O možnostech a limitech

Mapování industriální architektury v České republice (Československu) a úvahy o jejím jiném využití, inspirované informacemi o diskusích jinde v Evropě, zaznamenáváme od poloviny osmdesátých let. Upřímně řečeno, zpočátku šlo spíše o vize než o reálné skutky. Ještě na výstavě v Národním technickém muzeu v roce 1990 Industriální architektura – nevyužité dědictví převládaly vedle zahraničních příkladů konceptuální projekty studentů škol architektury z Prahy a Brna. Podobně tomu bylo i za rok na výstavě Jatky – prostor střetu, kde alternativní soutěžní návrhy především upozorňovaly na ohrožený areál bývalých městských jatek v pražských Holešovicích.

V roce 1997, když Sekce ochrany průmyslového dědictví NTM na Staroměstské radnici v Praze uspořádala výstavu Dvanáct let poté… jako memento někdejšího zbourání nádraží Praha-Těšnov, předvedla už dvě desítky realizovaných projektů rekonstrukce a využití nedávno ještě zapomenutých budov. Několik jich od té doby opět zaniklo, například pozoruhodná galerie Hůlka v Liberci, jiné dosud žijí více či méně úspěšným novým životem (Ruprechtovský větrný mlýn, Elektrárna města Písku, Vinohradská tržnice, Aukční hala jatek v Olomouci, Pivovar v Českém Krumlově, Městská elektrárna v Brně). Některé se dál rozvíjejí (Továrna na vodoměry a armatury v Holešovicích) nebo se mění k obrazu nových podmínek (areál muzea Škoda Auto v Mladé Boleslavi).

Přesto po tolika letech překvapí, že není podstatně víc příkladů, o které se lze opřít. Nedaří se vzkřísit tuzemské industriální ikony, podobné tomu, co na jedné straně spektra novodobých konverzí představuje třeba huť ve Völklingenu (u nás by to mohly být Vítkovice) a na straně protější veřejná kulturní investice, jakou před pár lety symbolizovala londýnská Tate Modern (viz Vesmír 84, 426, 2005/7).

Současný stav odráží výstava pořádaná v září a říjnu letošního roku Výzkumným centrem průmyslového dědictví ČVUT v rámci třetího mezinárodního bienále Industriální stopy 2005.

Od stropu zavěšené plakáty v bývalé tovární hale při Křižíkově ulici představují příklady tří desítek konverzí v České republice za uplynulých přibližně pět let, zařazeny jsou i projekty, jejichž schvalovací řízení dosud probíhá. Karlínská studia jsou v kontextu ostatních akcí bienále zároveň exponátem i prostorem k novému uchopení.

Cestou od prvních vystoupení koncem osmdesátých let až k setkáním pod světlíky karlínské haly pokračují pokusy o nové čtení průmyslového dědictví a jeho přiměřené využití. Výsledky jsou přesvědčivě vidět právě na projektech pro bývalé průmyslové objekty v pražských čtvrtích.

Mezi používanými nástroji konverzí jsou rovněž s různou citlivostí odstupňované metody kontrastu, rozvíjení dialogu (monologu), poměřování původního a přidaného („moderního“ a zastaralého, hřmotného a subtilního, zdobného a strohého, barevného a monochromního, hrubého a dokončeného, vrstvení či odkrývání vrstev, transparentního a neprostupného, laciného a ušlechtilého atd. atd. atd.), vyjadřované v odlišnosti tvarů, materiálů, řemeslným zpracováním či vtažením sofistikované technologie do nového provozu.

Pro autory konverzí posledních let jsou estetickou hodnotou otisky zaniklé činnosti. Časový odstup od světa, v němž technická a průmyslová díla fungovala, umožňuje povýšit konstrukční detaily vyjmuté z kontextu struktury vytvořené provoze (fragmenty zaniklých technologií) na artefakty žijící vlastním životem. Pro každý z přístupů naleznete mezi shromážděnými pracemi odezvu.

O úspěchu pochopitelně rozhodne především nalezení nového využití. Zatím až na pár osvícenějších investorů převažují drobné úlohy, limitované poptávkou a finančními možnostmi.

Názory posouvají veřejné investice, které mají sílu nastartovat dlouhodobý rozvoj území (na výstavě je reprezentují přestavěná textilka v Semilech, Smíchovská tržnice, sladovna právovárečného měšťanstva v Písku, zčásti i Sovovy mlýny v Praze, modelovým příkladem pro Ostravu by se mohl stát projekt pro bývalý Důl Hlubina s pokračováním na vysoké pece a koksovnu Vítkovických železáren).

Méně obvyklé je zatím propojování (stimulace) veřejně přínosných investic a soukromé podnikatelské iniciativy. Přesto právě zahraniční příklady potvrzují úspěšnost a výhody těchto projektů, byť mohou být zatíženy kompromisy (do tohoto okruhu by mohla spadat brněnská Vaňkovka.)

Rozptyl spektra soukromých investorských počinů ilustrují: bilboardově velkorysé propagační Corso v Karlíně, rozsáhlé investice typu Areny 7, radikální řez napříč městským blokem kolem měšťanského holešovického pivovaru, ale i projekty méně náročné, přesto s nepřehlédnutelnými výsledky. Například přestavby objektů kolem Pernerovy a Křižíkovy ulice v Karlíně, nebo i menší intervence: showroom nábytku v bývalé výrobně tlakových nádob v ulici Komunardů, z továrny v Dělnické vzniká vinotéka, o kus dál v téže ulici je bývalá dílenská hala proměněna v prostorný byt, z uzenářského závodu Josefa Jeřábka v Osadní vzniká polyfunkční M-Factory, nedaleká hala Richterových strojních závodů a slévárna uměleckých odlitků se v době konání výstavy mění na kulturní centrum La Fabrika.

Přestává také platit mýtus, že nejpřitažlivější investicí v měnícím se území jsou kanceláře. Perspektivní jsou byty v prostorách Nuselského mlýna i v bývalé brněnské textilce Moravan. Jsou to záchytná místa urbanistického prostoru, s nezaměnitelnou atmosférou a schopností prostřednictvím charakteristických průmyslových detailů obohatit prostředí věrohodnou „informací“ o jeho vlastní minulosti. Diferencovanost přístupů, sloužící k dobru věci, je právě v posledních letech zřejmá. Dokládá nejednoznačnost motivů ovlivňujících podobné investice.

Jiné užití industriálních stop se stalo obecnějším, propojujícím tématem. Netýká se jen architektury a stylu, ale také vybalancování památkové péče a ambicí autorů nových projektů, aktuálních náklonností i psychologických bariér. Především ale příležitostí a zdolávání technických i finančních limitů.