Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Po stopách Jiřího Bauma

Po cestách prašných i literárních
 |  18. 1. 2007
 |  Vesmír 86, 20, 2007/1

Menší černovlasý snědý muž, zdravý, i když křehký, velkých, zářivě modrých laskavých očí, přívětivě usměvavý, se skromně přichýlenými rameny, plaše zdrženlivý, tichý, pozorný a ohleduplný ke každému, družný a šťastně sdílný ve své vědě. Byl učenější a vzdělanější, než se jeví z nevyumělkovaného i nenáročného slohu, půvabně prostého, potěšujícího klidným tokem líčení vyrovnaného vypravěče. Tak charakterizuje univerzitní profesor geograf Josef Kunský Jiřího Bauma. Tento zoolog a cestovatel, představitel nového typu objevitele, se narodil v Praze 20. září 1900, na prahu 20. století, v době, kdy svět byl již dávno obeplut, točen dosaženo, neznámá nitra pevnin prohledána, vrcholky nejvyšších hor zlezeny, dna oceánů přeměřena a neznámí národové poznáni.

Baum přírodovědec

Jiří byl již odmalička milovníkem přírody a cizích krajů. V mládí studoval na gymnáziu, posléze na obchodní akademii a v letech 1921–1922 se díky stipendiu vypravil spolu se spolužákem V. Mayerem do Spojených států, kde se vedle studií věnovali i cestování. Toulali se po Státech ve staré fordce, pěšky a na kole. Z cesty vznikla i kniha Toulky po USA, vydaná však až r. 1939. Na této cestě Baum pochopil, jak důležitá je pro něj znalost cizích jazyků, kterých později ovládl jedenáct. Kromě hlavních evropských to byla ještě malajština, arabština a africký jazyk kisuaheli. Obliba milované zoologie pak přivedla Bauma na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde při studiích stačil podniknout ještě dvě velké a náročné cesty. Díky první později vznikla poučná zeměpisná kniha pro mládež K neznámým břehům Brazilie (1939). Druhá, na niž se vypravil v roce 1927 s mladým botanikem A. Pilátem, směřovala do západní Afriky. Jeli lodí z Dakaru do Konakry, hlavního města Francouzské Guineje, a odtud se vydali do vnitrozemí. Za okupace r. 1941 jim pak vyšla kniha V tropech u Guinejského zálivu, avšak jen pod Pilátovým jménem. Pod oběma jmény byla vydána až r. 1945. V díle popisuje Baum svou zoologickou výzkumnou činnost, činnost objevitele specialisty, podrobně zkoumajícího vztahy světa jako celku se vztahovými jednotlivostmi jeho živočišné i nerostné říše. Po návratu Baum dokončoval studia zoologie a zároveň se léčil z malárie, což mu však nezabránilo složit r. 1928 doktorát z přírodních věd. Specializoval se na arachnologii a jeho doktorandskou prací byla monografie pavouků Čech a Moravy. Téhož roku vyplul na dalekou pouť do Malajsie. Jeho cesta vedla z Marseille Suezem přes Bombaj a Cejlon do Singapuru. Automobilem se vydal na pouť po Malajském poloostrově, během níž se věnoval především sběru hmyzu (z obrovského množství vzorků byl později popsán velký počet nových druhů). Přes betelový ostrov Penang pak pokračoval do Siamu (dnešního Thajska) a na Jávu, kde se právě konal mezinárodní ornitologický kongres. S exkurzemi odborníků tak procestoval celý ostrov. Svou pouť předčasně zakončil na Cejlonu, kde se u něho znovu objevily příznaky malárie. Z této cesty vznikla tři dílka. První bylo Pa Belalang, překlad staré malajské pověsti (1930), druhým kniha pro mládež Abdalova dobrodružná cesta, která vyšla nejprve pod pseudonymem Růžena Baumová (r. 1940, po autorově smrti i pod jeho vlastním jménem), a třetím – také pro mládež – cestopis Na březích Indického oceánu.

Studentský vinohradský byt Jiřího Bauma byl již od dob jeho univerzitních studií jakýmsi salonem mladých přírodovědců. Zde vznikl plán další Baumovy výpravy, tentokrát do severní Afriky, se zoology Národního muzea J. Mařanem, J. Obenbergerem, K. Táborským a J. Staňkem. V autě, které Baum opatřil, projezdili roku 1930 Tunis a Alžír, přičemž sbírali africkou zvířenu, jíž později významně obohatili sbírky Národního muzea.

