Lov kachen včera a dnes

Když člověk uvažuje o dopadu odstřelu na lovené populace, dojde k logickému závěru, že se počet jedinců, kteří v populaci zemřou přirozeně, zvýší o ptáky, které usmrtí lovci. Lov ale může mít i jiný efekt – jedinci, kteří vinou broků v těle už nedoletí na svá hnízdiště, jsou pravděpodobně méně zdatní než ti, kteří nástrahám myslivců a nimrodů unikli. Kachny, jež podzimní kanonádu na jezerech a rybnících přežijí, jsou tak kvalitní, že už je jejich přirození nepřátelé hned tak neuloví – a naopak jejich méně šťastné kolegyně, na jejichž vypečených stehýnkách si pochutnaly rodiny lovců, by pravděpodobně svoji životní pouť beztak skončily předčasně. Krom toho pak mohou kvalitní kachny využít na hnízdištích i zdroje, o které by se jinak musely dělit s těmi méně schopnými, a vyprodukují více potomků. To vše způsobí, že populace, ač vystavena určitému loveckému tlaku, bude v dlouhodobém časovém horizontu stabilní. Takto byl alespoň vliv loveckého úsilí na severoamerické populace kachny divoké (Anas platyrhynchos) popisován ve vědeckých článcích ještě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Zhruba od osmdesátých let se množí práce, které naopak dokumentují jev popsaný hned v úvodu příspěvku, a sice že lov kachnám spíše škodí. V devadesátých letech už důkazy o negativním působení odstřelu na severoamerické divoké kachny převládly. Finští ornitologové zkoumali, jestli tento posun ve výsledcích není způsoben odlišnou metodikou výpočtů v různých etapách vědeckého bádání. Přepočítali tedy moderními metodami dostupné práce nejrůznějšího datování a přišli s varovným závěrem: Odlišnosti nejsou způsobeny zpracováním dat, a je tedy pravděpodobné, že se s kachnami v Severní Americe během posledních desetiletí něco děje. Početnost jejich populací klesá a jedinci, kteří padnou za oběť lidské kratochvíli, nejsou již nahrazováni úspěšnějším hnízděním ostatních. Co však tuto podivnou změnu způsobuje, není zatím jasné. (Oikos 104, 612–614, 2004)