Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Ohrožují nás paraziti z psích výkalů?

 |  13. 7. 2006
 |  Vesmír 85, 416, 2006/7

Pes je nejstarší domestikované zvíře. Počáteční ryze symbiotický vztah při lovu se rozvinul do různých podob soužití. Řada exaktních studií prokázala, že lidé, kteří chovají psy, jsou optimističtější a zdravější. Psí společníci pozitivně ovlivňují psychiku člověka. U chovatelů psů se snižuje riziko kardiovaskulárních chorob. Psi se úspěšně užívají při terapii psychických poruch v rámci programů „animal-facilitated therapy“. Soužití se psy má ale i své méně příjemné stránky. V České republice je ročně hlášeno kolem 3000 případů pokousání psem, rušení nočního klidu štěkotem je předmětem občanských sporů a znečišťování veřejných prostranství psími výkaly musí řešit obecní vyhlášky.

Znečištění veřejných ploch psími exkrementy je závažným problémem především ve velkých městech. V Praze je přihlášeno přes 87 tisíc psů a v Brně téměř 30 tisíc, ale odhaduje se, že jejich počet bude o třetinu vyšší. Přihlášení pražští psi vytvoří denně téměř 9 tun exkrementů, v Brně 3 tuny. Pokud bychom použili pro kalkulaci odhadovaný počet psů a průměrnou produkci 100 g exkrementů na jednoho psa, tak jenom na území Prahy denně přibude přes 11 tun a v Brně kolem 4 tun organické hmoty původem ze psů. Ve větších evropských městech je situace obdobná. Jenom pro představu lze uvést, že psi ve Vídni vytvoří 30 tun exkrementů denně.

Obecní vyhlášky ukládají každému povinnost neprodleně odstranit znečištění veřejného prostranství, které způsobil. Jde tedy o obecnou povinnost, ale lze z ní dovodit odpovědnost za neodkladné odklizení psího exkrementu z veřejného prostranství. Sankce za neodstranění psího produktu jsou různé. Například v Paříži hrozí majiteli, který po svém psu neuklidí, pokuta 200 eur. Zajímavé řešení rušivého působení výkalů v městské zeleni nabídla nedávno jedna z firem, které vyrábějí krmivo pro psy. Do granulí přidává zelené barvivo, po kterém mají výkaly zelenou barvu a v travnatém porostu městských parků se snadno přehlédnou. Psí exkrementy však nepředstavují jen estetický problém, ale také určité zdravotní riziko. Často se hovoří o možném přenosu psích parazitů na člověka, a psí paraziti ohrožující naše zdraví pak slouží jako argument tvůrcům městských vyhlášek. Je však nebezpečí nákazy parazity z psích výkalů reálné? Ohrožují nás psi svými parazity?

Střevní prvoci psů přenosní na člověka

Pes i člověk jsou hostiteli střevních kokcidií rodu Cryptosporidium a střevního bičíkovce Giardia intestinalis. Z předchozí věty lze usuzovat, že pokud jsou člověk a pes hostiteli téhož parazita, tak kryptosporidióza a giardióza budou klasické zoonózy, tzn. nákazy, při kterých se infekce přenáší ze zvířat na člověka. Současné poznatky však ukazují, že charakter obou parazitóz neodpovídá standardní definici zoonóz.

Kryptosporidiózu způsobují nitrobuněční prvoci, kteří infikují epiteliální buňky trávicího a dýchacího aparátu teplokrevných obratlovců. Jejich zvláštností je lokalizace v hostitelské buňce. Kulovitá stadia kryptosporidií se vyvíjejí pod cytoplazmatickou membránou v kartáčovém lemu epiteliálních buněk. Kryptosporidie způsobují u lidí s plně funkčním imunitním systémem krátkodobé průjmové onemocnění, které spontánně odezní. U pacientů s narušeným imunitním systémem vyvolává dlouhodobý vodnatý nekrvavý průjem, následovaný dehydratací a rychlou ztrátou tělesné hmotnosti. Vzhledem k tomu, že dosud neexistuje účinná chemoterapie, jsou kryptosporidie vážným nebezpečím pro pacienty, jejichž imunitní systém je oslaben aidsem nebo protinádorovou terapií, a pro dětské pacienty, u kterých není imunita dostatečně vyvinuta.

