Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Nobelovy ceny a společensko-ekonomická realita

„Charvátova otázka“ v jednadvacátém století
 |  12. 5. 2005
 |  Vesmír 84, 289, 2005/5

Proč nedostávají Češi a Slováci Nobelovy ceny? Koho ze zasvěcených by nezajímala otázka – a hlavně odpověď na ni – proč byl Jaroslav Heyrovský jediný a poslední laureát Nobelovy ceny v přírodovědeckých oborech v těchto zemích? V sedmdesátých letech ji položil Josef Charvát a nedávno se k ní vrátil Ladislav Kováč (Vesmír 83, 47, 2004/1). L. Kováč poukazuje na diskrepanci v počtu udělených Nobelových cen mezi Maďary a Rakušany na jedné straně a Čechy a Slováky na straně druhé. Jeho odpověď není z jeho textu zřejmá, ale zdá se, že ji vidí především v orientaci na výchovu elity, tedy v intelektuálním potenciálu národa uplatňujícím se v daných společenských okolnostech hlavně v cizině. Mimořádný počet géniů v Maďarsku? Jejich vzdělávání v „nejlepší škole na světě“ (v Luteránském gymnáziu v Budapešti)? Či něco jiného? V tom může být hodně pravdy. (Ovšem kdo z nás nevzpomíná na naše předkomunistická gymnázia s podobnou nostalgií!) Rovněž další momenty tohoto druhu zde mohou hrát jistou úlohu, v případě Maďarů například emigrace nejlepších maďarských fyziků ve třicátých letech – okolnost, která v předválečném Československu nebyla zdaleka tak významná. Všichni tito laureáti obdrželi Nobelovu cenu za fyziku, tedy za disciplínu, která byla ve válečných letech v USA oprávněně středem zájmu vlády i veřejnosti. Žádný z nich ale nedostal Nobelovu cenu jako maďarský občan; nezodpověditelná zůstává otázka, kolik z nich by cenu dostalo, kdyby zůstali v zemi svého původu – rozumí se za okolností, které by je nenutily k emigraci. Rovněž rodinné prostředí budoucích maďarských laureátů nebylo asi bez významu. Řada z nich pocházela ze středostavovských židovských rodin, v nichž se na dobré vzdělání a rozvoj intelektu kladl důraz. To vše ale nemůže být jediné a uspokojivé vysvětlení. Data z posledních desetiletí předkládají alternativní – a podstatně střízlivější – obraz.

Společensko-politické prostředí

Vyjděme z oprávněného předpokladu, že jak frekvence mimořádně nadaných jedinců v populaci, tak úroveň středního a vysokého školství byla nejpozději po první světové válce ve střední a západní Evropě srovnatelná. Ovšem rozdíly tu byly, mimo jiné dané úrovní demokracie v jednotlivých státech – „vyšší“ stupeň demokratizace nebyl vždy ve prospěch těchto mimořádně nadaných. Elitárnímu způsobu vzdělávání se občas lépe daří v diktaturách, a v tom mohlo mít polofašistické Maďarsko proti demokratickému Československu výhodu. Známé jsou také rozdíly ve všeobecném vzdělání v Evropě a na severoamerickém kontinentu. Ty ale hrají jen malou roli u výrazně talentovaných osob. Je-li tomu tak, pak je mnohem důležitějším předpokladem pro získání Nobelovy ceny společensko-politické prostředí, ve kterém potenciální kandidát žije a pracuje, než země jeho původu. Toto lze nejsnáze registrovat v národnosti laureáta v době jejího udělení. V tomto smyslu postupuje také Nobelova komise, která při udělení ceny uvádí současnou národnost laureáta, nikoli národnost původní – a ani ne zemi, v níž je v době udělení ceny vědecky činný.

Tato zpravidla malá diskrepance mezi současnou národností a současným pracovištěm by mohla poněkud oslabovat zmíněnou tezi o významu společenského prostředí. V některých případech tomu tak skutečně bylo: Wolfgang Pauli dostal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1945 jako rakouský občan, ačkoliv nejpodstatnější část odměněné práce vykonal na Princetonské univerzitě v USA a na Eidgenössische Technische Hochschule (ETH) v Curychu; švýcarské občanství získal až v roce 1949. Stejně tak Gerd Binnig a J. Georg Bednorz byli odměněni v letech 1986 a 1987 jako němečtí občané, třebaže se celá jejich dosavadní vědecká kariéra vztahovala k výzkumným laboratořím IBM ve švýcarském Rüschlikonu. Ve všech těchto případech byla patrně rozhodující okolnost, že Švýcarsko s přiznáváním občanství příliš nespěchá. Wolfgang Pauli s tím měl velké potíže a jeho žádost o občanství byla několikrát odmítnuta. Statisticky se ale tato diskrepance jeví jako málo významná.

Postup Nobelovy komise v této věci je tedy jedním z možných kritérií, ne zcela objektivním, ale v daných okolnostech nejspolehlivěji spojuje osobnost laureáta s prostředím, které mu jeho výzkum umožňuje.

Nobelovy ceny v poválečných letech

Obraťme nejprve pozornost k samotnému počtu Nobelových cen za medicínu, fyziku a chemii v jednotlivých státech, tj. podle zmíněné státní příslušnosti v době udělení ceny (viz obrázek). Za základ lze oprávněně vzít období od konce druhé světové války – tedy pověstné „vědeckotechnické revoluce“. Již data v zmíněném diagramu jsou v jistém rozporu se závěry Kováčova článku. Těžko lze předpokládat, že by všeobecné a univerzitní vzdělání bylo horší např. v demokratickém Norsku, Finsku či Belgii, na něž připadají jeden až tři nositelé Nobelovy ceny. Podle měřítek Nobelovy komise šla v poválečných letech Nobelova cena dvakrát do Rakouska a ani jednou do Maďarska, naproti tomu jednou do Čech. Kováčova data o počtu cen se ovšem vztahují na původ laureátů, resp. na zemi, ve které se vzdělávali. Co ale říká toto subjektivní měřítko o skutečných kořenech, které k pozdějšímu udělení Nobelovy ceny vedly? Kolik původem cizinců asi bylo mezi více než 190 poválečnými laureáty ve Spojených státech a kolik jich bylo ve Švýcarsku? (Tam to lze snadno spočítat: zhruba jedna čtvrtina.) Thomas R. Cech (Nobelova cena za chemii v roce 1989) pochází z druhé generace přistěhovalecké rodiny, jeho dědeček emigroval z Čech do USA v roce 1913. Má tedy český původ? Do kolikáté generace by bylo nutno počítat, kdyby toto hledisko bylo přijato?

Fiskální aspekty jako míra veřejné podpory vědy

Vyjdeme-li z předpokladu rovnoměrného rozložení talentů v západní kultuře, pak na počet Nobelových cen přiznaných v určitém státě mají zjevně v prvé řadě vliv poměry fiskálně-politické. Postoj společnosti k vědeckému výzkumu není ovšem snadné měřit objektivním měřítkem. Jedním z možných měřítek je procento hrubého domácího produktu (HDP) vydaného na výzkum a vývoj. Za předpokladu, že v demokratických systémech se společenské zájmy promítají do státního rozpočtu, je toto procento zároveň odrazem zájmu veřejnosti o vědu a výzkum – ovšem pouze v těchto společnostech, nikoliv v systémech totalitních (viz obrázek). Závislost je přibližně lineární a z hlediska statistického je velmi významná, na každých 10 000 dolarů HDP připadá zhruba 0,8 %. To znamená, že státy nepřispívají na vědu rovnoměrně: procentuálně – a tedy v absolutních sumách podstatně více – do ní investují státy s vyšším hrubým domácím důchodem. Graf vykazuje také několik odlehlých bodů: Nový Zéland a Hongkong na negativní, Švédsko a Jižní Korea na pozitivní straně. Pro to je možné nalézt několik vysvětlení opírajících se o politické poměry v těchto zemích.

Počet Nobelových cen na milion obyvatel již zřetelně není lineárně závislý na relativní podpoře výzkumu veřejnými prostředky – závislost je spíše parabolická (obrázek). Jestliže uvažujeme absolutní částku vydanou na vývoj a výzkum (tedy nikoliv procentuální příspěvek z fondů HDP), stoupá počet Nobelových cen již exponenciálně s touto ekonomickou mírou. Formální závěr tedy zní, že čím více je věda podporována z veřejných prostředků, tím pravděpodobněji talentovaní vědci dosáhnou Nobelovy ceny.

