Co asi polidštilo opici?

Co se vlastně stalo na úrovni genomu předtím, než se z lidoopa vyvinul člověk? Francis Crick, nositel Nobelovy ceny za strukturu DNA, rád opakuje v různých variacích závažnou myšlenku: „Úspěch vědce se zakládá na jeho schopnosti položit si otázku, na kterou se v daném okamžiku a v daném místě dá odpovědět.“ A čas pro odpověď na tuto otázku nastal nedávno.

Do rodiny přečtených genomů přibyl k člověku a myši šimpanz. Selský rozum nám napoví, že bude asi vhodné hledat geny, které se u šimpanze nevyskytují, zatímco u člověka je nacházíme, anebo se sice vyskytují u obou, ale u člověka gen ze společného předka prodělal výraznou proměnu. A k čemu nám může být dobrá myš? Tato naše vzdálenější příbuzná, se kterou přesto sdílíme více než polovinu genů, nám poslouží jako kontrola. Co když se změna odehrála již dříve? David Haussler z Kalifornské univerzity se svými spolupracovníky objevil, že takové vlastnosti má gen označovaný HAR1F (Nature DOI: 10.1038/nature05113; 2006). Oblast HAR (human accelerated region) vykazuje velký počet substitučních změn oproti předkům. HAR1F nekóduje protein, ale RNA, která je během vývoje mozku produkována zejména v mozkových Cajalových-Retziových buňkách, regulujících vytváření šesti vrstev kortexu. Co přesně gen dělá, dosud nikdo neví, ale jeho funkce je na listině usilovně hledaných. Na závěr svého komentáře k Hausslerovu článku připomíná v Nature Ch. Ponting a G. Lunter, že jedna věc se stává jasnou – geny, které kódují proteiny, nemusí být rozhodující pro lidskou evoluci. V souvislosti se současným výbuchem poznatků o regulační roli RNA při genové expresi se ani nedivíme. Změna na úrovni regulační RNA může mít dalekosáhlé následky postihující mnoho dalších genů. To jsou zatím ale jen spekulace.