Angonoka – nejvzácnější želva světa

Želva angonoka (Geochelone yniphora) byla objevena r. 1884 a popsána o pět let později. Historie jejích kontaktů s člověkem je však podstatně delší a poskytuje námět k úvahám spíš neveselým. Archeologické výzkumy města Mahilaka na severu Madagaskaru dokládají, že angonoku lidé lovili již v 11. a 12. století. Arabští obchodníci s nmí tehdy obchodovali nejen na Madagaskaru, ale vyváželi ji také na Komorské ostrovy (a možná ještě dále). Místní obyvatelé si ji kupovali jako vyhledávanou pochoutku.

Také exemplář, podle něhož byl druh popsán, pocházel z Komor, stejně jako několik dalších jedinců známých tehdejším přírodozpytcům. Po určitou dobu se odborná veřejnost dokonce domnívala, že angonoka obývá výhradně toto malé souostroví. Až později se objevil exemplář údajně nalezený u Toliary na jihozápadě Madagaskaru. Skutečný domov angonoky (viz mapku) však objevil až počátkem 20. století A. Voeltzkow, který sebral několik kusů na mysu Sada v severozápadním Madagaskaru. A to bylo na dlouhá desetiletí vše.

Angonoka se představuje

Karapax želv je mohutně klenutý, plastron (spodní část krunýře) naopak lehce vydutý. Tak je tomu zejména u samců, jimž výduť usnadňuje při kopulaci polohu na kulatých zádech samice. Nápadným znakem odlišujícím angonoku od ostatních želv je přední, silně dopředu protažená nepárová deska plastronu (obrázek). Velmi dlouhá je zejména u samců, kterým slouží při soubojích o samici a ke „zkrocení“ samice před kopulací. Samci se mocným výběžkem přetlačují a snaží se vzájemně převrátit. Octne-li se jeden ze soupeřů na zádech, díky výrazně klenutému karapaxu se snadno postaví zpět na nohy. Ochranou při soubojích jsou silné destičky na předních nohách, jimiž si želva kryje hlavu zataženou v krunýři (obrázek).

Angonoka žije na západě Madagaskaru, tedy v místech, kde se pravidelně střídá doba dešťů s dobou sucha. Téměř sto procent srážek spadne během pěti měsíců (od listopadu do března). V tom čase je veškerá vegetace zelená a svěží, zatímco po zbylou část roku mnohé rostliny shazují listy, zatahují se pod zem nebo jinak „odpočívají“. Přirozenou součástí ekosystému jsou i požáry, které vznikají téměř výhradně v čase dešťů, kdy blesky při častých bouřích občas zapálí savanu nebo les.

Těmto podmínkám je přizpůsobena i angonoka. Je aktivní zejména v letních měsících (od listopadu do dubna), kdy nachází dost zelené potravy a vegetace jí skýtá lepší ochranu před predátory. Ačkoli želvám větším než 23 cm hrozí přímé nebezpečí jedině od člověka, menší kusy se často stávají obětí některých dravců (Buteo brachypterus – obrázek, Milvus migrans), bodlínů (Tenrec ecaudatus; Vesmír 83, 215, 2004/4), popřípadě cibetkovitých šelem (původního druhu Cryptoprocta ferox a druhu Viverricula indica introdukovaného z Indie). Po dle zpráv získaných od místních vesničanů napadají angonoku i někteří hadi (Sanzinia madagascariensis) a také krysy (Rattus rattus).

K soubojům mezi samci a k páření samců se samicemi jsou vyhrazeny listopad a prosinec. Samice poté vyhledají místa bez vegetace nebo čerstvě vypálené plochy, vyhloubí v zemi jamku a do ní snesou 2–5 kulovitých vajec. ²⁾ Jedno po druhém zadníma nohama pečlivě a přesně umístí a nakonec zahrabou. Každá samice položí od ledna do června několik snůšek. Mláďata se přesto líhnou v krátkém intervalu 3–4 týdnů v listopadu nebo prosinci. Předpokládá se proto, že časně nakladená vejce nejprve procházejí jakýmsi „diapauzním“ stadiem a ve vývoji pokračují až v nejchladnějších měsících roku, červenci a srpnu. Zatím je to ale jen teorie, která si žádá ověření.