Výsledky nedávných studií prokázaly, že mezi lidskými izoláty kryptosporidií a izoláty kryptosporidií ze zvířat jsou genetické rozdíly. Skupiny geneticky podobných izolátů jsou až na výjimky hostitelsky úzce specifické a jsou dnes posuzovány jako samostatné druhy. Nákaza člověka kryptosporidiemi ze zvířat je možná a je výrazně ovlivněna stavem imunitního systému člověka. Zatímco u lidí s běžnou odolností (imunokompetentních) je popisován druh C. hominis, u pacientů s odolností sníženou (imunodeficitních) bylo popsáno několik zvířecích druhů kryptosporidií. Jedním z nich je i druh „psí“. V našich podmínkách se kryptosporidióza vyskytuje asi u 6 % psů a většinou jen jako infekce doprovázející jiná infekční onemocnění. Proto je možnost přenosu tohoto parazita na člověka spíše hypotetická.

V tenkém střevě člověka a zvířat (včetně psů) cizopasí bičíkovci druhu Giardia intestinalis ve formě vegetativních bičíkatých stadií. Mají typickou morfologii – kapkovitý tvar, čtyři páry bičíků, dvě jádra a na spodní straně aparát, jímž se přichycují k povrchu střevní sliznice. Giardie nepronikají do buněk. Pokrývají souvisle povrch střevní sliznice a narušují vstřebávání živin ze střeva. Klinické projevy giardiózy jsou různé – od infekce bez příznaků až po dlouhodobý průjem – a jejich intenzita je ovlivněna vlastnostmi jednotlivých kmenů giardií, stavem imunitního systému hostitele a případnými dalšími střevními infekcemi. Nejčastěji se setkáváme s giardiózou u psů ve stáří od 6 týdnů do 10 měsíců. V našich podmínkách zhruba 6 % psích výkalů obsahuje giardie. Při větší koncentraci zvířat v chovných stanicích stoupá výskyt až na 35 % a nejvyšší zpravidla bývá u štěňat po odstavu ve věku 8 až 10 týdnů.

Podle genetických znaků se izoláty G. intestinalis rozdělují do dvou velkých skupin genotypů. První, nejčastěji označovaná jako A, se dále dělí na podskupiny AI a AII. Do podskupiny AI řadíme zoonotické izoláty pocházející z člověka, psů a dalších zvířat, podskupina AII je tvořena výhradně lidskými izoláty. Podstatná část psích izolátů giardií je součástí skupiny B, kam také patří některé izoláty z člověka. U posledně jmenovaných genotypů skupiny B se nepředpokládá možnost přenosu na jiného hostitele. Poslední poznatky o giardiích tedy zcela nevylučují možnost infekce člověka giardiemi ze psů, přesto je třeba na lidskou giardiózu pohlížet jako na infekční onemocnění, které se šíří přímo mezi lidmi, bez účasti psů. Potvrzují to také výsledky rozsáhlých epidemiologických studií, při kterých nebyla přímá souvislost mezi giardiózou lidí a psů prokázána.

Jedním z původců doprovodných parazitóz imunodeficitních pacientů jsou mikrosporidie (Vesmír 72, 578, 1993/10), jednobuněčné organizmy žijící uvnitř jiných buněk, které byly donedávna uváděny jako samostatný kmen prvoků. Podle současných fylogenetických studií patří do říše hub. U člověka bylo nalezeno celkem 14 druhů, z nichž u psů byla opakovaně prokázána mikrosporidie Encephalitozoon cuniculi. Ultrastrukturální a genetická analýza lidských a psích izolátů prokázaly společné znaky a psí výkaly a moč jsou považovány za potenciální zdroj infekce pro člověka. U imunodeficitních pacientů a štěňat může E. cuniculi způsobovat systémové infekce, ale nejčastěji se projevuje jako encefalitida a chronické onemocnění ledvin. Klinické mikrosporidiózy psů jsou velmi vzácné a výskyt sérových protilátek proti E. cuniculi se zvyšuje se stářím psů (20 %). V České republice nebyla mikrosporidióza způsobená psím genotypem E. cuniculi u člověka prokázána.

Střevní helminti psů přenosní na člověka

Termín helminti nezahrnuje taxonomickou skupinu živočichů. Parazitologové jej používají k označení parazitických zástupců plochých (Plathelminthes) a oblých (Nemathelminthes) hlístů a vrtejšů (Acanthocephala). Mezi ploché hlísty řadíme např. tasemnice, které mají komplikovaný vývoj zahrnující více hostitelů. Pes je konečným hostitelem několika druhů tasemnic čeledi Taenidae. V jeho střevě se nacházejí dospělci a do vnějšího prostředí se dostávají vajíčka, která jsou infekční pro další hostitelský organizmus, tzv. mezihostitele. V tkáních mezihostitele se z vajíček tasemnic vyvíjejí larvocysty (boubele, hydatidy). Ze psích tasemnic jsou významnými původci zoonóz dva zástupci rodu Echinococcus, což jsou poměrně malé tasemnice, jejichž tělo je tvořeno pouze 3 až 5 články a měří maximálně 2–7 mm. Pes je typickým hostitelem měchožila zhoubného (E. granulosus). Býložravci, prasata a také člověk jsou mezihostiteli, u kterých infekce způsobuje cystickou echinokokózu. Měchožil bublinatý neboli větvený (E. multilocularis), jehož typickým definitivním hostitelem je liška 1) a příležitostně pes, způsobuje u mezihostitelů alveolární echinokokózu (alveokokózu). Mezihostiteli E. multilocularis jsou hlodavci, vzácněji prasata, malí přežvýkavci a také člověk. Vývojový cyklus obou zmiňovaných druhů je podobný. S trusem infikovaných masožravců odchází velký počet odolných vajíček, která jsou infekční pro mezihostitele. Ze spolknutého vajíčka se uvolňuje onkosféra (embryo), která se po průniku střevní stěnou dostává do krevního řečiště a krví do jater, plic, méně často do mozku, kosterní svaloviny, ledvin a sleziny. V těchto orgánech se vyvíjí larvocysta, jež roste několik let a může dosáhnout – jak se uvádí ve starších parazitologických učebnicích – až velikosti dětské hlavy. U obou druhů je stěna larvocyst tvořena dvěma vrstvami. Vnější, laminární vrstva hraje důležitou roli v ochraně parazita před imunitní reakcí hostitele. Z vnitřní, germinativní vrstvy pučí do nitra boubele tzv. protoskolexy, hlavičky budoucích tasemnic. V Evropě je nejvyšší výskyt měchožila zhoubného u psů hlášen ze zemí kolem Středozemního moře, kde se jako mezihostitelé uplatňují především ovce. Výskyt cystické echinokokózy u člověka má endemický charakter a je vázán na výskyt tasemnice E. granulosus u psů; například v Řecku je ročně hlášeno 13 až 15 případů na 100 000 obyvatel. V České republice nebyla infekce psa měchožilem zhoubným dlouhodobě prokázána. Přesto byly zaznamenány ojedinělé případy lidské cystické echinokokózy. Od roku 1993 až do roku 1999 bylo v ČR sérologicky diagnostikováno celkem 18 případů.

Diagnostika infekcí E. granulosus u psů však není snadná; infekce se klinicky neprojevuje a vajíčka měchožilů jsou morfologicky nerozlišitelná od vajíček jiných psích tasemnic. V současnosti se k zjišťování antigenů vajíček používají testy ELISA a genetické metody na principu PCR. Tyto moderní metody nejsou u nás zatím rozšířené, a tak nejdostupnější diagnostickou metodou echinokokózy psů zůstává vyšetření střevního obsahu při pitvě.

Poslední případ alveolární echinokokózy na území České republiky byl popsán r. 1977 u čtyřiasedmdesátileté ženy z Klatovska. Ve stejné oblasti byl v nedávné době sledován výskyt E. multilocularis u masožravců a byl potvrzen u 63 % vyšetřovaných lišek a pouze u jednoho psa z 55 vyšetřovaných. Podobná je situace v endemických oblastech výskytu v západním Evropě. Ve Švýcarsku je ročně hlášeno 5 až 8 nových případů u lidí a infekce tasemnicí E. multilocularis byla diagnostikována u 78 % lišek a 7 % vyšetřených psů. Tyto výsledky naznačují, že úloha psa v epidemiologii alveolární echinokokózy není zanedbatelná, ale hlavními producenty infekčních vajíček zůstávají lišky.