O rok později cestoval s majitelem automobilu značky Tatra, sochařem F. V. Foitem, napříč Afrikou z Alexandrie, přes Káhiru a podél Nilu přes Egypt, Súdán, Chartúm, Kodok (dřívější Fášodu, velkou osadu na říčním ostrově v říši Mahdíově, dnešním Súdánu), Stanleyville v tehdejším Belgickém Kongu a dále přes Albertovo jezero do Ugandy a Nairobi v Keni. Zde se Baum s krajanem Ludvíkem Lánym pokusili o výstup na Kilimandžáro, při němž se dostali až do výšky 5500 m n. m. Tanganikou pak pokračovali do bývalé Severní Rhodesie k Viktoriiným vodopádům a přes Jižní Rhodesii dojeli do Kapského Města v tehdejší Jihoafrické Unii. Podél západního pobřeží Afriky se pak plavili do anglického Southamptonu a přes francouzský Dunkerque se šťastně vrátili do Prahy. Baum tuto velkou africkou cestu, na níž se věnoval studiu a sběrům fauny, popsal v knize Africkou divočinou. Autem z Prahy k mysu Dobré naděje (Praha 1933), a pak v knize pro děti s názvem Dobrodružná cesta malého černocha. I sochař Foit, který na této cestě modeloval domorodce, napsal knihu o jejich pouti. Jmenovala se Autem napříč Afrikou (1932). Od r. 1933 cestoval Baum již se svou chotí Růženou, jež měla pro jeho cestovatelské a badatelské vášně vzácné porozumění. Za okupace také sepsala a, už pod rodným jménem Fikejzlová, vydala dva cestopisy – Australie očima ženyJaponsko očima ženy. Jejich první větší cesta vedla Polskem a pobaltskými zeměmi do Finska, Norska, Švédska a Dánska. Studijní cestu za severskou zvířenou, a zvláště pobřežním ptactvem, uskutečnili opět vozem značky Tatra. Literární sklizní této pouti, jak píše Josef Kunský, jsou jen jednotlivé články v časopise Naší přírodou a některých dalších. Následující rok se Baumovi pohybovali automobilem po Španělsku a Maroku, kde přírodovědec studoval, fotografoval a sbíral materiál pro chystané velké zoologické dílo, nového českého Brehma. Z tohoto projektu zůstalo později jen torzo v podobě knížky Stepí a pralesem, která vyšla až po Baumově smrti r. 1945.

Finanční nezávislost umožňovala Baumovi uskutečňovat cestu za cestou, a tak se hned dalšího roku manželé Baumovi vydali na velkou cestu kolem světa s obytným autem, zařízeným i jako laboratoř. Přes Itálii, Suez, Indii a Cejlon se dostali do západoaustralského Fremantlu. Dál vedla jejich cesta, naplněná studiem a zoologickými sběry, napříč Austrálií, a posléze parníkem podél břehů severní Austrálie na Filipíny, kde procestovali ostrov Mindanao. Lodí putovali přes Honkong na ostrovy Kjúšú a Honšú, kde se Baum věnoval především sběru hmyzu. Přes Jokohamu dopluli na Havaj a dále pokračovali do San Franciska, Los Angeles a Sierry Nevady. Pak se plavili Panamským průplavem na Jamajku a přes Antily do Londýna. Tuto roční pouť líčí Baum ve svém nejčtenějším díle Okolo zeměkoule autem a lodí (Praha 1937). Díky svému velkému zájmu o Havaj zpracoval ještě literární prameny v kompilaci Havaj včera a dnes, která však vyšla až r. 1947.

Poslední cesta manželů Baumových, uskutečněná v letech 1938-1939 opět v obytném automobilu a směřující do jižní Afriky, skončila těsně před německou okupací naší vlasti. Z Terstu se plavili s četnými zastávkami Suezem podél východního pobřeží Afriky do přístavu Lourenço Marques (dnešního Maputa v Mosambiku). Navštívili Masavu v Eritrei i mosambickou Beiru, Kruegerův národní park, Johannesburg, Pretorii, poušť Kalahari, zemi Zuluů, Dračí hory, a nakonec se z Durbanu vraceli pomalou italskou lodí. Baum tuto sedmdesátidenní plavbu s četnými zastávkami využil ke studiu zvířeny afrických pobřežních oblastí.

