Větrná energie s otazníky

Rád bych předeslal, že nejsem nepřítel využívání větrné energie. Jsem jen proti tomu, aby byl tento zdroj vnucován spotřebitelům proti jejich vůli. Jsem proti regulaci, tedy proti povinnému výkupu elektřiny z větru.

V minulosti se celkem běžně používaly větrné mlýny. Mezi tehdejšími mlýny a současnými větrnými elektrárnami je ale nebetyčný rozdíl. Mlýny tenkrát vznikaly dobrovolně, jako efektivní řešení problému získávání energie za konkurenceschopnou cenu, elektrárny dnes vznikají z donucení. Tím donucením je povinný výkup elektřiny za 2,70 Kč/Kwh, což je trojnásobná cena oproti klasickým zdrojům. Je to asi stejné, jako kdyby cukrář dokázal někoho donutit, aby odebíral právě jeho koblihy ne za pět korun, jak je obvyklé, ale za patnáct. Navíc s upozorněním, že v případě bezvětří nebo naopak vichřice koblihy nebudou. Nejde tedy vůbec o ekologii, ale čistě jen o peníze. Jen garantovaná cena „otevře zájemcům o obnovitelné zdroje dveře do bank pro úvěry“ (Martin Bursík).

Je asi rozumné podporovat výzkum v této oblasti. Nadhodnocená cena je ale zcela nerozumný krok – povede k výstavbě větrných elektráren, které jsou třikrát nákladnější než klasické elektrárny. Ekonomické ztráty budou enormní. Ne nadarmo je v Německu na pořadu dne omezení těchto dotací. Miliardové ztráty z využití větrné energie jsou jednou z příčin stagnace německého hospodářství. Zákeřnost regulace je právě v tom, že se tyto katastrofální ztráty v pokřiveném zrcadle vnucené nadhodnocené ceny jeví jako zisky. Pochopitelně vše zaplatí spotřebitelé elektřiny. Logické by samozřejmě bylo počkat, až klasické zdroje podraží na takovou úroveň, že by energie z větru byla konkurenceschopná i bez dotací.

„Důvody“ pro podporu větrné energie lze vyvrátit

Takzvaný přechod k trvale udržitelné energetice vypadá jako logická myšlenka. Vyčerpatelnost klasických zdrojů energie platí ale jen ve fyzikálním, přírodním či geologickém smyslu, neplatí ve smyslu ekonomickém. Po vyčerpání jednoho zdroje se přejde k druhému, dražšímu, takže ekonomicky je problém vyřešen. Trvale udržitelné je tedy i postupné čerpání omezených fosilních zdrojů v řadě podle jejich efektivnosti. Proponovaný cíl budovat „trvale udržitelnou energetiku“ je neudržitelný v tom smyslu, že nemá cenu čerpat dražší zdroje, i když jsou obnovitelné, dokud jsou k dispozici levnější zdroje neobnovitelné.

V podstatě pak mohou nastat dvě varianty: Buď bude obnovitelný zdroj (elektřina z větru) trvale a navždy dražší než elektřina ze zdroje neobnovitelného (uhlí apod.). Pak nemá cenu přecházet k obnovitelnému zdroji. Anebo nastane okamžik, kdy se ložiska neobnovitelných zdrojů zmenší tak, že – kvůli nedostatku a vlivem tržního mechanizmu – bude elektřina z neobnovitelného zdroje dražší než z větru. Potom větrné elektrárny vzniknou jako efektivní tržní řešení i bez dotace (stejně jako již v minulosti vznikly elektrárny vodní). Navíc růst cen elektřiny v této variantě donutí všechny spotřebitele natolik šetřit, že zpětně omezí čerpání omezených zdrojů. Ani argument budování trvale udržitelné energetiky tedy nestačí k odůvodnění podpory výkupních cen elektřiny z větru.

Na vodě stojí rovněž odůvodnění skleníkovým efektem. Jsou totiž jiné a lacinější metody jak snížit množství oxidu uhličitého, než je větrná energetika, například úspory, zdanění emisí, výsadba lesů apod. Navíc by se musela prokázat podstatná souvislost mezi lidskou činností a nárůstem koncentrace oxidu uhličitého. Změny klimatu a výkyvy hladiny oceánů o desítky metrů proběhly v minulosti i přirozeně (doby ledové). Pokud by byl vliv člověka například jen 10 % a vliv přírody 90 %, je naše snažení zřejmě zbytečné. Právě tu proporci by měli vědci zkoumat. Obávám se, že větší šanci na grantovou podporu mají katastrofické hypotézy a že to ovlivňuje i směry výzkumu.

