Skyt v Aténách

Chystám se potvrdit Vesmíru a jeho lidem, že se za nimi táhnou i zástupy laiků.

Za našich studentských let nás vodil cestami po rovině, byla radost po nich šlapat. Později, zprvu sotva znatelně, se začala cesta zvedat do pahorků a kopců, to jsme se zastavovali a stírali z čela pot, a když jsme se pokoušeli vyšplhat aspoň kousek na skalnatou horu, už jsme lapávali po dechu. Daleko před sebou jsme vídali pány o tolik zasvěcenější, jak hledí zadumaně k vrcholu tonoucímu v mlze, jakoby v nejistotě, zda ta hora má vůbec jaký vrchol. Tehdy se podtitul popularizujícího Vesmíru změnil: Přírodovědecký časopis.

Zůstali jsme mu věrni. Čím míň se dotýkal našeho tápavého rozumu, tím víc našich citů. S dojetím jsme četli, jak nepatrná květinka s rozkošným jménem huseníček – bůhví, kolik jsme jich pošlapali – zaměstnává nejvědečtější hlavy světa. Nebo jak se jméno octomilka, tvora tak skromného, že mu pro napití stačí ocet, ozývá po tolika laboratořích.

Inu „poslední budou prvními“, jak praví Bible.

Nebo čtu o hnízdech galaxií, jindy o hnízdech křečka s jeho blechami, a najdu-li v dalším čísle článek o lidském mozku, pak mám zřejmě cosi společného s galaxiemi i s křečkem. Z teorií, na něž jsme nestačili, dýchala na nás krása. Tu o velkém třesku jsme si tak zamilovali, že jsme nemuseli čekat, až nám ji pánové A. Penzias a R. Wilson potvrdí. Jenom jsme trnuli, že do ní kdosi zavrtá a tu krásu pokazí.

Poprvé jsem dostal Vesmír do rukou před sedmdesáti lety od pana profesora přírodopisu. Přesně, on nám jej vnutil. Nic lepšího nemohl udělat. Později jsem se přesvědčil, že ke kantorskému umění patří autoritativní rozkaz. S tím profesorem bylo cosi v nepořádku. V duchu ho vidím, jak vyvolal žáka k tabuli, jak mu předložil cosi povadlého, spíš kus sena než květinu. Hoch nepoznal, že je to zvonek, a když přece, zda je to zvonek rozkladitý či řepkolistý, a tu se k němu profesor přiblížil, zaťal mu prsty do lící a jako by byly z gumy je vytahoval doleva a doprava, primánkovi se tu pozvedly koutky úst, takže vypadal, jako by se usmíval. Jako by si ten muž zoufale přál, aby se na něho konečně někdo usmál.

Pedagogika je plna tajemství. Ten člověk, z něhož šel strach, nás tak nadchl pro herbaristiku, že na školním výletě, sotva vlak dojel na nádraží, jsme se s plechovkami na špagátě rozutekli po lukách a sápali se na zlaté lilie, upolíny, hvězdnatce, vraní oka. Ty květiny vidím dnes už jen v herbáři, s kterým mi pomáhal můj tatínek. Onen profesor i jej skrze mne poznamenal. Tatínek, dožil se devadesáti let, nám zanechal skvostný herbář. Dovedl odhadnout, zda květinu utrhnout v rozpuku či při ovadnutí, zda ráno či večer, jaký tlak jí v lisu udělit, jak ji rozložit na archu, aby i v ploše uchovala plasticitu. Jeho květiny si podržují barvu dodnes.

Do přírodopisu mě tedy dostaly květiny. A hvězdy. Každý večer se na obzoru naší slezské vesničky rozšlehly děsivé plameny, to se vylévalo železo z ostravských vysokých pecí. Z komínů se valily kouře, ale nad Porubu nedosáhly a ty požáry nepřezářily úžasnou hvězdnou oblohu. Tehdy se mi dostal do rukou skromný sešitek se zažloutlými stránkami, se čtením o hvězdách. Našel jsem tu obrázek: disk, zřejmě roztočený, uprostřed díra a z ní letěly nahoru a dolů trychtýřovité proudy světla. Něco jako mlýn, který ten disk rozemílá. Pod obrázkem stálo „Mléčná dráha“. Ten sešitek se vytiskl někdy ve dvacátých letech minulého století, kdy se o Galaxii přece vědělo jen málo, o černých dírách nic, natož o obří díře uprostřed.