Do dalšího Baumova života již zasáhly politické události. Z poslední cesty se Baumovi vrátili 13. března 1939 – dva dny před německou okupací. Kdyby pomalá italská loď plula ještě pomaleji a zpozdila se o pouhé tři dny, životní osudy Jiřího Bauma by se snad vyvíjely jinak. Svým „příliš včasným“ návratem se dostal do protektorátní pasti a bylo jen otázkou času, kdy i jeho postihnou „árijské zákony“. Vědecké výsledky poslední cesty zůstaly nevyužity a za okupace vydal Baum v Praze r. 1941 už jen knihu s názvem V zemi slonů a lvů. Cesty a dobrodružství mladého Bura. I když měl možnost odjet do zahraničí, zůstal v Čechách a začal se posléze angažovat v odboji a podporoval pronásledované. V roce 1941 se mu narodil syn, rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Útlak okupace se stupňoval, židovské rodiny mizely a s nimi i Baumovi příbuzní a sourozenci. Sám byl zatčen 10. června 1943 a přes trestnice na Karlově náměstí a terezínskou Malou pevnost se dostal až do Osvětimi a do koncentračního tábora ve Varšavě, kde pravděpodobně počátkem r. 1944 zemřel.

Jiří Baum po sobě zanechal řadu odborných prací o českých a australských pavoucích i dalších skupinách živočichů, a především dílo s krásnými vlastními fotografiemi V říši pavouků (kniha vyšla v Praze v roce 1938 a znovu v roce 1973 s úpravami a doplňky Jana Buchara). Druhým předmětem Baumova všestranného zoologického zájmu byli ptáci a mravenci, ale i o ostatních zvířatech psal v množství populárních článků, plných zkušeností a pozoruhodných postřehů.

S Otakarem Štěpánkem napsal Baum určovací klíč našich obratlovců Jak poznám naše zvířata, s týmž spoluautorem a ještě s Otto Jírovcem a Waltrem Černým vydali r. 1942 knihu Zoologická technika. Národnímu muzeu v Praze věnoval na čtvrt milionu exemplářů svých sběrů a za své zásluhy byl jmenován honorárním asistentem tohoto ústavu. V Baumových sběrech hmyzu bylo zjištěno mnoho nových druhů a mnohé z nich byly pojmenovány jeho jménem, např. Alleculodes baumi, Carabus baumi, Hydrobaumia apod.

Své sběry a odbornou knihovnu odkázal Baum Zoologickému ústavu Karlovy univerzity a etnologické sběry Náprstkovu muzeu.

Cesta napříč Austrálií

Cestovatelská aktivita Jiřího Bauma byla na svou dobu mimořádná a dodnes fascinující. Právem je možno Bauma považovat za jednoho z významných českých cestovatelů první poloviny 20. století. Každou z cest pojal velkolepě, nešetřil časem ani finančními prostředky. Jeho cesty zdaleka nevedly jen po asfaltkách, železnicích či obydlených místech, spíše naopak. Jeho trasy napříč kontinenty i podél nich se – bezpochyby záměrně – nevyhýbají koutům, které dodnes s jistou dávkou romantiky a vzrušení označujeme jako pustiny a divočiny. Ty mají pro vetřelce zákonitě připravené neočekávané a fatální okamžiky. Baum byl cestovatelem nového typu, který již neobjevoval a dobrodružně nedobýval nové končiny, ale jehož stěžejním cílem bylo studium živé přírody, především zvířeny navštívených zemí. Jeho exaktní vědeckost se koneckonců projevuje i v jeho cestopisech, kde líčí nesčetné dramatické chvíle klidně a bez emocí. V Baumových cestopisech postrádáme jakýkoliv nádech senzačnosti či snahy udivit a šokovat. Jak píše již několikrát citovaný Josef Kunský, Baum příliš mnoho cestoval a byl příliš vzdělán, než aby nadsazoval a přikrašloval…

