Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Posvátné hory a novopohanské svatyně v Čechách

Novodobé kultovní projevy
 |  15. 9. 2005
 |  Vesmír 84, 514, 2005/9

Nepochybujeme o tom, že někde v džunglích Yucatánu poblíž Machu Picchu v podhůří And nebo na pláních u Salisbury na dohled od monumentálního Stonehenge existuje pravěká posvátná krajina s vrcholy hor či mohyl a pozorovatelnami významných astronomických dějů. Existuje něco podobného i u nás? Archeologie na tuto otázku dává jen velmi zdrženlivé odpovědi. Jasné důkazy scházejí a nálezy se dají interpretovat různými způsoby. Navíc archeologie jako věda historicky vznikla také proto, aby se distancovala od náboženských romantiků a novodruidů, kteří v každé skalní misce viděli pravěké božiště.

Co vůbec znamená výraz „posvátný“ či „posvátno“ pro nás a co mohl znamenat v kontextu předkřesťanských kultur? Srovnávací antropologie ukazuje, jak u většiny dřívějších kultur splývalo „praktické“ a „božské“. Téměř všechny záležitosti praktického života, jako je orba, porážení stromů, tavba kovů, ale třeba i česání dívčích vlasů, měly nějaký symbolický aspekt. A naopak to, co dnes vnímáme jako jádro posvátného, nějaký most k nebesům a bohům, mělo nakonec velmi všednodenní vyústění a směřovalo k dostatku potravy, přežívání stád a udržení sociální harmonie.

Proč Chesterton nechtěl být pohanem

Pojem „posvátno“, a to zejména ve spojení s krajinou, v nás vzbuzuje určitě jiný, příjemnější pocit než v našich předcích. Myslím, že to byl K. G. Chesterton, kdo napsal, že by nechtěl být pohanem ani za nic, protože by na svá bedra musel převzít odpovědnost za celý vesmír, plodnost dobytka, nemoci lidí, vláhu a rostliny i s kořeny. O to vše bylo nutné se prostřednictvím pečlivě prováděných rituálů starat. Jaký by to mohl být velebný pocit hovořit někdy v 19. století o posvátnosti rodinného krbu, ale přečtěte si o skutečných antických zvycích – vyhasnutí ohně, ve kterém sídlila ochranná božstva, mohlo být trestáno vyhnanstvím. To už není romantika, to je tíživá povinnost a život v polovičním strachu. Stačí si přečíst pár stránek z Tita Livia, aby člověka ohromila úplná závislost lidí na jejich bozích. Mohu-li mít nějakou výhradu vůči postojům současného člověka k historii, mýtu a posvátnu, jak je charakterizuje např. New Age, pak to bude to, že z celého spektra okouzlení, strachů a odpovědností ke světu pečlivě vybírají spíš ta mělká a pohodlná řešení.

Vrchy opřádané pověstmi

Vraťme se ale k původní otázce: které české hory mohly být posvátné? Odpovědět se dá pomocí dvou velmi nejistých cest. První cestu můžeme nazvat fenomenologickou – působí-li hora posvátně i dnes, má-li neobvyklý tvar či významné postavení na horizontu a je-li po staletí zahalována do sítě tajemných pověstí a kultů, tak jako třeba Blaník, je zde jistá možnost, že byla posvátná již od pravěku. Při vstupu do katedrály sv. Víta se ptávám japonských studentů, zda mají pocit, že vstupují do sakrálního prostoru. Mají – i přes těch šest století, jež je dělí od gotických tvůrců, a přes naprostou odlišnost náboženské tradice. Rozeznají-li dnešní Japonci gotické posvátno, proč bychom my neměli reagovat na sakrální aspekt evropského pravěku? Druhou cestu můžeme nazvat cestou věcných pramenů. Nálezy většího množství bronzových předmětů na jednom místě indikují oběti horám. Nález jedné nádoby někde ve skalní škvíře pod vrcholem kopce je nejspíš kultovního původu.

Mezi středočeskými posvátnými vrchy snad hlavní místo náleží Řípu, osamnělé hoře (je to spíš kopec, ale úcta k Řípu se projevuje i tím, že o něm musíme hovořit jako o hoře), jež tvarem připomíná prs matky země a jež je jakýmsi středem staré sídelní oblasti. Další podezřelou horou je Milešovka, německy Donnersberg, hora hromu, kolem níž se točívají místní bouře. Na vrcholcích takových hor obvykle sídlívají hromovládci, jako jsou Zeus či Perun. Jiné posvátné místo mohlo být na Radobýlu u Litoměřic. Vrchol nenese žádné stopy opevnění, a přesto blízko pod vrcholem vyplavují deště hrubé červené střepy pocházející ze sklonku bronzové doby. Kupodivu téměř identické střepy byly nalezeny na úpatí malebného Zebína u Jičína a docela nedávno jsem takový keramický fragment nalezl na severní vyhlídce Řípu.

