Teorie svobodného váhání

Jdete po pěšině v hustém lese a užíváte si prázdninového času, který je jen váš, starosti jste nechali ve městě, nemusíte přemýšlet jak řešit závažné věci. Ale tu, hle, pěšina se větví! Máte volbu: doleva, nebo doprava? Kdybyste aspoň tušili, kam která cesta vede, jedna možná na louku s jahodami, druhá do houští, v němž by mohly růst hřiby, nebo kdybyste aspoň věděli, která je schůdnější a která hezčí, volili byste podle svých preferencí. Snad nějaké máte.

Co však když nevíte, zda doma potěšíte jahodami, nebo spíše houbami, ba ani nevíte, zda je vám milejší pěšina schůdná, nebo raději hezká? Nezbude vám než váhat. Aspoň dočasně, než dostanete hlad.

Váhání je v jistém smyslu opak vážení. Váhají váhy, které nevědí, co se váží a jak to dopadne, jsou slepé jako spravedlnost se zavázanýma očima. Váží naproti tomu člověk, pokud není slepý ke svým tužbám a cílům a pokud ví – nebo se domnívá, že ví – jak jich dosáhnout. Rozvažuje a zvažuje své činy. Říká se tomu racionální rozhodování. Zdálo by se, že k racionálnímu rozhodnutí stačí srovnat si své tužby a domněnky o jejich dosažitelnosti do nějakého preferenčního žebříčku a zvolit pak příčku nejvyšší. Tak i programujeme počítače, chceme-li, aby rozhodovaly za nás. Činy pak nejsou než kauzální následky oněch tužeb a domněnek.

Americký filozof John Searle však právě zde vidí podstatný rozdíl mezi strojem (a podle něj i šimpanzem) na jedné straně a člověkem na straně druhé. ¹⁾ Vhodně naprogramované domněnky a tužby jsou pro stroj kauzálně postačující podmínkou k nějaké (vhodně naprogramované) akci. U člověka jednajícího racionálně tomu tak není. I kdybych dobře věděl, že houby nerostou, zatímco loučka je plná jahod, a navíc že pěšinka k jahodám je o hodně hezčí a schůdnější, stále tu zbývá ještě otevřená možnost zvolit pěšinu druhou. Nehraje roli, že tuto možnost nevyužiji, stačí, že o ní prostě vím. Důvody pro prvou možnost jsou racionální, nejsou však kauzálně postačující: nejsem automat ani náměsíčník. Pro kauzální výklad něco chybí, Searle tomu říká mezera, což je pro něj přiznaně alternativní označení pro svobodnou vůli (české slovo „vůle“ ve smyslu volný prostor ²⁾ by se vlastně hodilo také).

Uvažujme, že veškeré přírodní dění bychom si dovedli vyložit pomocí tří základních mohutností, či lépe mohoucností. Prvá je „tvrdá“ kauzalita, druhá „čistá“ náhoda a třetí je svobodná vůle. Nejsa zastánce Occamovy břitvy, přidal bych zkusmo i čtvrtou: spontán­nost – účelové, nikoliv však volní dění, emergence, chcete-li. Je docela dobře možné, že některou z těchto mohutností lze redukovat na jinou nebo na kombinaci jiných. Determinista se snaží vše redukovat na kauzálně nutné dění (například náhodu na deterministický chaos), někdo považuje svobodnou vůli za iluzi (neurony rozhodují za nás s pomocí náhody), někdo zas vidí za vším aspoň částečně všudypřítomnou přírodní či jakousi vyšší vůli. Některé případy spontánnosti lze popsat jako kombinaci kauzality a náhody. Já bych (opět zkusmo) řekl, že mnohé si lze vyložit jako následek dění, které se odehrává kdesi za horizontem dohledu té či oné domény zájmu.

Vraťme se však ke zmíněné kauzální mezeře. Jsem-li pánem svých domněnek a tužeb, umím být i jejich podřízeným. Kladu je na misky vah, zvažuji a rozvažuji – a mé jednání bude vědomě racionální, vědomě v tom smyslu, že vždy vím, že bych dokázal jednat i jinak. Pak své činy budu schopen pěkně odůvodňovat, vysvětlovat a cítit se za ně odpovědný.

Jsou však tři další strategie jak se v kauzální mezeře zachovat, zejména když neznáme všechny okolnosti nebo když jsou naše tužby navzájem konfliktní či vzájemně neporovnatelné. Lze totiž jednat zcela bez rozmyšlení, spolehnout se prostě na intuici, inspiraci či cit. Krátce jednat spontánně, někdo by řekl i impulzivně. Druhá strategie je jednodušší: prostě čekat, nedělat nic. Snad se věc vyřeší sama, rozhodnou za mne jiní, vyjasní se okolnosti, ozve se inspirace (jako v předešlém případě). Konečně je tu třetí možnost, váhání – myslím váhání v pravém slova smyslu, jako opak vážení (jak jsem si ta slova prve odlišil). Váhání ovšem není nečinné čekání, je to intenzivní a únavná činnost (jako zrozenec Vah to znám), činnost ovšem jaksi zacyklená, nekonvergentní, bolestivá svou nerozhodností. Vysvobodí nás jen přechod na některou z předchozích variant.

Stojím na rozcestí lesních pěšin a váhám. Kterou se mám vydat, tou doleva, nebo tou doprava? Obě jsou pěkné, mám rád jahody, ale je po dešti, třeba rostou houby. Myslím, že čisté a poctivé váhání skýtá vůbec nejintenzivnější prožitek svobody.