Vylíhlá mláďata měří asi 44 mm a váží 20–26 g. Přirůstají poměrně pomalu – asi o 15 % ročně, dospělé želvy již jen asi o 5 % ročně. Mláďata z jednoho hnízda se líhnou obvykle najednou a cestu k zemskému povrchu si razí bez cizí pomoci. Protože žloutkový vak spotřebovala již před vylíhnutím, hned v prvních okamžicích na světě se shánějí po potravě. Pohlavní dospělosti dosahují angonoky až ve 20 letech.

V době sucha (od května do října) je Geochelone yniphora mnohem méně aktivní. Tráví dlouhý čas nehybně v skrytu rostlin, méně jí a také ovládá menší teritorium. Zatímco dospělý samec hájí v době dešťů asi 21 ha, v suché části roku mu postačí v průměru 6,6 ha. Samice „potřebují“ méně místa – v době dešťů 12 ha, v době sucha 3,6 ha. I tak je to na želvu velmi mnoho. Příbuzná želva paprsčitá (Geochelone radiata) žije na jihozápadě Madagaskaru v mnohem sušších podmínkách, při hustotě 7–15 želv na hektar. I když víme, že se teritoria jednotlivců druhu G. yniphora překrývají, byla při podrobném průzkumu zjištěna populační hustota 0,66 želvy na hektar. Není ovšem jasné, zda je tím naplněna kapacita území. Možná je populace natolik malá, že má k dispozici víc místa, než potřebuje.

Přirozené prostředí angonoky

Jak již je asi zřejmé, právě bambusové křoviny jsou jediným domovem angonoky, a proto jim přírodovědci věnují pozornost již přes 30 let. Jejich charakter se za tu dobu nijak nezměnil. Přesto převládá mínění, že jde o druhotnou vegetaci vzniklou na místech bývalého opadavého lesa. Rozkládá se dnes pouze na pěti plochách (obrázek), z nichž žádná není dále než 30 km od zálivu Baly. Tři z nich jsou buď velmi malé, anebo silně narušené či narušované člověkem. Jen zbylé dvě umožňují angonoce poměrně nerušenou existenci. Nejnadějnější i do budoucna je největší porost bambusových křovin na západ od zálivu Baly. Má rozlohu 4000–6000 ha a je pro člověka obtížněji dostupný než východní mys Sada, kde žije druhá vitální populace želv – ovšem na ploše pouhých 150 ha.

Vinou značné vzdálenosti všech pěti míst jsou populace želv od sebe víceméně oddělené. Pokud nějaká migrace jedinců mezi jednotlivými lokalitami vůbec probíhá, pak rozhodně ne mezi západním a východním pobřežím zálivu Baly, neboť záliv a řeka Andranomavo vytvářejí pro želvy nepřekonatelnou bariéru. Všech pět lokalit je v blízkosti lidských sídel, kromě mysu Sada, kde rybáři přebývají na pobřeží pouze sezonně.

Přežily rok 2000

R. 1983 se do stejných míst vypravil D. A. Curl. Sledoval želvy v terénu a zároveň se vyptával místních obyvatel. Na základě získaných údajů odhadl počet želv na 100–400 kusů, jejich životní prostor na 40–80 km² a prohlásil angonoku za nejvzácnější želvu světa. ³⁾ V devadesátých letech se velevzácnou želvu pokoušelo spočítat několik dalších herpetologů a vždy došli k podobným číslům.

Příčiny nízkých početních stavů nejsou dosud plně objasněny. V minulosti byl významným faktorem lov pro obchod (v konečném důsledku jako potrava). Dnes však již místní lidé želvy nejedí, pouze tu a tam jednotlivý kus odchytí a snědí projíždějící rybáři. Angonoky nejsou ani předmětem odchytu pro nelegální obchod s terarijními zvířaty, neboť žijí v odlehlém kraji a v terénu se po většinu roku obtížně hledají. Nejkritičtěji ohrožuje angonoku v současné době devastace jejího přirozeného prostředí, zejména sezonní vypalování. Sakalavové, kteří oblast obývají, vypalují v době sucha savany i křovinná společenstva. Dělají to z několika důvodů: jednak usilují o zmlazení trávy, aby měl dobytek dost potravy; jednak vyhánějí ohněm zatoulané kravky z lesa a také s jeho pomocí čistí ochranný prostor kolem svých polí a zahrad. Snaží se tak udržet dál od úrody divoká prasata, ⁴⁾ jež jsou v okolí zálivu Baly hojná (obrázek).