Přešla léta a konečně jsem se setkal s Jiřím Grygarem, jak jsem si už dlouho přál, se svým krajanem, který na rozdíl ode mne si nepodržel v řeči slezské krátké slabiky, akcent na předposlední, lišení tvrdého a měkkého l. Zůstalo mu jen tempo našich předků, jimž krátké slabiky letěly od úst jako kulometná palba.

Jiří mě jednou vzal na petřínskou hvězdárnu, kde se konala rozprava na téma „dvojí kultura“, rozumí se vědecká a umělecká. Dr. J. Horský si tu posteskl, jak za renesance byl svět viděn pohledem jediným. Pokoušejme se jej obnovit, jinak to rozpolcení bude mučivé.

Přihlásil jsem se a řekl, že na tom nic mučivého nevidím, že za ztrátu jednoty se nám dostalo nového citu, vzhlížení. Vzhlížím k astronomovi, který v statisících teček na fotografii najde jednu, která tam včera nebyla, a má kometu. A on ať se diví, když z tisíců not v partituře najdu jednu, která tam nemá co dělat.

Snad se to líbilo, protože jsem byl pozván zas. Řekl jsem si, promluvíš-li, zůstaň při svých estetických dojmech, na víc nemáš. Prý se ještě neví, zda se bude vesmír rozpínat do nekonečna, či se zas stáhne do jediného bodu, nebo se ten proces bude do nekonečna opakovat. Když už jsme se ve vesmíru narodili, je to náš domov a ten by měl zůstat útulný. Z pojmů nekonečno vane chlad a děs. Ať se raději vesmír rozepne a sepne, a konec. „Bylo to překrásné a bylo toho dost.“

Pro jistotu jsem svůj náčrt poslal Grygarovi, a ten mi odpověděl: „To, co jsi sepsal, je nesmysl. Máš mezery.“ Ty bylo třeba zaplnit. Jiří mě poučil, jen jsem si pomyslel, že k tomu zvolil až příliš populární tón a že bych byl stačil i na vědečtější. Ale na ono shromáždění jsem nešel, našinec si užije dost strachu z malérů i v muzice.

Zato jsem přijal pozvání lékařů, šlo o muzikoterapii. To byla jiná situace, zde přijali psychologové hudbu do své profesionální léčby.

Bylo by mě zajímalo, co svým pacientům přehrávají. I osmělil jsem se předestřít, jak berou hudbu posluchači různého stupně.

Na prvním zůstává ten, který čeká od skladby vyprávění nebo obraz. Je spokojen, když v Smetanově Vltavě slyší, jak dva pramínky splynou, jak na břehu tančí víly a dují lovecké rohy. Když takový posluchač slyší Mozartovu symfonii, která nic nevypráví ani nemaluje, je zmaten.

Posluchač pokročilejší netrvá na příbězích. Hudba jej uvádí do nálady, do stesku, bojovnosti, snění, veselí.

Posluchač třetího stupně zažívá s hudbou její vlastní sílu, bohatství invence, rozložitost a plasticitu její stavby. Ať je skladba tragická, jásavá, mysteriózní či hravě veselá, to všechno zmnožuje jeho životní pocit, povznáší, působí radost. Nepocítí depresi, jako mnozí při Bergově Wojcku, jeho srdce plesá nad silou této hudby.

Snad by měl tedy lékař vědět, komu a co míní přehrávat. U posluchače vyspělého, hádám, mnoho nepořídí, zvlášť u toho, který hudbu dělá. Bude mu vadit, že se mu vnucuje skladba, kterou si nevybral. I kdyby slyšel takovou, kterou miluje, neuklidní ho. Bude v napětí, co s ní ten a ten dirigent natropí. Bude-li pacient pianista, předpokládalo by se, že ho potěší klavírní skladba, ale on se rozčílí, buď proto, že jeho konkurent skladbu zřejmě nepochopil, nebo že ji naopak hraje tak, jak by to on nesvedl. Skoro bych řekl, že elektrické šoky by byly účinnější.

