Jaké barvy mají rádi motýli a slunéčka?

Hmyz má oproti savcům posunutou citlivost vnímání různých vlnových délek světla. Obecně platí, že vidí i blízké ultrafialové záření, ale nevidí červenou část spektra. Včela má například maxima citlivosti svých tří očních pigmentů při vlnové délce 340 nm (UV), 450 nm (modrá) a 540 nm (zelená, viz též Vesmír 82, 507, 2003/9). Babočka bodláková má také trichromatický barevný systém s maximy 360, 470, 530 nm (J. Compar. Neurology 458, 334–349, 2003), na rozdíl od tetra- až hexachromatického systému otakárků (UV, fialový, modrý, zelený, červený a širokospektrý receptor). U několika druhů baboček byl recentně zkoumán dlouhovlnný rhodopsin a zjistila se maxima citlivosti od 510 do 534 nm. Posuv k modré části spektra je způsoben substitucemi určité aminokyseliny rhodopsinu ve stejné pozici, kde známe substituce způsobující několikananometrový modrý posuv i u savců (J. Experimental Biol. 208, 687–696, 2005). Bělásci vidí svět kolem sebe zase jinak, kromě pigmentu absorbujícího v zelené části spektra (560 nm) mají i červený (620 nm) a temně červený (640 nm) receptor (J. Experimental Biol. 207, 2803–2810, 2004).

Indičtí entomologové zase zkoumali, jak světlo různé barvy vyhovuje slunéčkům chovaným v laboratoři. Chovali je při světle bílém (obsahujícím všechny pro nás viditelné barevné složky podobně jako přirozené sluneční světlo), modrém (s vlnovou délkou kolem 475 nm), žlutém (570 nm) a červeném (650 nm), při stejné celkové intenzitě. Měřili rychlost vývoje, plodnost, množství sežrané kořisti a celkovou fitness. Všechny parametry dosahovaly nejvyšších hodnot při bílém světle, nižších při žlutém, pak při modrém a nejnižších při červeném světle, které je vlastně pro hmyz tmou. Zkrátka slunéčka mají ráda sluníčko. (Eur. J. Entomol. 102, 33–37, 2005)