Měli jsme možnost cestovat Austrálií víceméně „v Baumových stopách“ a ocenit výjimečnost a dramatičnost jeho cest, porovnat jeho možnosti před sedmdesáti lety s těmi dnešními. I když ani naše cesta nepostrádala dramatické momenty, probíhala za podmínek nesrovnatelně příznivějších. Dr. Baum cestoval po Austrálii v rámci své nejdelší cesty, která neměla menší cíl, než naznačuje titul později napsané knihy: Kolem zeměkoule autem a lodí. S manželkou se na cestu vydali lodí koncem roku a v Západní Austrálii přistáli někdy v únoru 1935. Auto zmíněné v názvu knihy byla Tatra T 72, šestikolový vůz české výroby s náhonem na čtyři kola, který byl zároveň obydlím i laboratoří. Měl benzinový, vzduchem chlazený motor, dosahoval rychlosti maximálně 60 km v hodině a spotřeboval 18 litrů na 100 km. Na svou dobu to byl výjimečný model (vyrobeno bylo pouze 320 kusů). Už ve Fremantle při vykládání z lodi obklopil auto dav zvědavců, divili se i celníci v přístavu, kteří „zažili již mnohá překvapení, ale ještě se jim nepřihodilo, aby někdo z ciziny přijel se svým vozem“. Z Perthu, metropole Západní Austrálie, tenkrát ještě bez modravě se lesknoucích mrakodrapů, se Baumovi vydali na sever do australské pustiny. Po kodrcavé cestě, bez mobilu, telefonu v automobilu, benzinových pump a jiných jistot, bez nichž dnes nevyjede ani ortodoxní dobrodruh. Na rozdíl od nás tehdy zažili následky zhoubné introdukce králíků, dnes už patřící do čítanek, a jejich vítěznou bitvu u poslední hradby (resp. králičího plotu, rabbit proof fence), kterou tito ušáci nezlomným náporem dobyli a obsadili celou Austrálii. Jako zoolog si Baum nemohl nevšimnout tehdejšího vcelku lhostejného postoje Australanů k osudu původní fauny. Už tenkrát pozoroval, že nejpronásledovanější tvorové Austrálie – klokani – se stávají i oběťmi automobilové dopravy.(V tomto směru se Austrálie ovšem dramaticky změnila k horšímu: při své cestě jsme v jednom úseku v Západní Austrálii napočítali na 41 kilometrech 100 sražených klokanů!). Jiný příklad líčí Baum následovně: „Emu jsou škodnou, kterou australský venkovan nenávidí. Ubírají ovcím pastvu a při zběsilém útěku často střemhlav naběhnou na drátěný plot a poškodí jej. Najde-li farmář jednoduché hnízdo pštrosa emu s krásnými modrozelenými vejci, rozdupe je nemilosrdně všechna.“

Zvláště silný pocit spřízněnosti s Jiřím Baumem jsme na naší cestě zažili s redbacky, což je proslulý jedovatý pavouk, australská „černá vdova“, snovačka Latrodectus hasselti. Tato příhoda se už bezpochyby stala mezi arachnology legendou. Nicméně nejprve uveďme Baumův zážitek z jedné malé farmy v Západní Austrálii: „Při večeři jsem se svých hostitelů se zájmem vyptával na pavouka s červenými zády. Náleží k těm několika málo skutečně nebezpečným pavoukům, které věda zná. Dosud jsem se s ním nesetkal, ačkoliv je prý v Australii hojný. Naši hostitelé nám ochotně nabídli, že mi několik exemplářů určitě najdou. Na okamžik byla večeře přerušena, několik židlí a stará lenoška byly obráceny vzhůru nohama a na spodní straně jsme nalezli celkem čtyři drobné pavoučky, černé, s karmínově červenými proužky na zádech. Zdálo se, že rodina našeho hostitele tím nebyla nijak nepříjemně překvapena…“ Po 66 letech jsme zcela náhodně zažili téměř stejnou příhodu u jedné čerpací stanice, na australské poměry nepříliš vzdálené od farmy, kterou uvádí Baum. Poté, co jsme obdivovali podezřelé pavučiny v podstřeší, nám majitelé předvedli redbacky rovněž pod židlemi, na kterých jsme do té doby v poklidu seděli.

