Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Sebevědomí v češtině

 |  14. 7. 2005
 |  Vesmír 84, 378, 2005/7

Psychologové vyvracejí mýty o sebevědomí a čeština, ta stará dáma, souhlasně přikyvuje. Už dávno hodnotí sebevědomí po svém, a kdyby chtěla, může své pojetí opřít o více než tisíciletou studii s nespočetným množstvím respondentů. Na paškál si bere především sebevědomí mimořádně zduřelé a shovívavě se tu a tam skloní k sebevědomí přespříliš splasklému.

Zeptal se mě pětiletý Čechoameričan, v čem vynikám. „Nevím,“ říkám rozpačitě, „a v čem vynikáš ty?“ „Jsem bilingvní,“ špitl špunt a stoupl si na špičky. Dostal mě – bilingvní nejsem a nebudu. Našinec je ale jiný. Těm, kteří vynikají a o svém vynikání hovoří, věnuje přepestrou zásobu nepříliš lichotivých slov.

Projevy přetékajícího sebevědomí dává čeština do souvislosti buď s nárůstem výšky (povýšenost, vyvyšování, vytahování, vypínání), nebo s nárůstem objemu (nafoukanost, nadutost, nadmutost, nabubřelost). Ještě barvitěji to vystihují rčení. Z těch „výškových“ uveďme: nosí bradu vysoko, nosí nos vzhůru, div nebe čelem neprovrtá, chce se prstem nebe dotýkat, stouplo mu to do hlavy, chce hvězdy zobat, podrostla mu křídla, vypíná se jako veš, vytahuje se jako kšandy, chodí na chůdách, kráčí jako korouhevná, nosí mozek nad kloboukem, chce výše zadkem než dosáhne hlavou.

Z „objemových“ rčení zmiňme alespoň nejznámější: nadouvá se jako krocan, jako měch či jako holub na báni, nafukuje se jako žába, nafukuje se div nepukne, nadýmá se velkopansky, nadýmá ho sláva.

Samotný pokles sebevědomí čeština příliš nepranýřuje, spíš jako by se ohleduplně dívala jinam. Jen občas si všimneme, že je někdo zaražený jak skoba do zdi, najednou je tááákhle maličký, strká řiť do kouta, zatahuje ohon nebo je mu krátké tričko. Horší je, že si nízké sebevědomí rádo hledá špatné kamarády. Jedním z nich je slabošství. Slaboch chodí v bačkorách, je pod pantoflem, má v žilách syrovátku, drží ženě koudel nebo je ženiným podolkem, nemá břink, je na hniličku, slabý v kramflekách, mdlý jako vyprané zelí. Dalším kumpánem sníženého sebevědomí může být bázlivost. V bázlivci by se krve nedořezal, naskakuje mu husí kůže, běhá mu mráz po zádech, třese se jak osika, vlasy mu vstávají na hlavě, leká se vlastního stínu, tu a tam v něm hrkne jako v pendlovkách, zkrátka je to strašpytel. A od bázlivosti už je jen krůček k zbabělosti: má srdce v gatích, je podělaný strachy, vykukuje jako sysel z díry, je statečný jak máslo na slunci, má duši na krajíčku, bere do zaječích, chová se jak baba, páchne tchořem.

Některá slova z kategorie přebujelého sebevědomí jako by v kategorii sebevědomí pošramoceného ani neměla protějšek. K povýšenosti sice automaticky přiřadíme poníženost, ale ta už nám trochu zavání patolízalstvím. Významovým protějškem některých „vzhůru lezoucích“ slov by snad mohlo být shazování, jenže shazovat se nutně nemusíme sami, často nám někdo rád pomůže a shodí nás, aniž hneme prstem. Shazováni jsou ovšem spíše ti sebevědomí (shozené už není kam shodit).

Podivuhodnou vlastností, mylně přičítanou člověku s malým sebevědomím, je skromnost. A protože je to vlastnost veskrze příjemná, český žertéř pro ni nevytvořil citově zabarvená synonyma. Skromnost byla odjakživa trochu na okraji, dokonce i etymologicky. Předpokládá se, že existovalo praslovanské slovo kroma – okraj, hrana (předložka kromě, vyjadřující vyjmutí či „vystrčení něčeho stranou“, je pravděpodobně ustrnulý lokál téhož slova).

Zatímco skromnost se dosud drží na okraji, sebevědomí bobtná v centru (dění i pozornosti). Obdivu pro něj však nemá čeština za mák, spíš varuje před hrozícími kolapsy – pýcha předchází pádnafoukanec dříve nebo později pukne. Nakonec se ukáže, že se sebevědomím je to jako s tou nevěstou. Nejžádanější je ani malé ani velké, ani tlusté ani tenké, zkrátka ve všem všudy prostřední.

Ke stažení

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné