země a ještě horší je obleva s následnými mrazy).

Má zpřesnění souvisejí s faktem, že je těžké napsat syntezní článek tak, aby na něm „specialisté“ na dílčí témata nenašli chybu. Nemají být kritikou, spíš upřímně míněným a snad taktním poopravením.