Akademická atmosféra ve společnosti

To ovšem nemůže být jediný důvod. Podstatné, i když objektivními měřítky těžko vystižitelné, jsou interní poměry ve vědě v jednotlivých zemích. Je známo, že existují určitá „spádová“ centra, jakési Mekky vědy, které vědce přitahují, a tím vytvářejí jedinečné intelektuální prostředí. Tam pak směřují četné Nobelovy ceny. Na americkém kontinentu je jich řada a není třeba je jmenovat. Na britských ostrovech je nalézáme v Cambridži, Oxfordu nebo na Imperial College v Londýně, navzdory faktu, že platy vědců tam nejsou nijak mimořádné. Dalším příkladem je Švýcarsko, které je na světové špičce v počtu Nobelových cen na obyvatele (obrázek), procentuálně však nevydává na vědu více než Švédsko, Finsko a Japonsko, a nikoli výrazně více než USA. Přesto je, částečně jistě dík vysokým platům, přitažlivé pro vědce ze zahraničí: v roce 2003 tvořilo profesorský sbor na curyšské polytechnice 58,2 % vědců ze zahraničí, mezi ostatním vědeckým personálem jich bylo 53,1 %. To, spolu s často až přepečlivým výběrem vhodných osob, samozřejmě přispívá k vytváření vnitřní kreativní atmosféry. Ponecháváme stranou otázku, jak stabilní takové situace mohou být; ve všech uvedených příkladech však prozatím trvají skoro celé století.

Subjektivní momenty

Rozhodující pro udělení Nobelovy ceny je ovšem příslušná švédská komise. A to je poslední – subjektivní – moment, který spád Nobelových cen do určité země ovlivňuje. Komise je složena z lidí, tudíž rozhoduje podle individuálních měřítek. I sebelepší vědec, není-li alespoň některým členům komise znám osobně, má malou naději, že bude v daném čase vzat pro cenu v úvahu. Jak známo, jednotlivé komise se poctivě snaží vybrat aktuální obor výzkumu a kandidáty z návrhů široké akademické obce. I to je ale do značné míry subjektivní postup, rovněž založený na osobních stycích. To vše je pochopitelné zvláště proto, že spolehlivá „objektivní“ kritéria osobnosti vědce chybějí. V tomto smyslu stojí za úvahu, že vědci v Československu od konce druhé světové války měli jen velice omezenou možnost přímé komunikace se svými západními kolegy. Domnívám se, že to je hlavní důvod, proč v Československu nebylo nositelů Nobelových cen za přírodní vědy více. Snad je to i vysvětlení, proč např. v roce 1989 dostal Nobelovu cenu za chemii vynikající štrasburský „molekulární konstruktér“ Jean-Marie Lehn a ne rovněž jeden z průkopníků tohoto vysoce významného oboru – Otto Wichterle.

Československo má tedy jediného nositele přírodovědecké Nobelovy ceny. Je to málo? V absolutní míře se řadí mezi státy jako Irsko, Norsko, Finsko a Portugalsko (viz obrázek). Vzato relativně, tj. na počet obyvatel, není na tom o mnoho hůře než Francie či Kanada. Srovnání s Maďarskem či Rakouskem tedy vázne. V Maďarsku šlo o podmínky zcela mimořádné, jak bylo zmíněno v Kováčově článku i zde. Znovu opakuji, po roce 1945 do této země žádná Nobelova cena nešla. Rakousko v poválečné době má ceny dvě, z nichž jednu dostal více než po zásluze teoretický fyzik Wolfgang Pauli; o jejich okolnostech a o tom, že vlastně nešlo o cenu rakouskou, jsem se již zmínil. Druhá, za medicínu, připadla v roce 1973 Konradu Lorenzovi, a nejsem sám, který toto rozhodnutí Nobelovy komise pokládá za jedno z nejpochybnějších v dějinách Nobelových cen.

Oprávněnost „Charvátovy otázky“

Co tedy zbývá k „Charvátově otázce“ poznamenat? Spád Nobelových cen k určitému národu či státu určuje mnoho faktorů. Některé z nich byly zmíněny v Kováčově a tomto článku. Zdá se, že v Československu od počátku jeho existence vhodné okrajové podmínky dány nebyly – a nejsou dosud. Přesto byl alespoň jeden Čech za významný vědecký objev oceněn a v mezinárodním srovnání je i to možno pokládat za úspěch. „Charvátova otázka“ se v tomto světle jeví jako zcela nepodstatná.

Zmíněné okrajové podmínky je však zapotřebí teprve vytvořit. To vyžaduje delší čas a velmi podstatnou reorganizaci ve vědě (např. obsazování profesorských a jiných vědeckých pozicí mezinárodním konkurzem). V dohledné budoucnosti asi tedy proud Nobelových cen za přírodovědecké obory do zemí donedávna ovládaných totalitním komunizmem nebude příliš silný.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekonomie

O autorovi

Vladimír Pliška

Prof. Dr. Vladimír Pliška (*1934) vystudoval Vysokou školu chemicko‑technologickou v Praze. Do roku 1970 pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, od r. 1970 do emeritování profesor na Eidgenössische Technische Hochschule (ETH) v Curychu. Zabývá se molekulární a buněčnou endokrinologií. Od roku 1999 spoluorganizuje každoročně v Praze seminář „Science, or else?“, na němž se podílí jak ETH, tak AV ČR.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné