Ovládnou bioplasty naše hypermarkety?

Strach před horami plastových obalů, které hrozí pohřbít povrch zeměkoule, a přísné předpisy v některých zemích podporují intenzivní výzkum bioplastů, které se mají rychle rozložit. Jde o tři typy – plasty založené na směsi škrobů, polyhydroxyalkanoáty (PHA) a polyhydroxybutanoáty (PHB), a konečně plasty z polylaktokyselin (PLA). Polyhydroxyalkanoáty a polyhydroxybutanoáty jsou kvasné produkty cukrů a olejů, polylaktokyseliny vznikly původně pro lékařské účely. Metabolizovatelné chirurgické nitě a implantáty se z nich vyrábějí od šedesátých let 20. století. Výroba polylaktokyselin spotřebuje o 30–50 % méně fosilních paliv ve srovnání s běžnými plasty. Surovinou pro jejich výrobu jsou cukry z cukrové řepy nebo kukuřičné škroby. Bakterie přemění cukry nebo škroby na vodu a kyselinu mléčnou. Jejím zahříváním za přítomnosti dalších chemikálií vzniknou polymery s dlouhým řetězcem. Ty se slisují na kuličky, z nichž se pak vyrábějí fólie nebo nádobky. Použité obaly lze zakopat do kompostu, kde se za přítomnosti vody a při teplotě vyšší než 60 °C rozloží za 45–60 dní na vodu a oxid uhličitý. Širokému použití polylaktokyselin v obchodě zatím brání vysoká prostupnost pro páry a omezená odolnost k vyšším teplotám. Proto se polylaktokyseliny hodí zejména k balení ovoce a zeleniny, květin, jogurtů, zákusků, zmrzliny nebo chleba. Lze je použít i k balení čerstvého masa, a dokonce i pitné vody. Bezpečná teplota prostředí by ovšem neměla překročit 40 °C. Zatímco např. Unilever ještě používání polylaktokyselin zvažuje, nizozemská firma Albert Heijn už od září 2005 používá bioplasty k balení 22 druhů zelenin a ovoce. V Polsku, Německu, Velké Británii a Nizozemsku se už běžně bioplasty označují modrým logem připomínajícím schematickou klíční rostlinku. (Food Engineering & Ingredients 30, 25, 2005/5)