Podivná hora je rovněž Sněžka. Je nejvyšší – a taková místa obvykle v hierarchii horizontů, a tím i vznešenosti zastávají nejdůležitější pozice. Pochopitelně ji v pravěku nikdo neměřil, ale zůstávala nejdéle ze všech vrcholů pokryta sněhem. Tak jako mnoho jiných posvátných hor má Sněžka tvar kužele či pyramidy. Dodnes patří mezi velké zážitky spatřit ze severního okraje Prahy – z Letňan či Vinoře – krátký okamžik zarudlého odrazu západu slunce na štítu dosud pokrytém sněhem. Prostor tohoto sdělení mi neumožňuje podrobněji se zabývat dalšími vrchy – Blaníkem, Zlatým koněm, Radyní, Obřími hrady na Šumavě, Oškobrhem, Kaňkem či Plešivcem u Příbrami. Nevím, zda to není náhoda, ale některá významná pravěká centra či keltská oppida leží na vyvýšeném místě, které má dva vrcholy, dvě akropole – např. Hrazany, Třísov, Závist či mohutný a nádherný západočeský Vladař.

Návrat k romantizmu?

Někdy od poloviny devadesátých let minulého století bylo patrné, že vztyčené kameny, nápadné skály na pravěkých hradištích či vchody do jeskyní bývají navštěvovány někým, kdo sem po staletích opět přichází s posvátnou úctou. Pod vztyčeným kamenem u Klobuk bylo možné nalézt kytičku obilí, pod Kamennou pannu u Rakovníka někdo pietně umístil tři malé oblázky, na velký kámen u složité novopohanské svatyně pod vrchem Vojna u Třebska někdo položil svazek ptačích per. Na mnoha místech, např. na Vinařické hoře, Olšanských hřbitovech nebo v podzemí Višňovky u Kbel, se objevily satanské symboly a oltáře. Zajímavá byla i proměna dubu na valu závistského hradiště nedaleko Altánu. Původně zde novopohané vytvořili vcelku nenápadný kamenný kruh s ulitami hlemýždě, další rok se objevily kožené závěsky se symboly a minulý rok se již kolem povalovaly papírové masky. Celkově se dá říct, že dřívější projevy byly nenápadné a indiánsky ekologické, zatímco v posledních letech, snad pod vlivem hloupých filmů, jsou novodobé kultovní projevy čím dál bombastičtější, barevnější a běžně se používají umělé hmoty a nepřírodní materiály. Na několika místech, například na severní akropoli Třísova, se objevily sochy božstev. Čechy pak ovládla móda vztyčování kamenů po vzoru západoevropských menhirů.

Ve vědě i mimo ni probíhá paralelní proces objevování posvátné krajiny i pocitu posvátna vázaného na významné vrcholy, kameny a krajinu samotnou. Jde nejen o příklon k archaizmu v okamžiku, kdy nás (post)moderna přestává bavit, ale také o návrat romantizmu ve společnosti, jež se stala příliš chladně pragmatickou. O pocit spjatosti s přírodou a s časem dávných generací, o potřebu věřit alespoň v něco ve světě plném polopravd. Je zvláštní, jaké formy na sebe tato potřeba někdy bere – na Karlově mostě u sochy sv. Jana Nepomuckého se lidé raději dotýkají bronzového reliéfu loveckého psa než světce a hrob Franze Kafky bývá pokryt modlitbičkami a přáními, které dříve (když ještě bylo možné volně procházet Starým židovským hřbitovem) lidé kladli do štěrbin v náhrobcích zázračných rabínů.

Literatura

Antalík D.: Neodruidismus a fascinace Kelty v České republice a v zahraničí, s. 75–90.
Čtverák V., Lutovský M., Slabina M., Smejtek L.: Encyklopedie hradišť v Čechách, Libri, Praha 2003
Dufková M. a kol.: Jeskyně a lidé, Lidové noviny, Praha 1998.
Matoušek V.: Bacín – brána podzemí, Agentura Krigl, Praha 2005
Nešpor Z. R. (ed.): Jaká víra? Současná religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství, Sociologické studie 4, 5, 2004 (doplnila redakce)

Ke stažení

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné