Nejméně známá část naší planety

Jaká je nejrozšířenější učebnice pouštní geologie? Odpověď je poněkud obskurní – jde o neustále doplňovanou, poněkud nepřehlednou vojenskou příručku, která má dnes několik set stran a je celá přístupná na internetu. Pokud by někdo stál o tištěnou formu, měl se účastnit operace Pouštní bouře, kde lidé z U. S. Marine Corps rozdali 27 tisíc výtisků této monografie. První verze zprávy vznikala od roku 1985 (že by již v té době existovaly plány na vojenské operace v pouštních oblastech?). Ukázalo se totiž, že v pouštích nestačí mít dokonalé mapy, ale že je nezbytné rozumět dunám a různým typům pouštního povrchu nebo alespoň rozdílu mezi tvrdší, a tím i sjízdnější návětrnou a měkkou závětrnou stranou, kde vojenská technika zapadá.

Výsledná publikace přesto představuje moderní syntézu pouštní morfologie, která v sobě kombinuje zcela praktické informace typu: když máte na výběr přistát na povrchu neznámé planiny, nebo na poušti pokryté velkými čeřinami, volte čeřiny. V té teoretičtější části, která je založena na studiu družicových snímků včetně záznamů z radaru, nicméně nalezneme řadu nových údajů. Jde především o rozměry – výška některých písečných dómů je oproti dřívějším učebnicím mnohonásobně zvýšena. Byly nalezeny písečné kopce přesahující výšku 300 m. Podobně nové jsou údaje o písečných mořích nazývaných erg – jejich duny vznikaly v průběhu celého pleistocénu, a pokud se písek přesouval do poklesávajících depresí, může jeho mocnost přesahovat 1 km.

U agúlů (viz P. Pokorný, Vesmír 86, 216, 2007/4) neboli vegetačních návrší (synonyma: tarfa, nebkha či někdy rebdou) udávají vojenští geologové, že jsou centrem života na poušti a že obvykle nehluboko pod povrchem jsou vlhké, ale jejich voda je slaná. Podle našich zkušeností je až neuvěřitelné, kolik tvorů – ještěrek, ptáků, hadů či hmyzu – v agúlech žije. Zároveň tento typ dun, který je často lineární, protože sleduje zaváté deprese se spodní vodou, dal v mnoha místech Sahary vzniknout specifickému mezidunovému zemědělství. Duny slouží jako rezervoáry vody, kterou pozvolna propouštějí do níže ležící zasolené půdy. Podobným jevem jako agúly jsou inverzní vádí, vyschlá koryta fosilních nebo občasných řek, která mají tvar deprese. Nicméně některá vádí zarůstají sporou vegetací, jež zachytává písek a pohřbívá pouštní keře. Ty si to pochopitelně nenechají líbit a povyrostou. Tím opět zachytí písek. Výsledkem pak může být, že místo koryta se pouští táhne písečný hřbet prorostlý akáciemi.

Z celé monografie na člověka dýchne něco z tažení Alexandra Velikého nebo generála Rommela. Knihu lze doporučit navigátorům pouštních závodů, naší armádě vysílající své vojáky do nezvyklých, suchých krajin, cestovatelům a kupodivu i geomorfologům, a to pro množství tvarů a popsaných synonym. Pouště máme na satelitních snímcích jako na dlani, ale pravděpodobně představují tu nejméně známou část naší planety. Samotná Sahara je velká jako USA nebo Čína. Znám mnoho lidí, kteří byli někde v Himálaji, a pár těch, kdo byli v Antarktidě. Nevím však ani o jednom člověku, který by projel vzdálené saharské oázy nebo pobýval v písečných mořích Saúdské Arábie.