Množství teorií na malém prostoru

Je obtížné v pravém smyslu slova recenzovat knihu z oboru tak specializovaného a zároveň tak obsáhlého, jako je neurofyziologie lidského mozku. Leč další kniha popularizátora Františka Koukolíka stojí za to, aby na ni byla veřejnost upozorněna. Publikace o „sociálním mozku“ je popularizující, ale tradičně na úrovni, která vyžaduje dostatečnou míru znalostí. Tato náročnost vyčleňuje přece jenom část laických čtenářů. Přestože cílovou skupinu autor svým zpracováním bohaté odborné literatury zužuje, text je čtivý a podnětný. Behaviorální vědy a neurovědy se přibližují k jistému bodu zvratu, který výrazně ovlivní společenské vědy (což se již projevuje u psychologie a lze očekávat u kulturní a sociální antropologie) a povede zřejmě i ke změně paradigmat pojetí člověka a společnosti. Toto z podtextu knihy jasně vyplývá. Není to však dáno víceméně ironizujícím a odmítavým postojem autora k „filozofování“ a zdůrazňováním empirického výzkumu snad až na hranici pozitivizmu, ale skutečnou novostí a obrovským rozsahem poznatků o „vesmíru v nás“. Při pečlivém čtení knihy (i předchozích knih téhož autora) či přímo při listování odbornou literaturou shledáme zatím mnoho rozporů v těchto poznatcích – například u zpracování sémantických informací a utváření řečové komunikace, dále u percepce obličeje. Uvědomíme si také, že u některých oblastí zatím spíše nevíme, jak je interpretovat (viz problematiku individuálního vědomí). Ohromující a prozatím těžko pochopitelná je i funkční asymetrie a plasticita mozku. Neurologie má přitom jeden neopominutelný nástroj na rozpoznávání toho důležitého a klíčového: pacienty s různými poškozeními, u nichž je jednoznačně doložitelný příčinný vztah mezi poškozeným místem v mozku a změněnou funkcí. Druhým, novějším nástrojem jsou moderní zobrazovací techniky činnosti mozku a jeho částí, zvláště funkční magnetická rezonance. František Koukolík se logicky opírá o takto získaná a ověřená data, a tím zaostřuje pozornost na ta témata, kde je rozvoj poznání nejintenzivnější.

O čem tedy knížka je? Sám název napovídá, že se týká především těch funkcí mozku, které souvisejí s naším sociálním životem. Úvodní část se snaží shrnout různé evoluční hypotézy se zaměřením na velikost mozku a sociálnost člověka. Rozpoznávání tváře a dílčích charakteristik je bezesporu jednou ze základních sociálních aktivit. V knize je v příslušné kapitole poukázáno na význam specializovaných korových struktur (gyrus fusiformis a dále oblast v zrakovém analyzátoru ve spodní části týlního laloku), ale i na význam mandloňových jader a propojení této „osy“ s oblastmi v přední části čelního laloku a se spánkovým lalokem. Následující kapitolka je věnována významu a vzniku řeči s poznámkami k možnému dědičnému a neurofyziologickému základu. Předmětem další části jsou exekutivní funkce vzhledem k jejich plánování a ve vztahu k prefrontální mozkové kůře. Pátá kapitola připomíná problematiku sebeuvědomování, přičemž výklad je postaven především na teorii duševních stavů A. R. Damasia a na vztahu či protikladu k empatii. Úvahy o estetickém vnímání hudby a obrazů jsou doplněny charakteristikou přitažlivosti tváře (což spíše souvisí s analýzou obličeje jako takového). Připomenuta je i skutečnost, že naše poznávání světa zahrnuje i náboženství a že existují názory a poznatky podporující přirozenost, respektive evoluční podmíněnost tendence k víře. Oprávněně je samostatná kapitola zaměřena na agresivní chování se zdůrazněním vztahu vývoje prefrontální oblasti mozkové kůry k antisociálnímu a násilnému chování.

