Voda kolem nás

Řekové považovali vodu za jeden z živlů, z nichž je složen svět okolo nás. Agentura Koniklec si vytkla nelehký úkol: zpracovat starořecké živly encyklopedicky, od jejich významu v historii lidských civilizací po vědecké poznatky z přelomu třetího tisíciletí.

Voda je jednak významný geologický činitel, jednak základ života na Zemi. Koloběh vody v přírodě nesporně znají a intuitivně využívají i „divoši“, kteří mají nesrovnatelně vyšší schopnost přežít v extrémních podmínkách než absolventi západních univerzit, jak nám s nadsázkou připomněl film „Bohové musejí být šílení“… A propos, déšť či potopa byly ústředním tématem mnoha mýtů a náboženství, jak o tom svědčí různé panteony (ve výběru na s. 63–64 postrádám středoamerického boha deště Tlaloka).

O hospodaření s vodou vědí své všechny suchozemské organizmy – mají toto know-how jaksi zadřené v genech, a vyšší živočichové navíc v memech. Ztráta této schopnosti „civilizované lidi“ diskvalifikuje nejen v poušti, ale také při nesmyslném zabydlování říčních niv či mořských pobřeží… Ani nedávné řádění živlů – povodní, cunami, hurikánů – sledované v přímém televizním přenosu nedokázalo některé technokraty přesvědčit, že k živlům je záhodno přistupovat s respektem či, chcete-li, s božskou pokorou.

Důkladné poznávání podvodního světa zprostředkovaly až moderní technologie. Sluší se vzpomenout aspoň J. Y. Cousteaua, průkopníka a neúnavného popularizátora oceánografie – disciplíny zahrnující 97 % vodního živlu. Překvapivě jen 0,2 ‰ světových zásob představují kontinentální povrchové vody (tekoucí i stojaté) včetně slaných jezer a vnitrozemských moří. Přitom právě jejich poznání je zásadní pro udržitelný život moderní civilizace. Komplexním výzkumem těchto vodních ekosystémů se zabývá limnologie. ¹⁾

Splňuje kniha „Živel Voda“ očekávání? Záleží na oboru. Máte vypracovat esej o vodě ve výtvarném umění, na divadelních prknech či v hudbě? Hledáte jméno boha moře či deště? Směle sáhněte po recenzované publikaci. Za celkově zdařilé považuji části Voda ve službách člověka a Voda a životní prostředí. Skvěle zpracovány jsou zejména kapitoly o fyzikálních a chemických vlastnostech vody (s návody na jednoduché didaktické pokusy), poučné jsou kapitoly o vodních strojích (kolech, turbínách, čerpadlech). Kapitola o okyselování povrchových vod je dobrým příkladem, že se lze na pouhých čtyřech stranách čtivě a názorně vypořádat s odbornou tematikou. V kapitole o právu Evropské unie byste ovšem marně hledali číslo Rámcové směrnice o vodě…

Dobře zpracované až nadupané informacemi jsou kapitoly o obyvatelích vod (s. 82–133, s výjimkou neuvěřitelně odbytého hmyzu), jen mne zarazilo, proč byl bohatý obrazový materiál stahován z internetu i v případech, kdy jsou k mání vynikající fotografie domácí autorů (např. ptáci J. Ševčíka). Za výborný nápad považuji uvádění doplňující literatury u některých kapitol – a proč ne u všech?

Kdybyste se však měli připravit na zeměpisnou olympiádu, informace o vodstvu byste v knize hledali marně – přitom přehledné tabulky největších, nejhlubších či nejstarších jezer, nejdelších či nejvodnatějších řek, největších světových přehrad nebo českých rybníků by moc práce nedaly a ani by nezabraly mnoho tiskových stran (určitě ne více než „voda v astrologii“ – qui bono?). Ostatně i to málo geografických informací je prezentováno „napůl chybně“: schválně, jaká je maximální hloubka nejhlubšího jezera – 1620 m (s. 150), nebo 1741 m (s. 73)?

Nevím, zda nakladatel či odborní redaktoři jednotlivých částí – V. Tvrdková (Voda v kulturně-společenských souvislostech), M. Matoušková (Voda v přírodě), R. Kynčl (Voda ve službách člověka), J. Popovský (Voda a životní prostředí) – měli předem daný stránkový limit, ale je víc než zřejmé, že ne všichni využili daný prostor optimálně… Četné informační duplicity (navíc nepostižené rejstříkem!) svědčí o nedostatečné (či snad chvatné?) redakční práci a zbytečně zabírají místo. Některé aspekty vodního živlu pak autorům „protekly mezi prsty“ – v plné míře to bohužel platí o holistickém pojetí struktury a funkce vodních ekosystémů. Zvolená koncepce Vody v přírodě úplně „zazdila“ limnologii jako obor – čestnou výjimkou budiž J. Lukavský, který jí věnoval prostor „na úkor svých řas“. Kromě něj by se jistě slušelo připomenout Antonína Friče a jeho „létací stanici“, používanou již na sklonku 19. století k terénním ekologickým výzkumům Dolnopočernického a Kačležského rybníka nebo Černého a Čertova jezera.

Postrádám model říčního kontinua a navazující koncepty, problematiku údolních nádrží, podrobnější informace o abiotických faktorech a jedinečných vlastnostech vody ovlivňujících stratifikaci a míchání jezer v závislosti na jejich morfologii a geografických podmínkách. Ve výčtu nedostatků bych mohl pokračovat dlouho, ale ono se to kritizuje… ²⁾

Recenzovaná kniha si určitě najde své čtenáře, a ti si v ní najdou poučení. Nicméně si neodpustím závěrečný povzdech: Jako limnolog mám pocit, že se první pokus o přístupné, přehledné a systematické uspořádání informací o vodě nevydařil na sto procent…