Zachrání nás bioplasty?

Množství tradičních plastů, jako jsou polyetyléntereftalát (PET), polystyrén a polypropylén, masově používané například jako obaly v potravinářství, každým dnem roste. Jen část z nich se recykluje, většina končí na skládkách, kde zůstává navěky. Cesty k nápravě tohoto nepříznivého stavu nejsou jednoduché a ani zálohování nápojových obalů zřejmě situaci nevyřeší. Mnozí vidí cestu v důsledném zavedení biodegradovatelných plastů, což však skrývá mnohá úskalí. Z bioplastů se zdají být nejslibnější polylaktidy (PLA), jejichž základem je kyselina mléčná. Nejde o nové sloučeniny – byly objeveny už před více než 100 lety a patent na jejich výrobu má firma DuPont od roku 1954. Teprve koncem osmdesátých let 20. století však vědci pracující pro americkou firmu Cargill vyvinuli účinnější metodu výroby polylaktidů. Na rozdíl od polyetyléntereftalátu se nevyrábějí z ropy, ale z kukuřičného škrobu, celulózy ze dřeva, cukru z cukrové řepy nebo třtiny, brambor, odpadních rostlinných pletiv apod. Škrob se převede na glukózu, ta se pak mikrobiálně fermentuje na kyselinu mléčnou a nakonec se chemicky polymerizuje. Polylaktidy se mohou vyrábět v různých formách – od tenkých průhledných fólií po silné pevné obaly.

Největším výrobcem je dnes NatureWorks, odnož firmy Cargill, jejíž závod v americké Nebrasce produkuje ročně 140 000 tun polylaktidů z kukuřice. V Nizozemsku firma Hycail teprve staví továrnu na výrobu polylaktidů z cukrovky. V Německu spadá výroba pod BASF, v Británii pod Stanelco Starpol 2000. Továrny na výrobu polylaktidů jsou také v Japonsku a Číně. Problémem zůstává teplota, za které polylaktidy degradují. Nesmí být příliš nízká, protože pak by se obaly samovolně rozpadaly. Proto firma Hycail uvádí na trh produkt Hycail XM 1020, který vydrží až 200 oC beze změny tvaru. Polylaktidy se samozřejmě mohou recyklovat, spalovat bez vzniku toxických sloučenin nebo rozložit. Ideální polylaktidy by se měly rozložit do 90 dnů na oxid uhličitý, vodu a mikrobiální biomasu, popřípadě chemicky až na kyselinu mléčnou. Předpokládá se kompostování při teplotách okolo 60 oC, což znamená, že v běžném kompostu na zahrádce se s materiálem pravděpodobně nestane vůbec nic. Takovou teplotu zaručují jen průmyslové kompostovací stanice. Odhozené polylaktidové lahve se také samy nerozloží v přírodě. Potíží průmyslového kompostování velkých množství polylaktidů je zase vznik kyseliny mléčné, která sníží pH prostředí, a tím se proces zastaví. Vzhledem k obtížné odlišitelnosti od lahví PET nechtějí zpracovatelé odpadu vůbec lahve PLA přijímat. Při recyklování PET totiž i nepatrná příměs PLA výrazně zhoršuje kvalitu recyklované suroviny. V Nizozemsku zavádějí další kontejnery na sběr plastového odpadu s nápisem Biobins. Je ovšem otázka, zda se občan správně rozhodne, kam kterou láhev vhodí.

Přitom už jenom výroba PLA je k životnímu prostředí šetrnější, spotřebuje se na ni asi o 65 % méně fosilních paliv než na výrobu jiných plastů. Oponenti namítají, že se může výrobou PLA z kukuřice zhoršit situace na potravinářském trhu, přestože výrobci PLA tvrdí, že používají jen kukuřici nízké kvality. Zatím ovšem jsou jiné plasty, např. PET, levnější. Zvětšením objemu výroby (v Evropě se předpokládá 50% roční nárůst) a vzrůstem konkurence na trhu se samozřejmě cenové poměry změní. (Food Engineering & Ingredients 32, 12-15, 2007/2)