Josef Václav Koštíř

Od Nymburka směrem na Lysou nad Labem v úrodné polabské oblasti Zlatého pruhu země české se rozprostírá rovina a tam v malebných Kostomlátkách spatřil světlo světa vědec a pedagog prof. J. V. Koštíř. Úředně se narodil v Hroněticích u Nymburka, na rodinném gruntu, jeho maminka však v ten den byla u tety v Kostomlátkách na návštěvě. Vyrůstal v rolnické rodině a na svůj selský původ byl hrdý. Rodiče mu dali jméno Josef, jak bylo v rodině tradicí. Jméno Václav získal při biřmování.

Do školy začal chodit r. 1913 v Kostomlatech (nedaleko Hronětic i Kostomlátek), tedy rok před začátkem první světové války. Když chodil do čtvrté třídy, zemřel císař Franz Josef. Řídící učitel si ho tehdy zavolal a řekl mu: „Podívej se, ty malej, půjdeš na funus stařičkého mocnáře. Ne do Vídně, ale do zdejšího kostela. A tam budeš zpívat hymnu.“ Tak se zúčastnil císařova pohřbu – ne ve Vídni, ale v Kostomlatech.

Po obecné škole šel na Reálné gymnázium v Nymburce. Psal se rok 1918, v srdci Evropy vznikl nový stát – Československo.

V roce 1926 Josef V. Koštíř odmaturoval a zahájil studium na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze. Poslouchal přednášky našeho věhlasného organochemika profesora Emila Votočka, s nímž si později přestal rozumět a odešel rovnou k děkanovi Přírodovědecké fakulty UK na Albertov, jímž byl chemik prof. Jindřich Křepelka. Ten ho přijal s otevřenou náručí. Potěšení a radost z vědy a jejích objevů získal mladý Josef Koštíř právě zde na Přírodovědecké fakultě, kde pod vedením doc. Františka Balaše dokončil v roce 1930 doktorát přírodních věd. F. Balaš přednášel organickou chemii přírodních látek a měl bohaté kontakty s předními zahraničními vědci, mj. s nositelem Nobelovy ceny (1939) Leopoldem (Lavoslavem) Ružičkou v Curychu. K němu na studijní pobyt měl odjet čerstvě promovaný RNDr. J. V. Koštíř. Osud však rozhodl jinak. Místo do Švýcarska přenesl své působiště na Slovensko, kde byl řadu let profesorem Gymnázia Franze Rimanského v Levoči. Měl k tomu plnou kvalifikaci, neboť aproboval z chemie, fyziky i matematiky.

V Levoči měl přístup k spisům J. A. Komenského, které zde byly vydány v latině. Komenského dílo se stalo pro jeho další život vodítkem nejpevnějším. V řadě jeho publikací a učebnic z něj najdeme citace a odkazy, Komenského citoval i česky. Nelze se divit, že jako znalec Komenského měl po celý život pedagogické úspěchy. Zároveň měl také úspěchy vědecké. Byl první, kdo u nás začal prosazovat používání chromatografie jako vědecké diagnostické metody. Její praktické aplikace obohatily úroveň poznání biochemických, lékařských, farmaceutických, potravinářských a zemědělských disciplín.

Na přelomu let 1934 a 1935 se vrátil do Prahy. Bylo to zásluhou prof. Bohuslava Němce. S ním a s prof. J. Stoklasou mladý Koštíř spolupracoval na výzkumu fotosyntézy.

V Praze až do r. 1938 učil na středních školách, převážně na gymnáziu v Krásnohorské, kde mj. poznal svou budoucí manželku. Současně v Ústavu analytické chemie prof. O. Tomíčka pracoval na své habilitační práci. Tuto činnost přerušil 17. listopad 1939, kdy Adolf Hitler zavřel české vysoké školy. Za druhé světové války působil nejprve v laboratořích pražských nemocnic. Významná z té doby je společná práce s K. Šilinkem na výzkumu chemie a biochemie hormonů v laboratoři Interní kliniky J. Pelnáře. Jako spolupracovníci na Pelnářově klinice byli i Josef Charvát a Antonín Vančura.

Na sklonku války přešel Josef Koštíř do výzkumné laboratoře tehdejší farmaceutické firmy „B. Fragner“ v Praze-Dolních Měcholupech. To byla také jedna z cest, které přivedly J. Koštíře k modernímu lékařství. Zde se věnoval zvláště izolacím a analýzám léčiv z přírodních zdrojů a začal se zabývat i některými hledisky biochemickými. Skupině pracovníků, které vedl, se podařilo izolovat adsorpční chromatografií první penicilin u nás, nazvaný „mykoin BF 510“. Poprvé byl pokusně s úspěchem terapeuticky použit již v roce 1944 na několika případech. V nově vzniklém n. p. SPOFA se stal J. Koštíř vedoucím chemikem a spolu se svými spolupracovníky vybudoval biochemické a analytické oddělení, které později dalo základ Výzkumnému ústavu pro farmacii a biochemii.

Po znovuotevření vysokých škol r. 1945 se vrátil na Přírodovědeckou fakultu UK. Začal přednášet biochemii a r. 1946 se habilitoval. Byl si však vědom toho, že biochemie je samostatný obor a že nemůže existovat ani v lůně fyziologie (jak tomu bylo před vznikem Československé biochemické společnosti), ani ve svazku s organickou chemií, která pro rozvoj biochemie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze poskytovala prostor i prostředky. Po usilovné organizační a odborné činnosti se mu nakonec podařilo zajistit zřízení Biochemického ústavu na PřF UK, který byl v té době první v republice. Stal se přednostou tohoto ústavu a prvním řádným profesorem biochemie v Československu.

V novém ústavu vytvořil atmosféru plnou optimizmu a tvůrčí aktivity. Sám sepsal učebnici Obecná biochemie. Později vydal populárněji zpracovanou monografii Chemie a fyzika živých soustav. Dále na knižní pult přišla vysokoškolská učebnice Biochemie a populární publikace Biochemie známá i neznámá. Většina jeho knih vyšla v zahraničí v německém a anglickém překladu.

Řadu let působil profesor Koštíř jako redaktor Chemických listů. Snad právě při této činnosti poznal nutnost přesného vyjadřování myšlenek i v biochemii. Stal se předsedou názvoslovné komise pro biochemii při ČSAV. Až do konce života se o čistotu spisovného jazyka a názvů ve vědě nekompromisně zasazoval. Po více než 20 let byl členem redakční rady časopisu Věda a technika mládeži.

Odchoval tisíce žáků, stovky doktorandů a habilitantů. Jeho charizma, šarm, široký vědní rozhled, styl práce a stálý optimizmus byly příčinou toho, že byl oblíben nejen mezi studenty, ale všeobecně. Byl svěží, tvůrčí až do začátku srpna roku 2000, kdy jeho vnuk se svou snoubenkou zahynul 14 dnů před svatbou při autohavárii. To pana profesora bolestně zasáhlo. Krátce potom 26. srpna 2000 jsme přijali smutnou zprávu o jeho úmrtí.

Při oslavě Koštířových osmdesátin se jeho bývalí žáci domluvili, že se budou pravidelně s panem profesorem scházet v debatním kroužku (po jeho úmrtí nese název „Učená společnost profesora J. V. Koštíře“). Za uplynulých 20 let se uskutečnilo na různých místech České republiky a Slovenska 42 zasedání. Příští zasedání se koná v květnu 2007 na zámku ŠLP ČZU Praha v Kostelci nad Černými lesy.