Zřejmě nejobtížnějším úsekem byla cesta napříč kontinentem od západu na východ, čili z Perthu do Adelaide. Silnice z Perthu na východ končila po několika stech kilometrech a dále pokračovala jen stezka, v době dešťů nesjízdná. (Dnes tyto kouty spojují frekventované dálnice Great Eastern a Eyre Highway.) Baumovi nejprve projeli zlatá pole v okolí legendárních „gold towns“ Kalgoorlie a Coolgardie, kde je čekala prašná cesta, která je dodnes postrachem automobilistů, s povrchem „jako valcha na prádlo“: „Jednotlivé vlnky jsou přesně stejně velké a stejně daleko od sebe, takže nakonec celý vůz přejde v rytmicky kmitavý pohyb. Šroubky… se uvolňují a vše, co může spadnout s polic a věšáků, padá dolů.“ (Po stejných zkušenostech si dovolujeme doplnit: cestující v autě se obávají, že se jim zcela jistě uvolní i zuby.)

V třicátých letech měla Austrálie pouhých 6,5 milionu obyvatel a celé obrovské plochy byly téměř neosídlené. To platilo i pro oblast ovčích farem, jak nazval Baum krajinu východně od Norsemanu, poslední větší aglomerace. První farma byla vzdálena víc než tisíc kilometrů na východ! Jedinými obyvateli těchto jihoaustralských pustin byli farmáři na sheep stations; k nejbližšímu sousedovi měl každý z nich 300 až 400 km, což jsou vzdálenosti s evropskými poměry zcela nesrovnatelné. „Představme si,“ píše Baum, „že mezi Paříží a Prahou by bylo jen několik osamělých dvorců…“ Spíše necestou než cestou se pohybovali průměrnou rychlostí 15 km/hod., a snad právě proto mohli vychutnat kouzlo nekonečné buše, kde „jízda krajinou nezkaženou civilizací měla svůj úžasný půvab a ještě krásnější bylo táboření navečer uprostřed stepi“. Podobné romantické pocity dokonalého splynutí s pramátí přírodou je možné v Austrálii zažít do jisté míry i dnes, i když ne nadlouho. O vítězném tažení civilizace vás brzy přesvědčí široký pás asfaltu dálnice, houkající road train nebo benzinová stanice. Tyto civilizační atributy spolu s telefonem v terénním voze však zároveň navozují u dnešních cestovatelů pocit jistoty, že pomoc v případě potíží není zas až tak nedostupná. Nic z toho Baumovi neměli. Jejich bezpochyby riskantní putování jistě vyžadovalovyžadovalo velkou dávku entuziazmu a odvahy. Jedním z nejobtížnějších úseků cesty byl bezpochyby Madurský průsmyk, kterým sjížděli z náhorní plošiny pohoří Hampton Range (Hampton Tablelands) do nížiny. Baum popisuje tento dramatický průjezd následovně: „Blížíme se k průsmyku, jímž máme sjet z náhorní plošiny. Stromy se rozestupují a stezka klesá příkře dolů. Blíží se k polednímu a vedro je téměř pekelné. Moje žena vystupuje z vozu, jde napřed a hledá nejsjízdnější místa. Teď to již není cesta, ale skalnaté dno potoka, nyní vyschlého. Jedeme přes kamenné lavice, které vždy po několika metrech tvoří schod. Někdy jsou značně nahnuté k jedné straně a pak se vůz naklání do nemožného úhlu. Snažím se jet přes schody co možná šikmo, abych nezachytil spodkem… Postupujeme pomalu, metr za metrem, úzkou soutěskou, přes vyčnívající hroty skal. Pak se úval rozestupuje, klesání je zase normální a jsme opět na hlinitém terénu. Madurský průsmyk, kde již mnoho automobilistů ztroskotalo, máme za sebou.“