Negativní důsledky podpory větrných parků

• Ekologické hledisko. Zamýšlená stavba větrných elektráren na hřebenech Krušných hor znamená narušení vzhledu krajiny a rušivý efekt pro ptactvo (infrazvuky) i lidi v okolí (znehodnocení pozemků).
• Energetické hledisko. Česká republika více než čtvrtinu elektřiny vyváží, budování dalších energetických kapacit větrné energetiky je tedy zbytečné. Logičtější by samozřejmě bylo spořit energii.
• Technické hledisko. Vzhledem ke kolísání větru je nutno mít rezervu výkonu pro případ bezvětří nebo jakékoliv poruchy. „Klasické“ zdroje, resp. jejich pohotová kapacita, stejně neubudou, ale musí být v pohotovosti, aby mohly včas „zaskočit“.
• Ekonomické hledisko. Elektřina z větru je mimořádně nekvalitní, protože kolísá. Odhady ročního využití bývají nadhodnocené, jak se ukázalo například v Jindřichovicích pod Smrkem (místo předpokládané využitelnosti 20 % se dosáhlo jen 12 %). Větrné elektrárny u nás nedosáhnou takového stupně využití jako v přímořských oblastech. Ačkoliv je tedy užitek z takové elektřiny menší než užitek elektřiny z uhlí (vinou kolísavosti větru), musí se vykoupit za vyšší cenu. Z toho vyplývá ztráta pro rozvodné společnosti, která se převede na spotřebitele. (Tím se větrná elektrárna liší od vodní, která má možnost nadržet vodu a využít její energii později.)

Lze přibližně odvodit, že každá kilowatthodina elektřiny z větrné elektrárny ochudí ekonomiku jako celek o 1,40 Kč, způsobí deformaci trhu (donucené přerozdělení mezi soukromými firmami) ve výši 2,40 Kč/kWh a obohatí producenty větrné energie o 1 Kč.

Dalším negativem je přesměrování energie podnikatelů na lobování v parlamentu a vládě místo na produktivní činnost. Místo tržní soutěže o vysokou kvalitu a nízkou cenu začíná bitva o příznivou podobu zákonů a regulačních opatření, boj o podobu předávacích cen.

K pohonu větrníků nestačí vítr

Jediný pozitivní efekt cenové podpory najdeme v růstu důchodů investorů a provozovatelů větrných elektráren. To je totiž jediný reálný a vyčíslitelný efekt tohoto vládního nařízení. Zde leží klíč, to je ta reálná hybná síla. Jde o peníze. Skleníkový efekt a trvale udržitelný rozvoj jsou ideje, které byly použity jako argumenty pro regulaci vedoucí k novému rozdělení peněz ve společnosti.

Skleníkového efektu se chytili podnikatelé, jejichž byznys skomírá a jejichž produkty nikdo nechce. K pohonu větrníků nestačí jen vítr. Je ještě třeba někoho donutit, aby to zaplatil. Kdyby zastánci elektřiny z větru a jejích vysokých výkupních cen skutečně věřili v to, co hlásají, dohodli by si smluvně vyšší ceny za svou individuálně spotřebovanou elektřinu. Sami by hradili náklady na větrnou energii. Místo toho nabízejí svou vizi ostatním a nutí je přispět na věc, se kterou nesouhlasí. Je to stejné, jako bychom byli zákonem donuceni odebrat v neprosperujícím obchodě nějaký „ležák“.

Povinné procento energie z obnovitelných zdrojů (u nás navrhované mimo jiné ve formě větrníků na Krušných horách) – tedy to, co je někým prezentováno jako „nejmodernější trend“, „přibližování se EU“, „realizace závěrů summitu v Johannesburgu“ – může být další ukázkou jevu, který popsal výstižně Milton Friedman jako obrácenou verzi slavné „neviditelné ruky trhu“ Adama Smithe. Totiž že provozovatel veřejného blaha je jakoby neviditelnou rukou veden k prosazování soukromých zájmů…