Ukázka z knihy J. Jandourka, M. Eblové a H. Chvátalové: Zdeněk Matějček – naděje není v kouzlech, Portál, Praha 1999, s. 210–212

Takže váš pohled psychologa je spíše skeptický?

Jsem možná příliš poznamenán svým zaměstnáním – ale já jsem za dobu svého působení v poradenské službě opravdu viděl tolik nešťastných dětí, kterým rodiče chtěli připravit co nejlepší cestu životem a ono se to obrátilo v pravý opak! Snad proto se držím tolik při zemi. Ta nejobyčejnější cesta je totiž v těchto případech většinou i nejbezpečnější. A nebezpečí větřím tam, kde rodiče pro své potěšení, své ambice, svou ideologii, své náboženské přesvědčení nebo pro své předsudky dítěti jeho dráhu sami nalajnují a jeho samotného se neptají. Pro svou individualistickou „svobodu“ nejen že se na svobodu svého dítěte vůbec neohlížejí, ale neohlížejí se ani na jeho sklony, schopnost, temperament a podobné danosti. A to je ovšem pedagogický prohřešek.

Říká se, že dnešní děti ztrácejí kontakt s přírodou. Je porozumění přírodě přirozenou lidskou potřebou, nebo se bez toho člověk obejde?

Já sám jsem člověk „přírodní“, ale upřímně si myslím, že láska k přírodě vůbec není podmínkou šťastného lidského života. Bez obdivného nebo láskyplného vztahu k přírodě se člověk obejde. Obešel se bez něho docela vědomě a vůbec se za to nestyděl i jeden z největších duchů lidstva – sám Sokrates! Nedělejme tedy z přírody fetiš. Každé zbožnění je nebezpečné – a je to vlastně i slabost. Ty mnohé tak efektně a silácky vypadající demonstrace některých tzv. ekologických aktivistů jsou pro psychologa jen klasickou ukázkou takovéto překonávané vlastní slabosti. Povšimněme si, prosím – žádná práce, samá demonstrace. Bohužel, vyčistit potok stojí víc námahy a budí menší ohlas ve sdělovacích prostředcích než třeba rozbíjet brány Temelína.

S přírodou souvisí i smrt jako přirozená součást života. Myslíte si, že se má před malými dětmi o smrti mluvit? Existuje nějaký způsob, jak dětem sdělit, že někdo blízký v rodině zemřel?

Koho by ten problém zajímal hlouběji, mohl by si o tom přečíst některé stati v mých knížkách. Častěji jsem se totiž musel vyrovnávat ze strany rodičů s otázkou, zda se mají děti vůbec dozvědět o smrti někoho blízkého. Je dnes běžnou praxí, že se děti na pohřby neberou, ba mnohdy ani ne k poslednímu rozloučení s vlastními rodiči. Jsem přesvědčen, že to není dobře – a že dobře prožitý smutek v citové semknutosti rodiny je i pro děti nadmíru užitečnou školou života.

V dřívějších dobách pohřeb člena rodiny býval rodinnou slavností, které se děti samozřejmě účastnily. Účastnily se zpravidla i všech pohřbů ve společenství, do něhož patřily. Vždyť každého zesnulého vyprovázela vždycky celá vesnice. Smutek a truchlení měly svou ustálenou formu a řád, s nímž se také děti od malička seznamovaly. Dnes však lidé neumírají doma, ale kdesi za zástěnou v nemocnici, přičemž v rodinách převládá tendence děti před smutnými a bolestnými prožitky co nejvíce chránit. Panuje představa, že křehký psychický organismus dítěte by se mohl v přívalu smutku poškodit. Slýcháme ovšem i argumenty, jako že tomu dítě stejně nerozumí, že na smutek má ještě dost času, že je v životě čeká ještě mnoho nepříjemností, tak proč je zatěžovat už teď.

Může ale dítě takovou informaci „unést“? Jak ji zpracuje?

Dětská psychologie nás učí, že méně vyspělá psychika dítěte není v tomto případě „křehčí“, nýbrž plastičtější a přizpůsobivější. Koneckonců i moje vlastní zkušenost z poradenské služby říká, že děti se zpravidla se smutnými, ba tragickými událostmi vyrovnávají lépe, než si dospělí představují. Ovšem za jednoho předpokladu! Že svůj smutek prožívají spolu s těmi svými blízkými a milými, kdo jsou jim citovou oporou.