Ke každé práci lze mít řadu kritických připomínek a prezentovat odlišné postoje a názory, což platí tím více, čím více jsou v ní využity nejnovější studie a témata z různých oborů a oblastí. Pokorně si dovoluji vytknout autorovi poněkud schematické pojetí evolučních aspektů. Význam encefalizačního koeficientu je zdůrazněn na úrovni srovnání primátů; ale jak se relativní velikost mozku měnila v průběhu vlastní evoluce homininů, je již pominuto. Diskuse o altruizmu přeskočila období mezi sedmdesátými lety a současností. Sociální význam groomingu (čištění srsti) je popsán prakticky jen z pohledu Dunbarovy ¹⁾ teorie.

Obdobně by bylo možné považovat kapitolu o řeči a jazyku za „poddimenzovanou“ vzhledem k významu tohoto fenoménu nejen pro utváření funkčních mozkových struktur, ale i jeho úzké provázanosti s kulturně-sociálním prostředím, v němž se řeč (jazyk) utváří a mění a zároveň si ji jedinec v raném období vývoje „zvnitřňuje“ a ovládá. Upřesnil bych tuto připomínku tím, že je malý prostor věnován neurofyziologickým korelátům k jednotlivým aspektům řeči (např. úplně chybí problematika rozpoznávání řeči, vztah ke čtení apod.). Nepřeberné množství teorií o vzniku řeči naopak autor vhodně „profiltroval“ na přehlednou úroveň, která přitom zahrnuje i seznámení s některými nejnovějšími hypotézami, jako je Arbibova ²⁾ koncepce role zrcadlových neuronů ve vztahu k mimickým gestům.

Co se pak týče formální úpravy, zaráželo mne občas nekonzistentní používání názvů (např. druhů zvířat, často zjevně podle výchozí literatury). Týká se to především první kapitoly o evolučních aspektech, ale občas celého textu. Chápu, že dohledávat česká druhová jména primátů není otázkou jen kliknutí v databázi, a tak lze tolerovat označení pavián s uvedením latinského jména, ale nepochopil jsem, proč autor „přejmenoval“ šimpanze učenlivého na „pravého šimpanze“; gorila pak je pojmenována jen latinsky a české jméno jako by neměla (není omluvou srozumitelnost latinského označení Gorilla gorilla); již běžně a dávno se v češtině používá gibon a nikoliv „gibbon“. Důsledné není používání termínů hominidé (odpovídá starší literatuře) a homininé (v literatuře modernější) pro samostatnou vývojovou linii vedoucí k dnešnímu člověku. Někdy autor používá pro latinská jména kurzivu, jindy je graficky neodlišuje, někdy zas kurzivu používá pro česká jména. Proč říkat „genus Homo“, když lze říci rod Homo? Proč hovořit o „nonprimátech“ nebo o „non-průměrných znacích“ (to ve vztahu k atraktivitě tváří)? Grooming bych nepřekládal jako „péči o kožich“, ale spíše jako péči o srst. Množství anglikanizmů v knize je pochopitelným odborným žargonem, skutečně lze jen obtížně udělat dělicí čáru mezi tím, co by se mělo překládat, pro co lze vytvořit český název a co je lepší převzít z angličtiny. Domnívám se však, že kultivace českého jazyka i na vědeckém, natož pak na popularizačním poli je záslužná, byť sisyfovská práce. Nevím, zda uvedené „maličkosti“ považovat za projev uspěchanosti, nedůslednosti či podceňování čtenáře. Mne při čtení rušily.

Kladem knihy je mimo jiné ta skutečnost, že se můžeme seznámit na malém prostoru s různými teoriemi a koncepcemi, o kterých by jen obtížně získával informace. Jejich porovnání a posouzení však vyžaduje hlubší znalosti, a je tedy pro čtenáře mnohdy za hranicí rozlišitelnosti. Důsledný výčet těchto přístupů i konkrétních poznatků je pro laika mnohdy natolik mozaikovitý, že nemá možnost celkového vjemu z nadhledu, natož aby si z něho vyvodil vlastní závěry a „životní návody“. Přesto (či právě proto) je dojem z naznačené složitosti našeho mozku udivující a až katarzní. František Koukolík svými autorskými pracemi a překlady osvětluje vysoce důležitou oblast lidského poznání. Kniha „Sociální mozek“ patří jako další a nedílný článek řetězu do této řady jeho prací.