Za průsmykem v nížině navštívili Baumovi stejnojmennou farmu (Madura Station). Také zde měli již předem zajištěnu pomoc při své stěžejní činnosti na této cestě, kterou byl sběr přírodnin: „Majitel, bílý Australan, čekal na nás již u cesty, upozorněn hlukem motoru, v radostném očekávání, že jeho pošta konečně došla. Těšil se již několik týdnů, že mu přivezeme dopisy. Jeho černí zaměstnanci, správně informováni o našich zájmech, stáli v řadě opodál s brouky a ještěrkami, které pro nás nachytali.“ Lovci a sběratelé motýlů, brouků či orchidejí si zajisté mohou jenom smutně povzdychnout nad snadností sběrů a bezproblémovou dostupností přírodovědeckého materiálu za Baumových dob, kdy legislativa v tomto směru téměř neexistovala… Madura zdaleka nebyla ohledně dodávky přírodnin výjimkou. Popularita Baumových se rychle šířila a na jejich cestě je předcházela pověst zanícených sběratelů. A tak se sem tam našel i nějaký „mecenáš“ s připravenými přírodovědeckými vzorky. Už v Northamu (východně od Perthu) navštívili jednoho strojvůdce, který si s nimi dopisoval a v dopisech nabízel „zajímavou sbírku přírodnin pro pražské museum“. Baumovi se u něho stavili, strávili s ním příjemný večer a „od té doby si ještě častěji vzpomněl na Národní museum cennou zásilkou přírodnin…“. Sbíráním přírodnin však přírodovědecká a popularizační činnost Jiřího Bauma v Austrálii nekončila. Četné byly kontakty s místními vědeckými pracovníky, relace v rozhlase, články v místním tisku. Autory tohoto článku nemohla nezaujmout stať o návštěvě Baumových v muzeu v Melbourne: „První naše návštěva platila kolegům ve zdejším museu. Náš způsob cestování se jim nesmírně líbil a výsledek byl, že museum podalo australské vládě pamětní spis, ve kterém poukazovalo na to, jak malé Československo opatřuje svá musea dokonalými dopravními prostředky a že tedy Australie má morální povinnost nezůstat pozadu. Delší dobu se mne vyptávali na poměry u nás a jak jsou placeni naši vědci – musím přiznat, že v zájmu dobrého jména naší republiky jsem podal informace trochu zkreslené.“

V květnu roku 1935 přijeli Baumovi do Canberry. V té době se hlavní město Australského svazu teprve stavělo. Baumovi Canberru nejprve přejeli, neboť se domnívali, že „těch pár domků a biograf je předměstí“. Baum se tu setkal i s kolegy z Entomologického ústavu, kteří v té době řešili problematiku boje proti termitům a nebezpečnému druhu ovčího střečka. I zde je po ruce příklad velké popularity cestovatelů Baumových. Právě v Canbeře jim v autě zemřel Inocenc, což byla „štěkající ještěrka“, kterou si vezli Baumovi až ze Západní Austrálie. „Ještěrka“ (ve skutečnosti gekon druhu Underwoodisaurus millii) byla v Austrálii již „tak trochu známá, a když se to rozneslo, přinesly noviny zprávu s truchlivým nápisem ,Inocenc is dead…‘“.

Sydney učarovalo Baumovi svou krásnou polohou a impozantními budovami. V té době ještě nebyla povolena výstavba mrakodrapů, takže nejvyšší budova měla výšku pouhých 45 metrů. S hrdostí podotýká, že výstavby proslulého sydneyského mostu, svého času největšího na světě, se zúčastnily i Škodovy závody. Při cestě Queenslandem neunikl zoologovi Baumovi dnes už legendární boj s opunciemi pomocí housenek motýla Cactoblastis, který právě v třicátých letech vrcholil. Posledním cílem Baumových v Austrálii byl Velký bariérový útes, kde studovali podmořský svět korálových útesů a navštívili několik ostrovů. Na jednom z nich, Palmovém ostrově (Great Palm Island), si Baum všímá neradostného osudu domorodců deportovaných sem z Queenslandu, aby si tu „pomalu pod dozorem misionářů přivykli změněným poměrům“. „Učí je spořádanému životu, soustavné práci, jako rybolovu nebo budování člunů.“ Ale „ani dospělí domorodci se necítí na Palmovém ostrově šťastni, přes hymny chvály, které o ostrově pěje vládní literatura… Návštěvník se sotva ubrání pocitu, že krásný ostrov je pro domorodce vězením.“

Po návratu do Brisbane nalodili manželé Baumovi 29. července 1935 svůj vůz na Atsuta Maru, odpluli a podél jihovýchodní Austrálie pokračovali na Filipíny, což byl další z mnoha exotických cílů jejich dnes už legendární cesty kolem světa.

Článek byl napsán k stopátému výročí Baumova narození.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výzkumné výpravy

O autorech

Petr Kalač

Antonín Kůrka

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné