Rozpaky z článku Eduarda Bakaláře

Jako pravidelný konzument Vesmíru jsem přivykl jistému standardu, který si Vesmír, i přes svou otevřenost širokému fóru autorů, zachovává, aby tak dostál svému přídomku vědeckého časopisu. Zmíněný text však, dle mého názoru, z onoho vědeckého standardu citelně vybočuje, a to směrem k ideologickému, záštiplnému kázání. Mrzí mě, že jsem na podobný pamflet narazil ve Vesmíru.

Jen nerad a s jistým sebezapřením nyní věnuji pár slov samotnému příspěvku. Společenská polemika závažného tématu (kterým téma článku nesporně je, jelikož se svým způsobem dotýká každého z nás jakožto muže či ženy) zasluhuje důsledné a opatrné snášení argumentů obou stran a jejich velmi pečlivé vážení. Ony argumenty by měly mít nějakou zjevnou, pokud možno příčinnou souvislost s popisovaným jevem. Zejména by se však neměly rekrutovat z extrémních a patologických situací, prezentovaných jako obraz většinové skutečnosti či z případů morbidních a nemorálních.

Žena je dokumentována na příkladu zlodějky, podvodnice, vražedkyně, zbytečně dlouhověké a málo pracující univerzální dědičky, která si uzurpuje zdravotnickou péči, sociální podporu, kapitál pojišťoven, poličky ve veřejných knihovnách, vystavuje stát riziku štrasburských pokut, přežije každou katastrofu od potopení Titaniku po zvůli komunistického režimu a ještě svádí na scestí naše vzácné národní velikány, laureáty a kandidáty Nobelových cen. Ten, kdo by chtěl takovou osobu ochraňovat, je rovnou označen za nebohou oběť traumatu z dětství či hormonální poruchy, která vyústila v patologickou psychickou poruchu „zbytnělé podjatosti“.

Takto pojatou výpovědí obrací autor proti sobě vlastní zbraně, tj. jeho vlastní konstatování: „Jak naivní bylo myslet si, že s pádem totality v roce 1989 zmizí i Homo ideologicus.“