Chcete svítit?

Spíše rozvernost než informovanost mě před časem přiměla, abych jeden ze svých sloupků ve Vesmíru uzavřel přáním, cituji: „…aby se z dovednosti geneticky modifikovat rozličné organizmy, rostliny i živočichy, vyvinul podivuhodný nový druh umělecké tvorby. Stromy s nejbizarnějšími tvary listů, pestrobarevné a světélkující variace motýlů a brouků, ptačí druhy s bohatým repertoárem zpěvů a popěvků, ladně tancující ještěrky…“ ¹⁾

Není snadné, zdá se, dnes něco jen tak do větru říct, aby se neukázalo, že včera už to někdo někde realizoval. Otevřte si google, tam to všechno je. Již před pěti lety například jeden z průkopníků takzvaného „transgenního umění“, brazilsko-americký výtvarník Eduardo Kac, představil bílou králici Albu, která se při vhodném osvětlení rozzářila jasně zeleným světlem. ²⁾ Záření je umožněno tím, že do DNA králičího embrya byl vložen gen pro fluorescenční protein tichomořské medúzy Aequorea victoria.

A není to jediný případ. V laboratořích genetických inženýrů (ne všichni se považují za umělce – existuje mnoho jiných motivací, včetně lékařských) najdeme rozmanité transgenní tvory – améby, motýly, ryby, myši, králíky, slepice, prasata, opice. Ptačí popěvky ani ještěrčí tanečky se zatím vyrobit nepodařilo – aspoň pokud mi google něco netají. Nicméně Kacova světélkující chiméra s tělem králíka a světlem medúzy k úvahám zcela stačí, tím spíše, že byla nejprve prezentována jako umělecké dílo.

A tak se permanentní debata o genomice a genových manipulacích ³⁾ začíná přelévat do dalších oborů, už nejde jen o etiku, ale i o estetiku a nejde jen o biodiverzitu, ale i o kulturní soužití zvířat s lidmi.

Transgenní tvořivost. „Je to věda, nebo umění?“ ptá se informatik Ben Delaney. ⁴⁾ Jako umění se mu to zdá zdařilé, znepokojivé a myšlenkově provokativní. Jako věda ho to děsí. „Avšak džin je z láhve venku,“ píše, „teď je třeba čekat a sledovat, zda je to džin dobrý, či zlý.“ Myslím, že otázka, zda jde o vědu, nebo o umění (jako by jen jedno z toho platilo), není dobře položena, protože je to spíše něco obojetného, řekl bych. V podobném smyslu, jako je obojetné šlechtění rostlin, chov zvířat, budování zahrad či jiná tradiční lidská tvořivost v přírodě. Vždy je v tom něco přírodního, dokonce živého, a vždy je v tom tvůrčí přínos člověka (šlechtitele, chovatele, architekta). Vždy to má dvě fáze, jednou je právě onen tvůrčí zásah člověka, druhou je následný osud díla (vývoj, množení, růst, zarůstání). Není třeba zdůrazňovat, že v té či oné fázi může hrát roli i estetická motivace.

Všimněme si přesto dvou odlišností. Tradiční typy tvořivosti v přírodě mají dlouhou historii, která nám umožnila si na ně zvyknout a přijímat je jako běžný způsob lidského zacházení se světem. Nedivíme se ovocným stromům, akvarijním rybkám ani francouzským parkům. Avšak světélkující králík – ten překvapí. Je tu i druhá, závažnější odlišnost. Činnost šlechtitele (roubování, křížení, selekce) má co dělat s genetikou, ale jen jaksi sekundárně, nedotýká se podstaty. Zato přímý zásah do genetického kódu, to už si zahráváme se základními principy života. Není divu, že Kacův svítící králík svého času vyvolal rušné diskuse.

Ostatně právě toto bylo součástí jeho uměleckého záměru. Poučeni konceptuálním, akčním a interaktivním uměním bychom se neměli divit, že vlastní dílo (jakožto věc nebo čin) prostě nelze oddělit od dalšího „života“ díla: od jeho osudu, kontextu a společenského působení. Sám Kac chápal svůj projekt jako dílo o třech aktech: vlastní vytvoření (a narození) Alby, tím vyprovokovaná veřejná debata, a konečně budoucí život Alby jednak v Kacově domácnosti, jednak mezi ostatními králíky. ⁵⁾ Jak sám uvedl, jeho zájmem nebylo vytvářet genetické objekty, nýbrž „vynalézat transgenní sociální subjekty“.

Tím se dostávám k něčemu, co je na transgenním umění – zejména týká-li se vyšších živočišných druhů – zvlášť zajímavé. Ve vědě a filozofii má slovo „život“ složitý abstraktní význam a byly napsány knihy o tom, co to vlastně je. Nezapomeňme však i na běžné užití toho slova: život jako něčí život, rozuměj jako životní běh konkrétního tvora. Lze o takovémto životě říci, že je umělý? Či dokonce umělecký?

Svítící králice Alba se zrodila trochu přirozeně, trochu uměle, je však živá a žijící. I její životní běh je (bude) trochu přirozený, trochu nepřirozený.

Časté debaty o etice vědecké práce, speciálně genomiky, se zpravidla nesou v poněkud abstraktní rovině. To a to by se mělo či smělo, ono a ono by se nemělo či nesmělo, kde „to“ a „ono“ je vždy více či méně něco obecného. Domáháme se obecných pravidel hry. Co však když otázka zní jinak: jak se dívat na jeden konkrétní případ? Jaký třeba osud, dobrý, nebo špatný, čeká právě tu naši svítící Albu?

Možná že pohled na lidskou činnost jakožto činnost uměleckou nás naučí i takto se tázat. Nevím jak vám, ale mně by se docela líbilo, kdybych mohl za tmy zeleně světélkovat.