Svědčí teplo tažným ptákům?

Globální oteplování se podle dosavadních výzkumů považovalo za jakousi metlu na tažné ptáky. Mírné zimy totiž svědčí druhům stálým, jejichž populace díky teplejšímu počasí v nejméně příznivé části roku vzrostou a vlivem konkurence tak uberou ekologický prostor migrantům. Nicméně studie zabývající se změnami ve složení ptačích společenstev v různých částech Evropy ukazuje spíše opačný trend. V jedenadvaceti studovaných společenstvech rozmístěných od jižní Francie po nejsevernější Finsko během asi třiceti let vzrostl podíl druhů táhnoucích do subsaharské Afriky. Naopak druhy stálé byly během sledovaného období zastoupeny pořád stejně a podíl druhů zimující ve Středomoří mírně poklesl. Jak lze tyto zdánlivě nelogické výsledky vysvětlit? Vtip má spočívat v tom, že zimní teplota se ve zkoumaných oblastech nezměnila, avšak v jarních měsících bylo stále tepleji. Autoři se domnívají, že populace druhů zimujících v Evropě (ať už to byli stálí ptáci nebo druhy trávící zimu v jižní a západní Evropě) se početně zvýšit nemohly, protože se nezměnily zimní teploty. Naopak afričtí migranti dovedně využili zlepšující se klimatické podmínky během jara. Je to sice elegantní vysvětlení, ale podrobnější pohled na průběh hnízdění některých druhů, které zimují jižně od Sahary, ukazuje něco úplně jiného. Zdá se totiž, že tito ptáci, kteří mají kvůli svým dalekým přesunům životaběh geneticky naprogramovaný, neumějí rychle reagovat na měnící se jarní klima. Teplejší jaro totiž způsobuje časnější populační explozi hmyzu, takže se mláďata daleko táhnoucích ptáků líhnou až v době, kdy potravy není tolik, co bývalo. Jak to tedy migranti dělají, že se jejich podíl ve společenstvech zvyšuje, a přitom se jim hnízdění hůře daří, zůstává záhadou. (Global Ecology and Biogeography 16, 55–64, 2007; Oikos 114, 277–290, 2006)