Příchod vakovlka

Jak ví až na pár snílků úplně každý, vakovlk tasmánský už není mezi námi (viz Vesmír 81, 144, 2002/3). V první polovině minulého století odešel za svými sousedy, původními obyvateli Tasmánie. Když pomineme stroj času, zbývá ještě jedna možnost, jak by vakovlk mohl opět přijít. Tou je poměrně populární projekt oživení vakovlka pomocí jeho dochované DNA, která by se vložila do buňky nějakého příbuzného vačnatce, nejspíše dnes již nepříliš hojného ďábla tasmánského.

I samotní autoři projektu přiznávají, že jejich snažení je na samé hranici možností soudobé biologie, dost možná i za ní, nicméně čekání na vakovlka si lze příjemně krátit kupříkladu četbou rozhovorů Pavla Housera s patnáctkou českých vědců.

Pestrá sešlost zajímavých postav reprezentujících pozoruhodné směry, jimiž se ubírá současná věda, odpovídá na poměrně sofistikovaně kladené otázky. Autor se důsledně vyhýbá novinářským klišé a jde především po horkých tématech posledních let až měsíců. Sevřený text doprovázejí a doplňují četné boxy, což dává Vakovlkovi moderní šmrnc.

Od Luboše Motla se něco dovíte o superstrunách, o kvantové gravitaci a o představě vesmíru jako dvanáctistěnu. Václav Cílek vás informuje o dobách ledových, Miriam Nývltová-Fišáková o mamutech a dinosaurech a Jan Zrzavý o hobitech z Flores a sahelantropovi z Čadu. S neandertálci a prvními Australany vás seznámí Ladislav Nejman, se staroegyptskou matematikou Hana Vymazalová. Biotechnologické firmy a sekvencování DNA vám přiblíží Michael Štorek, genetické modifikace zase Jaroslav Petr. Hermeneutiku DNA vám zprostředkuje Anton Markoš, počítačovou interpretaci lidského jazyka prozkoumáte s Petrem Strossou a Turingův test spolu s modelovými zombiemi s Jaroslavem Peregrinem. Paradoxy kvantových počítačů vám představí Pavel Cejnar, kontinentální drift Radek Mikuláš, strukturu lidského mozku Marek Petrů a propojení lidské mysli s počítačem v epilogu Dalibor Šrámek.

Rozmanitost knihy rozhovorů různých lidí není na škodu. Kromě dobrého požitku z vyhlídkového letu nad dnešní vědou lze knihu s trochou nadsázky číst i jako sociologickou sondu vypuštěnou mezi vědecké osobnosti a obory, které reprezentují. Každý čtenář může sám posoudit, které odnože vědy mají sklon produkovat zdatné a srozumitelné popularizátory. A co je nespornou výhodou knihy? Asi vůbec nikdo nemůže prohlásit, že je zasvěceným odborníkem ve všech 15 pitvaných problémech, a proto se nedověděl nic zajímavého.

V době zcela nedávné se ukázalo, že DNA vakovlka, s níž se pro magické dílo molekulární biologie počítalo, je v docela žalostném stavu. Samotný projekt oživení vakovlka byl pozastaven. Na vakovlka si tedy podle všeho počkáme ještě dlouho, ale s knihami, jako je „Než přijde vakovlk“, se při tom čekání nebudeme nudit.