Einsteinův jazyk

Kdykoliv někdo cituje nějaký Einsteinův aforizmus (například: „Když slyším slovo filozofie, mám pocit, že polykám něco, co jsem neměl na jazyku…“), vybaví se mi známá fotografie Einsteina s vyplazeným jazykem (na obligátní žádost fotografa, aby se usmíval, se tehdy slavný fyzik rozhodl reagovat trochu jinak). ¹⁾ Fotografie jako by nám připomínala, že Einstein leccos řekl s dávkou poťouchlé ironie (angl. „tongue-in-cheek“). Jiný příklad: „Neodpovídají-li fakta teorii, tím hůře pro fakta.“

Někteří vědci, i úspěšní, mají problém s filozofií. Je to také věda? Pokud ano, jakpak si svá mlhavá tvrzení ověřuje? A také, proč se tolik shlíží ve své vlastní minulosti? Pokud to však není věda, proč by se vědci měli rozptylovat filozofováním? František Koukolík, patolog a neurovědec, se ve své nové a ke čtenáři přátelské knížce s (filozoficky relevantním) názvem „Já“ přiznává mimo jiné k úžasu nad tím, „jak rádi si filozofové hrají se slovy,“ a nad životností „gigantického vetešnictví“ čili filozofie. ²⁾ Možná právě tato přiznání vyprovokovala filozofa Jaroslava Peregrina k zamyšlení, které uveřejňujeme v tomto čísle (Vesmír 83, 535, 2004/9).

Náš známý astrofyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar byl poté, co byl čerstvě zvolen předsedou Učené společnosti, dotázán, co je podle něho učenost ve srovnání se vzdělaností, chytrostí a moudrostí. ³⁾ Grygar reagoval (ale neodpověděl) připomínkou výše citovaného Einsteinova aforizmu o filozofii a poznamenal, že se „vědecká práce stala technicky tak složitou a náročnou na čas i soustředění, že většině z nás, kteří se vědou zabýváme, na takové filozofické zamyšlení nezbývá čas a patrně ani motivace“. Čas je vždy problém, to víme dobře, ale proč chybí motivace

Myslím, že důvodem nedostatku motivace nemusí být averze, nýbrž prostě neporozumění. Soudím tak z toho, že si Grygar vzápětí vzpomíná na „kouzelný výrok“ Stevena Weinberga: „Filozofie vědy je vědcům stejně užitečná jako ornitologie ptákům.“ ⁴⁾ Stejně tak by se dalo říci „…jako astrofyzika hvězdám“, a bylo by to dokonce trefnější, protože ptákům ornitologie užitečná být může (například když mapuje vzácné druhy a doporučuje ochranu jejich habitatů). Je jistě možné, že ptáci nepotřebují nic vědět o ornitologii (a hvězdy o astrofyzice), to však nelze tak snadno říci o vědcích ve vztahu k filozofii vědy, a dodávám, k filozofii obecně. V tom mohu odkázat například na zmíněnou Peregrinovu úvahu.

Každá věda či specializace má horizont „do stran“, který je rozšiřován díky technicky složité a na čas i soustředění náročné práci vědecké komunity, má však také horizont „do hloubky“, který překročit znamená zabývat se povahou základních, výchozích či „primitivních“ pojmů dotyčné vědy. Které jsou to pojmy, odkud se vzaly, kam nás vedou? Jsou spolu svázány, nebo jsou nezávislé? To přece již zasahuje do domény filozofie. Cílem nemusí být víc než správně formulovat otázku, pojmenovat záhadu, konceptuálně uchopit problém.

Bohužel to nelze vyřídit takto jednoduše. Onen horizont do hloubky může totiž mít podobu většího či menšího „pásma nikoho“, k němuž se z jedné strany propracovává obezřetný vědec, z druhé strany přemýšlí filozof. Někdy se setkají, jindy minou, často se vzájemně nevnímají. Myslím, že všechny tyto tři možnosti by šlo demonstrovat na vztahu mezi neurovědci na jedné straně a filozofy uvažujícími o mysli, vědomí, vůli, svobodě na straně druhé. Stejně tak by to šlo ukázat na vztahu mezi astrofyziky a filozofy uvažujícími o prostoru, času, energii, kauzalitě, náhodě. Jednou jde o hlubiny duše, jindy o dálavy vesmíru.

Za zvláštní zmínku stojí kvantová fyzika, velký dar dvacátého století vědě. Americký fyzik A. J. Legett (který nedávno navštívil Prahu) uvádí tři směry, v nichž lze vyhlížet hranice platnosti kvantové fyziky: 1) u extrémně malých prostorových měřítek (pod tzv. Planckovou délkou), 2) u dějů, u nichž jsou relativně velké vzdálenosti kombinovány s relativně malými časovými intervaly (princip nelokality) a 3) kdykoliv dochází k vazbě mezi kvantově-mechanickým světem a světem naší každodenní zkušenosti. ⁵⁾ Podle mého názoru jde o hezký příklad proplétání horizontu „do stran“ s horizontem „do hloubky“; vědec se tu stává (v poněkud užším slova smyslu) také filozofem.

Je možné, že kolega Grygar chápe pod slovem „filozofie“ něco jiného než já, měl by ovšem prozradit co, chce-li počítat (a snad považovat za hodně?), že v Učené společnosti je přibližně jedno procento filozofů. Rozhodně nemohu než zcela souhlasit s jeho názorem, že „učenost je vzácné koření, jímž jsou obdařeni nemnozí vědečtí pracovníci, kteří dokážou dohlédnout za hranice vlastní specializace, ale současně se pořád ještě umějí ve své specializaci prosadit“. Povaha zmíněných „hranic“ by, pravda, stála za hlubší zamyšlení.