Nejčastějším střevním parazitem psů je škrkavka psí (Toxocara canis). Napadá až 80 % štěňat a většina chovatelů psů má zkušenosti s dehelmintizací („odčervováním“). Dospělé škrkavky psí parazitují v tenkém střevě a měří 6–12 cm. Jsou patogenní především pro sající štěňata, u kterých v případě silných infekcí způsobují průjmy, hubnutí, zpožďovaní růstu a zvětšení břicha. Metabolity škrkavek mají výrazný neurotoxický účinek a silné infekce doprovázejí křeče a dočasné ochrnutí končetin. Škrkavkami se psi mohou nakazit různými cestami. Většina štěňat se s nimi již rodí. V poslední třetině březosti se vlivem hormonálních a imunitních změn aktivují larvy škrkavek v orgánech feny a pronikají přes placentu do těla štěňat. Část je také krví zanesena do mléčné žlázy a štěňata se mohou infikovat larvami v mlezivu (kolostru) a v mléce. Dalším významným zdrojem infekce jsou vajíčka ve vnějším prostředí. V jednom gramu výkalů silně nakaženého štěněte může být až 15 000 vajíček, v nichž se za 2 až 4 týdny vyvíjejí infekční larvy. Vajíčka s larvami přežívají ve vlhké půdě až tři roky. Pozře-li vajíčko s infekční larvou jiný savec nebo pták, larva migruje do různých tkání, kde se opouzdřuje. Pozře-li tkáň těchto tzv. paratenických hostitelů pes, pokračuje vývoj škrkavek v jeho střevě a z larev vznikají dospělci. Pokud pozře tkáň s larvami jiný paratenický hostitel, uvolněné larvy migrují přes střevní stěnu do orgánů a opět se opouzdří.

Pro člověka jsou infekční zralá vajíčka škrkavek nebo nedostatečně tepelně zpracované maso s opouzdřenými larvami. Larvy škrkavek se v těle člověka chovají jako v organizmu paratenického hostitele a po migraci přes stěnu tenkého střeva se usazují v různých tkáních.

Onemocnění lidí způsobené larvami T. canis se nazývá larvální toxokaróza nebo larva migrans visceralis. Podle postižení jednotlivých orgánů a tkání se rozlišují 3 formy – viscerální, která se vyznačuje zvětšením jater a sleziny, plicní, doprovázená příznaky pneumonie, a oční, postihující sítnici. Onemocnění se projevuje za několik měsíců po infekci vajíčky, v případě oční formy až za několik let. Rozšíření larvální toxokarózy u obyvatel České republiky je značné. Sérologická vyšetření prokázala protilátky proti antigenům škrkavek u 18,4 % dospělých. Pozitivita významně vzrůstá s věkem a je dvojnásobná u vesnického obyvatelstva. Jedna dospělá samička T. canis vyprodukuje za den 200 000 vajíček. Důsledkem je značná kontaminace prostředí v městských parcích, na hřištích, dětských pískovištích a všude tam, kde se venčí psi. Vajíčky škrkavek je kontaminováno 10–30 % pískovišť ve městech. 2) Prevence toxokarózy je zaměřena jednak na odčervení štěňat, dále na opatření, která zamezují kontaminaci prostředí vajíčky. Při odčervování psů se dnes nejčastěji uplatňuje metoda preimaginární dehelmintizace, která spočívá v opakované aplikaci účinných preparátů feně před porodem a všem štěňatům ve vrhu. Z hlediska prevence je velmi důležité zamezit defekaci psů v parcích a na dětských hříštích. Důsledné mytí rukou před jídlem, ochrana rukou při práci na zahradě a důkladné omývání zeleniny patři také mezi preventivní opatření, kterými lze zmenšit riziko infekce psími škrkavkami.

Méně významnou skupinou oblých hlístů psů, kterými se může člověk infikovat, jsou měchovci (Ancylostoma). U nás se měchovci psů vyskytují jen ojediněle, zpravidla u importovaných psů v chovných stanicích. Jsou to paraziti spíš subtropů a tropů. Nebezpečí představují pro sající štěňata, jimž způsobují průjmy. Dospělci parazitují v tenkém střevě a jejich samičky vylučují tenkostěnná vajíčka, ve kterých se rychle vyvíjejí larvy. Při kontaktu s hostitelem pronikají infekční larvy pod kůži a krevním oběhem se dostávají do plic, odkud migrují dýchacími cestami do hrtanu. Přes hltan se dostávají do trávicího ústrojí, kde dospívají a žijí až dva roky. Larvy ve vnějším prostředí mohou také napadat nespecifické paratenické hostitele, ve kterých přežívají. Pokud je paratenický hostitel pozřen psem, vývoj pokračuje již bez migrace. Pouze dva druhy psích měchovců, A. ceylanicumA. caninum, jsou schopné dokončit vývoj ve střevě člověka a vyvolat onemocnění. Druh A. braziliense je původcem syndromu larva migrans cutanea. Larvy měchovců vytvářejí v místě průniku svědící puchýřky (papuly), ze kterých se zavrtávají do podkoží. Rychlost migrace v podkoží je od 2 mm po 2 cm denně a migrující larvy doprovází místní zánětlivá reakce.

