Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Ukázka z knihy J. Jandourka, M. Eblové a H. Chvátalové: Zdeněk Matějček – naděje není v kouzlech, Portál, Praha 1999, s. 210–212

17. 1. 2005
 |  Vesmír 84, 50, 2005/1

Takže váš pohled psychologa je spíše skeptický?

Jsem možná příliš poznamenán svým zaměstnáním – ale já jsem za dobu svého působení v poradenské službě opravdu viděl tolik nešťastných dětí, kterým rodiče chtěli připravit co nejlepší cestu životem a ono se to obrátilo v pravý opak! Snad proto se držím tolik při zemi. Ta nejobyčejnější cesta je totiž v těchto případech většinou i nejbezpečnější. A nebezpečí větřím tam, kde rodiče pro své potěšení, své ambice, svou ideologii, své náboženské přesvědčení nebo pro své předsudky dítěti jeho dráhu sami nalajnují a jeho samotného se neptají. Pro svou individualistickou „svobodu“ nejen že se na svobodu svého dítěte vůbec neohlížejí, ale neohlížejí se ani na jeho sklony, schopnost, temperament a podobné danosti. A to je ovšem pedagogický prohřešek.

Říká se, že dnešní děti ztrácejí kontakt s přírodou. Je porozumění přírodě přirozenou lidskou potřebou, nebo se bez toho člověk obejde?

Já sám jsem člověk „přírodní“, ale upřímně si myslím, že láska k přírodě vůbec není podmínkou šťastného lidského života. Bez obdivného nebo láskyplného vztahu k přírodě se člověk obejde. Obešel se bez něho docela vědomě a vůbec se za to nestyděl i jeden z největších duchů lidstva – sám Sokrates! Nedělejme tedy z přírody fetiš. Každé zbožnění je nebezpečné – a je to vlastně i slabost. Ty mnohé tak efektně a silácky vypadající demonstrace některých tzv. ekologických aktivistů jsou pro psychologa jen klasickou ukázkou takovéto překonávané vlastní slabosti. Povšimněme si, prosím – žádná práce, samá demonstrace. Bohužel, vyčistit potok stojí víc námahy a budí menší ohlas ve sdělovacích prostředcích než třeba rozbíjet brány Temelína.

S přírodou souvisí i smrt jako přirozená součást života. Myslíte si, že se má před malými dětmi o smrti mluvit? Existuje nějaký způsob, jak dětem sdělit, že někdo blízký v rodině zemřel?

Koho by ten problém zajímal hlouběji, mohl by si o tom přečíst některé stati v mých knížkách. Častěji jsem se totiž musel vyrovnávat ze strany rodičů s otázkou, zda se mají děti vůbec dozvědět o smrti někoho blízkého. Je dnes běžnou praxí, že se děti na pohřby neberou, ba mnohdy ani ne k poslednímu rozloučení s vlastními rodiči. Jsem přesvědčen, že to není dobře – a že dobře prožitý smutek v citové semknutosti rodiny je i pro děti nadmíru užitečnou školou života.

V dřívějších dobách pohřeb člena rodiny býval rodinnou slavností, které se děti samozřejmě účastnily. Účastnily se zpravidla i všech pohřbů ve společenství, do něhož patřily. Vždyť každého zesnulého vyprovázela vždycky celá vesnice. Smutek a truchlení měly svou ustálenou formu a řád, s nímž se také děti od malička seznamovaly. Dnes však lidé neumírají doma, ale kdesi za zástěnou v nemocnici, přičemž v rodinách převládá tendence děti před smutnými a bolestnými prožitky co nejvíce chránit. Panuje představa, že křehký psychický organismus dítěte by se mohl v přívalu smutku poškodit. Slýcháme ovšem i argumenty, jako že tomu dítě stejně nerozumí, že na smutek má ještě dost času, že je v životě čeká ještě mnoho nepříjemností, tak proč je zatěžovat už teď.

Může ale dítě takovou informaci „unést“? Jak ji zpracuje?

Dětská psychologie nás učí, že méně vyspělá psychika dítěte není v tomto případě „křehčí“, nýbrž plastičtější a přizpůsobivější. Koneckonců i moje vlastní zkušenost z poradenské služby říká, že děti se zpravidla se smutnými, ba tragickými událostmi vyrovnávají lépe, než si dospělí představují. Ovšem za jednoho předpokladu! Že svůj smutek prožívají spolu s těmi svými blízkými a milými, kdo jsou jim citovou oporou.

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné