Jak je to s evolucí doopravdy?

Jaroslava Flegra znám už třicet let – tedy podstatně déle, nežli jsme se před tím neznali. Když pustím své vzpomínky do volného výběhu, hned se mi vybaví zářící a evolučně zvídavý mladík, s nímž jsem několikrát procestoval země východního Balkánu a od nějž jsem v informační tristéze konce sedmdesátých let poprvé slyšel magická slova „chemostat“, „turbidostat“, „sobecký gen“ a „Richard Dawkins“. Jak známo, maturační proces pozvolna přechází v senescenční; za ta léta jsme ztratili trochu na mladistvém pelu a někteří jedinci i na ovlasení, náhradou jsme se zase poněkud obalili tituly. Podnes však oba zajisté v mnohém připomínáme velikého Charlese Darwina, zasloužilého, leč dnes už překonaného (vizme titul knihy) zakladatele evolučních nauk (vysoká inteligence a invenčnost, vášnivý a upřímný zájem o poznání živého světa, jeho původu a vývoje, neochvějná věrnost poznaným pravdám atd. atd. – však to znáte podle sebe). Jaroslav Flegr mi snad nebude zazlívat, připomenu-li, že Darwina připomínám ještě v jednom aspektu – také jsem po čtyřicet let choval různá plemena domácích holubů a pro zábavu je různě křížil a selektoval. Už tehdy mi bylo divné, že by umělý výběr měl být vlastně totožný s přírodním a nové druhy by měly vznikat v přírodě podobně jako voláči či pávíci v holubnících britských chovatelů. Ne že by umělý výběr nebyl schopen velmi rychle a razantně změnit vzhled a vlastnosti chovaných zvířat: kdo nevěří, ať si zkusí, a „vyšlechtění“ nového plemene holubů během jednoho lidského života je zcela reálným očekáváním. Potíž je jinde – výsledek se podobá spíše osazenstvu špitálu svatého Jakuba a čím více se morfologicky, etologicky či velikostně odchýlí od výchozího stavu, tj. holuba skalního, tím je ubožejší a méně schopný života – extrémní výsledky „šlechtění“ (výraz je značně orwellovský) už ani nevylétnou na střechu, ani samy neodchovají holoubata – v teorii by tomu tak ovšem vlastně být nemělo. Nápadný je i rychlý návrat libovolné populace domácích holubů po ochabnutí himmlerovského dozoru chovatele k výchozímu stavu, tj. zhruba k divokému skalnímu holubovi, třeba v jeho pražské věžní variantě. Celý fenomén mi byl nápadný už za studií, ale bylo v povaze doby, že se k věření předkládala řada podivností, např. brzké vítězství proletářské revoluce, a bylo nutno na ně kývat. V houštině podobných trablů jsem nakonec na holuby a ostatní domestikanty pozapomněl. Poznamenejme, že i vyučování evoluční teorii se tehdy nevidělo právě rádo a vzpomínám si na poučení, které nám udělil jeden z našich tehdejších pedagogů: „Proč je ze všech živočichů na druhy zdaleka nejvíc brouků? Protože mají pevné krovky, které je chrání před útoky nepřátel. A proč je ze všech brouků na druhy zdaleka nejvíc drabčíků? Inu proto, že mají krovky velmi zkrácené a mohou se volně pohybovat…“ Už v devatenácti se mi zdálo, že je na tom cosi divného, byť už tehdy jsem také docházel k závěru, že logika není pro život nejlepším vodítkem. O to větší radost jsem měl po letech, když jsem dostal do rukou k pročtení rukopis této knihy. Celý prapodivný fenomén s domestikanty do ní zapadal a ona ta zamrzlá evoluce… Leč nebudu předbíhat a vyzrazovat pikantní tajemství. Konzument nemůže být připraven o prožitek samostatného proniknutí k jádru věci, což však vyžaduje bedlivé pročtení celého textu od první do poslední stránky. Výsledek usilování Jaroslava Flegra je pozoruhodný na několika rovinách, z nichž nikoli nepodstaná je i ta, kde vzal spoustu času k jejímu napsání. Po zralé úvaze se totiž rozhodl – ve snaze pojistit se před ztroskotáním jednostranné investice pouze do memů – vypustit do světa i své geny, a to hned na dvou sice velmi roztomilých, ale též velmi nezbedných vehikulech. Od svého někdejšího vzoru Richarda Dawkinse (už jej vidím, jak si od oxfordských bohemistů nechává přeložit ukázky z knihy, než bude hotova anglická verze, aby se dověděl víc o tom, jak byl překonán) se Flegr liší tím, že svou inovaci neprezentuje jako pokračování darwinovské ortodoxie (vzpomeňme Dawkinsův termín new orthodoxy, ač šlo v podstatě o herezi jako hrom), ale jako kacířství. Je to zřejmě v Čechách, tradičně bohatých na hereze nejrůznějšího typu, mnohem perspektivnější cesta jak prorazit. Jen je nutno vymyslet nějaké kacířstvo kapitální, protože ta drobná budí v Praze už od přelomu 14. a 15. věku nanejvýš shovívavé pousmání. Je rovněž vynikající, že kniha byla vydána česky. Jednak to zvyšuje pravděpodobnost jejího dochování (anglických textů o evoluční biologii je spousta, ale až se najde fragment českého, bude na katedře paleolingvistiky poprask, nemluvě o tom, jak snadno vlastně může v izolované populaci nenápadně proběhnout speciace), jednak to české mládeži zprostředkuje velmi pěkný a srozumitelný vstup nejen do evoluční biologie nového typu, ale i do vědeckého života. A tak bude mladá generace biologů a zájemců o studium této disciplíny „uvedena do života“, aniž bude nutné ji rovnou úplně zkazit.Evoluční biologie je pro jedince, kteří v ní přímo „nejedou“, disciplína zvláštní (to ovšem platí o jakémkoli segmentu lidského myšlení a konání). Abychom mohli v jejích pravidlech hry správně a úspěšně fungovat, musíme uvěřit v řadu výchozích premis (že by to někdo pouze předstíral za účelem kariéry

Jaroslava Flegra znám už třicet let – tedy podstatně déle, nežli jsme se před tím neznali. Když pustím své vzpomínky do volného výběhu, hned se mi vybaví zářící a evolučně zvídavý mladík, s nímž jsem několikrát procestoval země východního Balkánu a od nějž jsem v informační tristéze konce sedmdesátých let poprvé slyšel magická slova „chemostat“, „turbidostat“, „sobecký gen“ a „Richard Dawkins“. Jak známo, maturační proces pozvolna přechází v senescenční; za ta léta jsme ztratili trochu na mladistvém pelu a někteří jedinci i na ovlasení, náhradou jsme se zase poněkud obalili tituly. Podnes však oba zajisté v mnohém připomínáme velikého Charlese Darwina, zasloužilého, leč dnes už překonaného (vizme titul knihy) zakladatele evolučních nauk (vysoká inteligence a invenčnost, vášnivý a upřímný zájem o poznání živého světa, jeho původu a vývoje, neochvějná věrnost poznaným pravdám atd. atd. – však to znáte podle sebe). Jaroslav Flegr mi snad nebude zazlívat, připomenu-li, že Darwina připomínám ještě v jednom aspektu – také jsem po čtyřicet let choval různá plemena domácích holubů a pro zábavu je různě křížil a selektoval. Už tehdy mi bylo divné, že by umělý výběr měl být vlastně totožný s přírodním a nové druhy by měly vznikat v přírodě podobně jako voláči či pávíci v holubnících britských chovatelů. Ne že by umělý výběr nebyl schopen velmi rychle a razantně změnit vzhled a vlastnosti chovaných zvířat: kdo nevěří, ať si zkusí, a „vyšlechtění“ nového plemene holubů během jednoho lidského života je zcela reálným očekáváním. Potíž je jinde – výsledek se podobá spíše osazenstvu špitálu svatého Jakuba a čím více se morfologicky, etologicky či velikostně odchýlí od výchozího stavu, tj. holuba skalního, tím je ubožejší a méně schopný života – extrémní výsledky „šlechtění“ (výraz je značně orwellovský) už ani nevylétnou na střechu, ani samy neodchovají holoubata – v teorii by tomu tak ovšem vlastně být nemělo. Nápadný je i rychlý návrat libovolné populace domácích holubů po ochabnutí himmlerovského dozoru chovatele k výchozímu stavu, tj. zhruba k divokému skalnímu holubovi, třeba v jeho pražské věžní variantě. Celý fenomén mi byl nápadný už za studií, ale bylo v povaze doby, že se k věření předkládala řada podivností, např. brzké vítězství proletářské revoluce, a bylo nutno na ně kývat. V houštině podobných trablů jsem nakonec na holuby a ostatní domestikanty pozapomněl. Poznamenejme, že i vyučování evoluční teorii se tehdy nevidělo právě rádo a vzpomínám si na poučení, které nám udělil jeden z našich tehdejších pedagogů: „Proč je ze všech živočichů na druhy zdaleka nejvíc brouků? Protože mají pevné krovky, které je chrání před útoky nepřátel. A proč je ze všech brouků na druhy zdaleka nejvíc drabčíků? Inu proto, že mají krovky velmi zkrácené a mohou se volně pohybovat…“ Už v devatenácti se mi zdálo, že je na tom cosi divného, byť už tehdy jsem také docházel k závěru, že logika není pro život nejlepším vodítkem. O to větší radost jsem měl po letech, když jsem dostal do rukou k pročtení rukopis této knihy. Celý prapodivný fenomén s domestikanty do ní zapadal a ona ta zamrzlá evoluce… Leč nebudu předbíhat a vyzrazovat pikantní tajemství. Konzument nemůže být připraven o prožitek samostatného proniknutí k jádru věci, což však vyžaduje bedlivé pročtení celého textu od první do poslední stránky. Výsledek usilování Jaroslava Flegra je pozoruhodný na několika rovinách, z nichž nikoli nepodstaná je i ta, kde vzal spoustu času k jejímu napsání. Po zralé úvaze se totiž rozhodl – ve snaze pojistit se před ztroskotáním jednostranné investice pouze do memů – vypustit do světa i své geny, a to hned na dvou sice velmi roztomilých, ale též velmi nezbedných vehikulech. Od svého někdejšího vzoru Richarda Dawkinse (už jej vidím, jak si od oxfordských bohemistů nechává přeložit ukázky z knihy, než bude hotova anglická verze, aby se dověděl víc o tom, jak byl překonán) se Flegr liší tím, že svou inovaci neprezentuje jako pokračování darwinovské ortodoxie (vzpomeňme Dawkinsův termín new orthodoxy, ač šlo v podstatě o herezi jako hrom), ale jako kacířství. Je to zřejmě v Čechách, tradičně bohatých na hereze nejrůznějšího typu, mnohem perspektivnější cesta jak prorazit. Jen je nutno vymyslet nějaké kacířstvo kapitální, protože ta drobná budí v Praze už od přelomu 14. a 15. věku nanejvýš shovívavé pousmání. Je rovněž vynikající, že kniha byla vydána česky. Jednak to zvyšuje pravděpodobnost jejího dochování (anglických textů o evoluční biologii je spousta, ale až se najde fragment českého, bude na katedře paleolingvistiky poprask, nemluvě o tom, jak snadno vlastně může v izolované populaci nenápadně proběhnout speciace), jednak to české mládeži zprostředkuje velmi pěkný a srozumitelný vstup nejen do evoluční biologie nového typu, ale i do vědeckého života. A tak bude mladá generace biologů a zájemců o studium této disciplíny „uvedena do života“, aniž bude nutné ji rovnou úplně zkazit.

Evoluční biologie je pro jedince, kteří v ní přímo „nejedou“, disciplína zvláštní (to ovšem platí o jakémkoli segmentu lidského myšlení a konání). Abychom mohli v jejích pravidlech hry správně a úspěšně fungovat, musíme uvěřit v řadu výchozích premis (že by to někdo pouze předstíral za účelem kariéryči bohatství, naštěstí moc nepřichází v úvahu). Je to zejména přesvědčení, že hmota je cosi, co je nadáno jen inercií, pasivní výplň prázdnoty, něco bez vlastní aktivity, neřku-li „intence“, či snad dokonce „záměru“ či „vůle“. Kde se potom tyto vlastnosti, projevující se třeba u člověka prozíravostí či plánovitostí, v nás samých vzaly (pokud nechceme věřit, že spadly přímo z nebes), se už neřeší. Živé organizmy totiž nějakou, jakkoli nevědomou intencionalitu, která by hezky a jednoduše, ale „nevědecky“ vysvětlovala třeba fenomén dlouhodobých evolučních trendů, mít nemohou (nešlo by ani tak o to vidět ve světě nějaké „nadpřirozené“ jevy či zásahy jako spíše o to, jak budeme chápat, co jsou ty „přirozené“). Rovněž je nutno uvěřit, že vědeckým vysvětlením je pouze nějaká metafora vzatá ze světa lidských strojů, tj. mechanomorfní, a korunou důkazů matematický model. Pokud tomuto všemu pevně uvěříme či si ani neuvědomíme, že by se dalo myslet jinak, jsme pravými evolučními biology dnešních dnů. Jsem upřímně zvědav, jak se inovační pokus Jaroslava Flegra podaří, neboť plavat v něčem v rámci pravověří proti mejnstrýmu je velmi nejisté. Ať nezoufá, že po jeho epochálním článku v Rivista di Biologia (1998, s. 291–304) dosud neštěkl pes. Po mém epochálním článku o „zacílené“ evoluci motýlích kreseb v Zool. Jahrb. Syst. (1989, s. 217–254) taky neštěkl. Ba ani za života velikého Johanna Gregora M. neštěkl, a ten se nakonec ze zoufalství věnoval opatování, bankovním funkcím a sledování počasí. Bohužel má takzvaná „drobná práce“, mezi intelektuály v českých zemích tak oblíbená (z nemejnstrýmových publikací zcela namátkou třeba Václav Petr: Kritický úvod do teorie přírodního výběru, 1996), na chod „velké vědy“ či „velkých dějin“ jen zcela minimální vliv. Ten se mění většinou náhle, tím, že zanedbávaná polarita se po letech drsně vyhrne na povrch a nebere si většinou rukavičky (po pádu komunizmu, který význam tržních sil po dekády zcela popíral, nastalo z roku na rok jejich vášnivé uctívání – nová „móda“ se náhle šíří lavinovitě, podobně jako samičky většinou dávají přednost tomu typu samečků, který chtějí i ty ostatní). Trochu se obávám, aby léta úplného popírání jakéhokoli, byť sebeparciálnějšího a nevědomějšího fungování intence v živém světě nevyústila převratem v naprostý opak: vše je výsledkem plánu a záměru, jednoho a centrálního, v tomto případě Boha-Stvořitele. Raketový vzestup a šíření kreacionizmu je vedle kolapsu komunizmu druhý největší společenský div, který jsem zažil, nemám z něj ovšem přílišnou radost.

Svět, kde na mnoha knížecích stolcích sedí přísní mužové se svatými knihami, nevěstí v tomto smyslu mnoho dobrého. Přál bych krásné, čtivé a vtipné Flegrově knize a její centrální myšlence lepší osud, než byla sudba hypotetického invenčního albánského teologa, který přišel na brilantní a mnohé vysvětlující kacířstvo krátce předtím, než Enver Hodža vyhlásil První ateistický stát. Pevně doufám, že předchozí černá vize je jen výrazem nevědomých duševních pochodů polohumanitního škarohlída, který se probíral dějepisnými knihami víc, než je pro zdárné provozování vědy zdrávo, a že přítel Flegr nebude nucen na stará kolena živořiti, jsa s nevolí trpěn na Katedře inteligentního dyzajnu. Předpokládám, že stejnou radost z knihy jako já budou mít i čtenáři z širokých řad českojazyčného obyvatelstva – krom biologů je velmi dobře přístupná i zvídavému laikovi s alespoň středoškolským vzděláním. Zevrubné vysvětlování základních genetických i jiných biologických pojmů je plně na místě, nechceme-li ovšem podlehnout publikačnímu nihilizmu v tom smyslu, že ti, co vědí, stejně vědí, a ti, co nevědí, stejně nepochopí, a tudíž je lepší nic nepsat.