Místní obyvatelé naneštěstí zakládají požáry výhradně v době sucha, protože tehdy vše lépe a intenzivněji hoří. Angonoky jsou ale v tu dobu méně aktivní, a tak zatímco přirozený a mírnější oheň v době dešťů jim ublíží jen málo, požáry v suché části roku jsou pro ně katastrofou.

Klíčovým okamžikem byl pro G. yniphora rok 1986, kdy Jersey Wildlife Preservation Trust inicioval záchranný program. ⁵⁾ Z praktických důvodů se základnou projektu stala lesní stanice Ampijoroa v rezervaci Ankarafantsika. ⁶⁾ Leží sice asi 150 km východně od zálivu Baly, ale má stejné klimatické podmínky a je z hlavního města přístupná po jedné z mála asfaltek v zemi. Základ budoucí odchovné stanice (obrázek) tvořilo 7 samců a 3 samice, kteří byli zkonfiskováni osobám, jež je držely nelegálně v zajetí. O pět let později k nim přibylo ještě dalších 10 zabavených želv.

Prvotním cílem projektu bylo zvýšit absolutní počet zvířat, která by vytvořila stabilní a početnou populaci v zajetí pro případ, že by angonoky ve svém původním prostředí vyhynuly. Druhotně chov posloužil k získání mnoha užitečných dat z ekologie a biologie druhu, čímž zpětně přispěl k lepšímu porozumění divoce žijícím zvířatům a k jejich cílenější a promyšlenější ochraně.

Do roku 2000 se podařilo odchovat více než 200 jedinců. Roku 1996 však bohužel kdosi z chovu ukradl 73 mláďat a dvě dospělé samice. Dokazuje to, že angonoky jsou ve světě stále žádanou teraristickou raritou, ačkoli nejsou přímo odchytávány v přírodě. Osud 30 ze 75 ukradených zvířat se nikdy nepodařilo vypátrat. V současné době je G. yniphora chována ještě v zoologických zahradách v Honolulu a v Los Angeles, nejméně v jedné soukromé sbírce v USA a nejméně ve dvou soukromých sbírkách na Madagaskaru.

Součástí projektu Angonoka jsou i velmi důležité výchovné programy určené obyvatelstvu v okolí zálivu Baly. Probíhají již několik let a jejich úspěšnost dokazují např. želvy s provrtaným krunýřem nalezené v přírodě. Tyto exempláře místní lidé dříve chovali jako „domácí mazlíčky“. Na základě nových informací se je ale rozhodli pustit zpět do přírody.

Výchovné projekty se však neomezují jen na vysvětlování významu a unikátnosti angonoky. Snaží se i přímou pomocí vesničanům zlepšovat jejich životní úroveň, a tím zmírnit tlak člověka na okolní přírodu. Pomáhají jim při shánění financí a odborníků na některá technologická vylepšení, jako je stavba studní nebo hrází na rýžových polích. Zprostředkovávají také styky mezi místními zemědělci a nevládními organizacemi, které jim poskytují technickou pomoc apod.

Roku 1998 byl učiněn první pokus o návrat odchovaných želv zpět do volné přírody. Pět angonok dostalo na krk obojek s vysílačkou a byly vypuštěny na západní straně zálivu Baly. Místo bylo voleno velmi pečlivě. Ví se o něm, že tu v minulosti G. yniphora žila. Lokalita není na dosah jiných želvích populací, takže by se šíření eventuální nákazy z chovu omezilo na minimum. Při kontrole r. 2001 bylo všech pět želv stále naživu a dobře se mezitím sžily s novým prostředím.

Pokračuje i administrativní a výzkumné úsilí, které r. 1997 vyústilo v zřízení národního parku Baie de Baly. V jeho hranicích se nacházejí všechny známé populace G. yniphora. Současné odborné studie se zaměřují na zjištění genetické rozmanitosti izolovaných populací (jak v přírodě, tak v zajetí) nebo na detailní poznání životního prostředí angonoky a jeho schopnost (či možnost) obnovy po zničení.