Lesy České republiky podporují populaci raroha

Ke krásným a obdivovaným dravcům naší přírody patří bezesporu raroh velký. Latinský název Falco cherrug napovídá, že patří do čeledi sokolovitých (Falconidae) a rodu sokolů (Falco). Je tedy příbuzným známějšího sokola stěhovavého.

Raroh velký je rozšířen od oblastí střední Asie až do střední Evropy. V minulosti byla za západní okraj jeho hnízdního areálu považována Česká republika, v poslední době bylo jeho hnízdění zaznamenáno i v Německu.

Raroh – kriticky ohrožený druh

Raroh velký je větší než sokol, jeho křídla jsou o něco širší a méně zašpičatělá. Na spodině těla má i v dospělosti podélné hnědé skvrnění, hlava je světlá, jen s úzkým vousem. Hlava i spodina těla starých jedinců jsou nápadně světlé. Mladé ptáky zdobí bledě modré nohy a ozobí, které do tří let zežloutnou. Dospělý samec váží kolem 800 g, samice asi 1200 g. Na rozdíl od sokola dokáže raroh lovit i na zemi. Dříve se častěji vyskytoval v blízkosti kolonií syslů, kteří tvořili významný podíl v jeho kořisti, z větších savců dokáže zřídka ulovit i králíka či zajíce. Dnes je výskyt sysla vzácností, králík z naší přírody prakticky vymizel, a tak jsou v jeho kořisti více zastoupeni ptáci. Rarozi s oblibou loví holuby, kromě hřivnáče a doupňáka především holuby domácí. Z ostatních ptáků jsou jejich pozornosti výrazněji vystaveni pěvci včetně krkavcovitých a vodní ptáci.

Na území ČR hnízdí asi 10–15 párů raroha velkého, většinou na jižní Moravě. Známou oblastí jeho výskytu (několika párů) jsou lužní lesy ve správě Lesů České republiky – Lesního závodu Židlochovice, především v oboře Soutok při soutoku Moravy a Dyje. Raroh u nás nikdy nebyl hojným druhem, hlavně proto, že ČR leží na severozápadní hranici jeho areálu, a také v důsledku pronásledování. Dnes je rarohovi poskytována nejpřísnější ochrana, je totiž zařazen do kategorie kriticky ohrožených živočichů.

Navzdory přísné ochraně se však stavy rarohů v přírodě nedaří výrazněji zvýšit a podle některých prognóz by tento druh mohl dokonce v dohledné době vyhynout. Proto se mu věnuje velká pozornost a například v Mongolsku a Kazachstánu jsou v rámci dlouhodobého výzkumu rarozi sledováni pomocí satelitní telemetrie.

Ohrožení je hlavním důvodem, proč se u nás lesníci ve spolupráci s dalšími subjekty snaží nynější velmi slabou a zranitelnou populaci podpořit. Praktické ochraně rarohů se lesní personál věnuje dlouhodobě a od r. 1995, kdy se Lesy České republiky připojily k Programu na záchranu sokola stěhovavého a raroha velkého v ČR, a kromě běžných provozních opatření, jako je ochranný režim v hnízdních lokalitách (pěstební a těžební práce jsou usměrňovány do období mimo hnízdění), se podnik věnuje také reintrodukcím obou těchto druhů (Vesmír 85, 36, 2006/1; 85, 40, 2006/1).

Lesy České republiky letos vypustily tři rarohy

S ohledem na znepokojivé prognózy státní ochrany přírody o stavu rarohů velkých nejen u nás, ale i v celém areálu rozšíření, se ředitelství Lesů České republiky rozhodlo vypustit v letošním roce tři rarohy metodou volného letu z vypouštěcí klece. Mladé rarohy, sourozence ze sokolnického chovu (dvě samice a samce) ve stáří půldruhého měsíce, jsme umístili do vypouštěcí klece na věži v těsném sousedství ředitelství Lesů České republiky v Novém Hradci Králové. Po desetidenním pobytu v kleci s dřevěnými svislými mřížemi na čelní straně a na bocích si dravci zafixovali svou polohu výhledem na okolní orientační body. Klec byla otevřena a rarozi se začali osamostatňovat. Díky dobré orientaci se vraceli zpět a přijímali předkládanou potravu – vyvrhnuté domácí holuby. Stejně jako všechna mláďata dravců létali zpočátku těžkopádně a neznali nástrahy okolního prostředí. Protože i v přirozených podmínkách dochází u dravců k největším ztrátám v období, kdy opouštějí hnízda (až 80 % jedinců nepřežije do druhého roku života), intenzivně jsme je sledovali. Dostanou-li se totiž na zem, jsou ohrožováni především kunou a liškou. V přírodě se je rodiče snaží vyvést na vyvýšené místo, kde by byli v bezpečí, při vypouštění z klece tuto péči musí zajistit člověk. Ale ani na stromě či na skále si nemohou být před kunou jisti, navíc je zde ohrožují výři, jestřábi a orli.

Všichni tři rarozi se den ze dne zdokonalovali v letu a pravidelně u klece pořádali předkládanou potravu. Často se honili nad střechami domů či nad přilehlým lesem, a pak odpočívali na střechách, anténách nebo na stromech. Po dvou týdnech se vydávali na čím dál delší průzkumné lety a po necelém měsíci se zcela osamostatnili a přestali se vracet zpět ke kleci s potravou. Nezbývá než doufat, že se z nich stali dokonalí letci a lovci. Snad se jim podaří překonat všechny nástrahy, jež je na každém kroku ohrožují. Nejsou to jen predátoři a nemoci, ale i zranění, ať už při lovu, nebo na smrtelně nebezpečných elektrických vedeních. Jestli všechna úskalí překonají a dožijí se pohlavní dospělosti, mohou přibližně ve třech letech zahnízdit a vyvést vlastní potomstvo. To je cílem reintrodukce – posílit ohrožené přirozené populace.