Začátek a konec času

Začněme od konce. Jak napsal básník básníků, něco překrásného se končí a něco překrásného se počíná. A protože každý náš den koneckonců nemusí být jedna báseň, omezíme se na redukovanou verzi: něco se končí a něco se počíná. Pozoruhodné je, že konec a počátek (či začátek, to je jedno) mají společnou minulost. Prastarý společný kořen kon (s tvrdým jerem na konci) znamenal kraj nějaké činnosti, řady apod., a to jak z jedné strany (počáteční), tak z druhé (koncové). Brzy se významy rozrůznily a vznikla dvě slova. Společný původ je v nich dosud zakódován, ale kdybych měla vysvětlit, proč je (po)čínat a končit v zásadě totéž, nejspíš bych vás od dalšího čtení odradila poněkud nezáživným vysvětlováním praslovanského dloužení samohlásek, měkčení souhlásek a střídání samohlásek ve kmeni. Snad postačí, když upozorním na příbuznost se slovesem konat a na jeho odvozeniny dokonat či skonat, které naznačují, jak asi dnešní význam slova konec (druhý kraj řady) vznikl. Vzdálenější příbuzné lze vystopovat i v neslovanských jazycích – např. v latinském recens či v řeckém kainos (obojí znamená nový, tedy vlastně počínající).

Je ovšem mnoho předmětů, které nemají začátek a konec, nýbrž dva konce bez začátku. Mluvíme například o obou koncích vesnice či, chcete-li, třeba jitrničky. Říká se, že každá hůl má dva konce (může jí být zbit i ten, kdo jí někoho zbil). Některé věci je radno vzít za správný konec, ale při hledání toho správnějšího můžeme být s rozumem v koncích. Ba dokonce může být leccos bez konce – jednou hluboký cit, jindy dlouhý proslov. Čeština dokonce umožňuje jít až na konec světa, ačkoli se na tak kulatém tělese musí dost těžko hledat, a pokud vím, našel jej zatím jen Jules Verne.

Jak dlouho trvá konec? ¹⁾ Teoreticky by měl nastat s poslední vteřinou časového úseku. Když ale jedeme 24 hodin vlakem, trvá konec jízdy zhruba hodinu, po kterou hrabeme v tašce a díváme se, kam jsme dali klíče od bytu. Cestujeme-li dvě hodiny, smrskne se konec na nějakých deset minut. Teprve když popojedeme jednu stanici tramvají, přijde konec až nakonec. Konec, jehož „program“ neseme ve svém podvědomí, se tedy mění v závislosti na délce cesty, přestože na samotné vztyčení těla a uchopení zavazadla potřebujeme pokaždé stejné množství času.

Máme-li hodinky, pak si můžeme porovnávat čas subjektivní (plynoucí lineárně pořád pryč) s časem objektivním (neúprosně se opakujícím). Brzy zjistíme, že se buď předbíháme, nebo zpožďujeme. Člověk totiž umí čas ubíjet, ukrádat ho Pánu Bohu, předběhnout čas nebo se vrátit v čase. A někdy se jeho čas zastaví, přestože hodinky neochvějně šlapou dál. Jindy jako by úplně přestaly fungovat, navzdory skutečnosti, že dnes už jsou i obyčejné hodinky poměrně přesné a časové znamení je synchronizováno na celém světě. Přesto se nám pořád stává, že práci doháněnou v hodinu dvanáctou vykonáváme třeba v šest ráno. Vyučovací hodina mívá zpravidla jen pětačtyřicet minut místo šedesáti a soukromá hodina jich může mít taky sto dvacet. Úřední hodina si vůbec trvá jak chce, a když hodina udeří, stihne to i za vteřinu. Propustit na hodinu vás můžou za minutu, zatímco těžká hodina prvorodičky může trvat celý den. Soluňským bratřím, kteří k nám přinesli kromě křesťanství i slovanské písmo, prý trvala godina dokonce rok (god), a přitom stihli tolik práce. Asi uměli hospodařit s časem, tedy s každou hodinou.

V každou hodinu zub času hlodne a zdá se, jako by hodiny utíkaly zas o něco rychleji. Snad je to tím, že se točí stále dokola, kdežto čas vyměřený člověku jde pořád dál, až na konec.