Les a voda

V médiích se jako jedině pravé příčiny povodňových škod předkládají různé názory. Bývá uváděno velkoplošné odlesňování, ²⁾ špatné hospodaření v lesích, jejich nevhodná druhová skladba, úpravy vodních toků atd. Naprosto rozhodující příčinu katastrof – abnormální srážky – však mnohdy tyto účelové komentáře nezmiňují. Současné povodně ovlivňují dvě věci – klima a stav povodí. Doba, kdy jsme „poroučeli větru, dešti“, již minula a některé z posledních, stále častějších a extrémnějších klimatických jevů nás nutí s pokorou uznat, že ovlivnit tyto mimořádné přírodní jevy je mnohdy nad lidské síly a technické možnosti.

Víme, že se druhové složení našich lesů za posledních 200 let podstatně změnilo. V přirozené skladbě byly zastoupeny jehličnany pouze 34 %, dnes je jejich podíl více než dvojnásobný (77 %). Je nesporné, že v době „borové či smrkové mánie“ se jehličnany sázely i na zcela nevhodných stanovištích a jejich monokultury snížily kvalitu lesní půdy. Proto je jedním z dlouhodobých cílů lesnické politiky postupná změna ve prospěch listnáčů. V souvislosti se záplavami je smrk ztepilý často zmiňován jako dřevina vodohospodářsky nevhodná, a naopak listnáče jako dřeviny, které mohou svou vysokou spotřebou vody významně přispět k útlumu povodní. Je na místě se smrku zastat, neboť často jde o nepodložené hypotézy sdělované bez znalostí složité hydrologické problematiky lesů.

Lesní voda v číslech

Dlouhodobá zjištění hydrologického výzkumu říkají něco jiného. Např. 25letá řada měření z Deštného v Orlických horách (včetně přívalových dešťů, které vyvolaly povodně v létě 1997 i 1998 a v srpnu 2002) ukazuje, že odtok po povrchu půdy byl v běžně obhospodařovaných smrkových i bukových porostech nepodstatný. Obvykle nijak nebezpečný zvýšený povrchový odtok bývá jen při jarním tání sněhu v nesmíšeném bukovém porostu. Ulehlá vrstva bukového listí má menší vsakovací schopnost než smrková hrabanka a intenzita tání sněhu bývá v bezlistých bukových porostech zejména za slunečného počasí až o 30 % vyšší než v zapojených porostech smrkových.

Můžeme zjednodušit, že z lesa odtéká takové množství vody, jež se nespotřebuje na jeho fyziologické potřeby (transpiraci), výpar a na doplnění zásob půdní vody. Spotřeba vody závisí na celkové lesní biomase, především na množství asimilačních orgánů, které je u smrkových porostů vždy výrazně vyšší (ve fázi tyčovin a kmenovin průměrně 15–20 tun sušiny jehličí na hektar) než u porostů bukových (2–4 tuny sušiny listů na hektar, a to ještě jen v průběhu 5–7 měsíců vegetačního období).

Část srážek se zadrží v korunách stromů, odkud se později vypaří. V Orlických horách činí odpar ve smrkovém porostu v ročním průměru 210 mm (16 % srážek), v bukovém porostu jen 85 mm (7 % srážek). Koruny smrků tedy zadrží podstatně více srážek než koruny buků a zbývající část srážek propadne korunami k půdě, popřípadě steče po kmenech stromů. Přitom po jednom kmeni dospělého buku při dešťové srážce 50 mm steče až 1500 litrů vody, naopak u smrku je stok po kmeni výrazně nižší – při stejném množství deště jen 30–50 litrů.

Intenzita transpirace je sice u listnáčů obvykle dvakrát až pětkrát vyšší než u jehličnanů, ale vzhledem k výrazně většímu množství biomasy jehličí smrkových porostů oproti listí v bučinách se obvykle rozdíly mezi transpirací jehličnanů a listnáčů neliší. Nejen poznatky domácích výzkumů, ale i cizí prameny zcela jednoznačně potvrzují podstatně větší spotřebu vody ve smrkových porostech při srovnání s porosty bukovými.