Dalším hlístem psů, jehož hostitelem může být také člověk, je hádě střevní (Strongyloides stercoralis). Parazituje u psů, primátů i člověka a střídá parazitické generace s generacemi volně žijícími. Larvy pronikají do hostitele kůží nebo s potravou a jsou krevním oběhem zanášeny do plicních kapilár. Z plicních sklípků se dýchacími cestami dostávají přes hltan do trávicího ústrojí. Ve střevě se během dvou týdnů vyvíjejí v partenogenetické samice, které vylučují tenkostěnná vajíčka, z nichž se ještě ve střevě líhnou larvy. Část larev proniká střevní sliznicí do krevního oběhu, migruje do jater a plic, a opět se vrací do střeva, kde dospívá. Tato schopnost autoinfekce činí z háděte střevního velmi patogenního parazita zejména pro imunodeficitní hostitele, u nichž může být fatální. Větší část larev však opouští hostitelovo střevo a ve vlhku a teple se z nich do dvou týdnů vyvíjejí infekční larvy schopné proniknout kůží hostitele nebo se z nich vyvinou dospělci volně žijící generace. Samice volně žijící generace vylučují tenkostěnná vajíčka, ze kterých se vylíhnou další infekční larvy, které jsou opět schopné pronikat kůží. Hádě střevní je přizpůsobeno teplému a vlhkému podnebí tropů a subtropů. V mírném pásmu se strongyloidóza psů vyskytuje zřídka. V České republice byly nedávno popsány tři případy strongyloidózy u pacientů s poškozeným imunitním systémem.

Pozor na psí škrkavky

České republice je v současnosti registrováno přes jeden milion psů. Podle jiných zdrojů se hová v České republice až 1,75 milionu psů. Hlášená nemocnost vybranými infekčními nemocemi uvádí ze zoonotických nebo otenciálně zoonotických parazitárních onemocnění psího původu významné hodnoty pouze u larvální toxokarózy. Za poslední roky se nemocnost (počet případů na 100 000 obyvatel) u larvální toxokarózy zvyšuje. Zatímco r. 1993 byla 0,5, v roce 1999 dosáhla hodnoty 1,7. Vzrůstající trend kopíruje nárůst počtu chovaných psů a koček bez ohledu na používání účinných preparátů na odčervení. Ve srovnání s ostatními úskalími současného života by se mohlo zdát, že produkt psího trávení nepředstavuje pro člověka významné zdravotní riziko. Rozšíření larvální toxokarózy dokazuje, že psi nás střevními parazity přímo neohrožují, ale nelze je opomenout při hledání příčin některých onemocnění člověka.

Poznámky

1) V odborné literatuře bývá také uváděna pod českým názvem tasemnice liščí.
2)) V některých oblastech je kontaminace ještě výrazně vyšší. Jak prokázala studentská práce, vajíčky škrkavek bylo ve Slaném kontaminováno více než 75 % vzorků písku a půdy z dětských pískovišť a více než polovina vajíček obsahovala živé larvy, a byla tudíž infekční. Je však nutno upřesnit, že ve vzorcích byla také vajíčka škrkavky kočičí (Toxocara cati), která nelze morfologicky odlišit od vajíček psích škrkavek.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Parazitologie

O autorovi

Břetislav Koudela

Prof. MVDr. Břetislav Koudela, CSc., (*1955) vystudoval Vysokou školu veterinární v Brně. Působil v Parazitologickém ústavu BC AV ČR, v. v. i., v Českých Budějovicích a Výzkumném ústavu veterinárního lékařství, v. v. i., v Brně. Od r. 1999 vyučuje veterinární parazitologii na VFU Brno a biologii parazitických prvoků na PřF MU v Brně. Zabývá se biologií a patogenitou kokcidií u zvířat i člověka a problematikou trichinelózy.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné