Změny ve složení důlních vod

V devadesátých letech minulého století byla v Čechách a na Moravě (i v dalších evropských zemích) uzavřena řada hlubinných dolů. Některé z nich byly zatopeny, a za čas v důlních vodách prudce vzrostly koncentrace rozpustných látek, které pro přírodu představují zátěž.

Předběžné odhady vycházely z toho, že koncentrace těchto sloučenin zůstanou po zatopení dolu přinejhorším na stejné úrovni, ale během několika měsíců po zatopení prudce vzrostly téměř na všech sledovaných lokalitách. Po příčinách tohoto jevu pátral Josef Zeman z brněnské pobočky České geologické služby. ¹⁾ Zjistil, že dokud nejsou chodby a šachty zatopeny, je horninové prostředí dotováno atmosférickým kyslíkem a horninové i rudní minerály oxidují. Produkty oxidace z velké části zůstávají na místě (např. v podobě hydroxidů železa a manganu). Po zatopení dolu se oxidované partie dostanou opět do redukční zóny a produkty někdejší oxidace se začnou rychle rozpouštět. Tak se do vod dostává množství síranů, chloridů a jiných solí. Nápadné jsou zejména vysoké obsahy železa, manganu a často také těžkých kovů.

Charakteristické jsou sezonní výkyvy koncentrací (nižší na přelomu jara a léta, nejvyšší v létě), jejichž původ není úplně objasněn (nejsou přímým důsledkem kolísání teploty ani srážek), a také odlišný dlouhodobý trend: koncentrace železa, manganu a dalších kovů klesnou během několika let po zatopení ložiska, zato koncentrace síranů a chloridů přetrvávají téměř beze změny (kromě zmíněných sezonních výkyvů).

Vyvěrající důlní vody dokážou vinou koncentrace solí a znovu srážených hydroxidů zlikvidovat korýše a ryby na menším vodním toku v délce několika kilometrů, nehledě na zátěž v podobě těžkých nebo radioaktivních kovů. Kdybychom dokázali odhadnout pravděpodobný průběh změn ve složení důlních vod, mohli bychom zvolit ekonomicky nejvhodnější variantu (vypouštět je v nezměněné podobě, odvádět je do většího toku nebo je různě čistit a zajistit odpovídající technické zázemí).

V přírodě se důlní vody často projevují rezavě zbarvenými slizovitými povlaky nebo krustami (obr. 3). Kdyby byly roztoky přinášeny na totéž místo dostatečně dlouho, vzniklo by patrně biologicky hodnotné území se slanomilnými rostlinami a dalšími odolnými druhy. Známým příkladem je Soos u Františkových Lázní (obr. 1 a 2), jehož součástí jsou i slaniska a rozsáhlá toxická (kamencová) oka bez vegetace. Příkladem někde mezi uvedenými extrémy (tj. krátkodobým vpádem devastující důlní vody a dlouhodobým vývojem neobvyklého biotopu u přírodních vývěrů minerálek) jsou toxické stružky a oka na výsypkách hnědouhelných lomů. Záleží na místních okolnostech a do značné míry také na subjektivním hodnocení situace, zda budeme tyto prvky pokládat za zničenou přírodu (a nákladně je rekultivovat), nebo za potenciální obohacení geodiverzity a biodiverzity (které však není jisté).