Les ani lesní hospodářství nemají vliv na vznik katastrofálních srážek. Nelze ovlivnit geomorfologické utváření krajiny, lze ovšem ovlivňovat dobu soustředěného odtoku vody z jednotlivých povodí. Právě lesní porosty podstatně přispívají k ochraně půdy před erozí. Les a lesní půda však mohou tlumit přívaly vody pouze do určitého množství souvislých srážek, což závisí na místních podmínkách. Při pokračujících srážkách je již lesní půda nasycena vodou jako houba a povodni nemůže zabránit. Lesy – na rozdíl od všech nelesních ekosystémů – tlumí velmi snadno přívalové srážky do 50 mm. Souvislé srážky do 100 mm zvýší odtok vody z lesa a při úhrnu 150–200 mm nastává neřízený odtok, vystupující často i na povrch půdy, a to bez ohledu na druhovou skladbu či způsob obhospodařování lesa. Lesní půda má podobně jako přehradní nádrže své kapacitní možnosti, které nelze překročit.

Hrazení bystřin

Větší pozornost je třeba věnovat smysluplným opatřením a chování člověka v krajině (viz článek Z. Vašků v některém z příštích čísel Vesmíru). To však neznamená, že budeme v souvislosti se záplavami vynakládat další a další finanční prostředky na specifické investice, ale musíme přizpůsobit veškeré aktivity v krajině (včetně ekonomických) skutečnosti, že záplavy jsou přirozené, avšak jejich rozsah je dílem daný přírodními faktory, dílem chováním člověka v krajině.

Jednou z aktivit, která dlouhodobě spojuje les, vodu a ochranu krajiny, je hrazení bystřin. Od svého vzniku před více než sto lety je tato služba součástí protipovodňové ochrany zcela ve veřejném zájmu, i když se po posledních povodních zdá, že se bystřinám nepřikládá potřebný význam. Otázkou zůstává, jak se mají tyto aktivity financovat, pokud se lesní hospodářství chápe pouze jako výrobní odvětví a „služby lesních ekosystémů“ nejsou do ekonomické struktury národního hospodářství začleněny.

Asi čtvrtinu vodních toků v České republice představují právě ty drobné, obvykle charakteru bystřin, jež mají větší podélný sklon, výraznou erozivní činnost a charakteristický splaveninový režim. Nacházejí se většinou v pramenných oblastech a horních částech povodí. Prostřednictvím Správ toků se státní podnik Lesy České republiky stará o více než 19,5 tisíce km drobných toků. Při hrazení bystřin jde o nekomerční službu s cílem stabilizovat odtokové poměry v povodí, v poslední době se však na ni vynakládá stále méně finančních prostředků. Tato služba se v českých zemích zajišťuje v přímé vazbě na lesní hospodářství nepřetržitě od r. 1884. Zaměřila se na preventivní opatření, zalesňování, výstavbu i rekonstrukci objektů při hrazení bystřin v oblastech zasažených povodněmi. Realizovaná opatření převážně vytvářejí retenční prostory pro zachycení splavenin, stabilizují podélný sklon toků příčnými objekty a zajišťují protipovodňovou ochranu čištěním koryt vodních toků. V zalesněných povodích je proto nutné zabezpečit provádění všech opatření, která jsou nutná pro zajištění trvalé funkčnosti jak stavebních objektů, tak trvalé funkce lesů.

Zkušenosti z minulých let nás přesvědčují o tom, že jakékoliv zanedbání soustavné péče, zejména o vodní a cestní síť v povodích drobných vodních toků a bystřin, se může vymstít rozsáhlými a často nenapravitelnými škodami. V zalesněných povodích se proto musí provádět všechna opatření, která jsou nutná pro funkčnost stavebních objektů i lesů samých.