Rozhodně mezi lékaři a hudebníky trvá vzájemná náklonnost. Rozdíl je v tom, že lékaři za námi chodí, když chtějí, my za lékaři, když musíme.

Když jsem jezdíval s frakem v kufru po vlastech, sedával jsem po koncertě v hospůdce s kroužkem posluchačů a říkal si, kterýpak z nich je místní pan lékař? Byl tam vždycky. Advokát málokdy. Úředník z magistrátu nikdy.

A tak jsem s potěšením našel v jednom čísle Vesmíru článek na téma hudba a medicína. Věhlasný lékař tu napsal, že posedle, do nekonečna se opakující rytmický prvek (ostináto) v Ravelově Boleru připomíná chování pacienta postiženého jakousi neurologickou nemocí. To mě zarazilo. Pak by z té nemoci mohl být podezřelý i Šostakovič – vizme totéž ostináto v první větě Leningradské – Bizet v Arlesance a kolik dalších, a vlastně všichni černoši, protože jejich bubnová hudba je samé ostináto.

Týž vědec upozornil, že v Osudové líčí Beethoven postup své choroby. Taková osobní výpověď by se dala čekat u nějakého romantika, ale že by u Beethovena? Pisatel upřesňuje, že se tak děje v místě, kde hrají varhany a malý buben. Jenže v Beethovenově Osudové varhany ani bubínek nehrají. Nehrají v žádné jeho symfonii.

Všechna ta vykolejení však nevzbuzují nevoli či pohoršení, nezaslouží ani ironii. Musíme tu myslet na vědce, jejž hudba hluboce zasáhla. Jak ji láskyplně tiskne k hrudi, nabude dojmu, že je práv obhlížet ji nejen citem, ale i rozumem…

Raději se ani neptat, kolikrát jsme my laikové, okouzleni vědou, odborníky podobně udivili.

Pravda, věda a hudba mají některé společné znaky, ale stejně tolik odlišností.

Věda prochází vývojem, a jím nepochybně k pokroku. I hudba se vyvíjí, ale k pokroku nikoli. Kepler pokročil od Koperníka. Mozart nepokročil od Bacha. Vědu provázejí omyly, i když mnohé z nich jsou užitečné. Marně však hledáme omyly v hudbě. Ledaže bychom jako omyl označili slabou skladbu. Ta však do života nevejde, zmizí, interpreti se jí neujmou.

Historie hudby je permanentní soutěž. K porotě patří všichni, kteří se skladby nějak dotknou, interpreti, kritikové, publikum, a všichni vydají o ní hlas, tu daleko slyšitelný, nebo je to jen poznámka v kuloáru, nebo jen potlesk, či jen mlčení. Tyto hlasy se sečtou a z nich povstává to, čemu se říká dějinný soud. Zda je spravedlivý, těžko říct, není způsobu jak jeho spravedlnost závazně potvrdit či popřít. Je však strašně krutý. Z tisíce skladeb jen tři čtyři, a možná že ani to ne, propustí do příštích časů.

Oč přívětivější je tento soud ve světě výtvarném! Obraz dostane v galerii hřebík a nezničí-li jej oheň, na hřebíku zůstane. Visí tu plastiky Lucy della Robbia, Giovanniho della Robbia a Girolama della Robbia. Kdyby to byli skladatelé, Luca by byl pozvednut v nesmrtelno, ostatní pozapomenuti. Takto tu visí všichni tři, každý trochu jiný, a všichni nás potěší.

Zato ty skladby, které prošly tak nesmírně hustou sítí, znamenají hodnotu trvalou. V životě s nimi zažíváme pocit stálosti, bezpečí. Drastické zlomy, jakým byl ve vědě třeba heliocentrický názor, se v hudbě nedějí.

Ovšem má-li ona soutěž probíhat, má-li jediná skladba z tisíce vejít v nesmrtelnost, musí se těch devět set devadesát devět napsat. Máme tedy v každém případě co dělat.

Možná že je tomu tak i ve vědě. Jsme v dobrodružství, a správný dobrodruh neulpí na úspěchu stůj co stůj, stačí radost, že je mu dopřáno oním dobrodružstvím projít.