Cesty za porozuměním

Euroamerickou civilizací již hezkých pár let cloumá módní vlna tibetofilie. Na knihkupeckých pultech jsou spousty podivných výtvorů, kdekdo cvičí Pět Tibeťanů, pro pravý modlicí mlýnek nemusíte do Himálaje, ale koupíte ho na Žižkově. Zjednodušeně se tyto jevy vysvětlují přesyceností materiální „kulturou“ a hledáním východiska ve východních duchovních naukách. Mnozí ze Západu jezdí za asijskou exotikou, zpravidla je realita zaskočí a přivážejí snímky, z nichž čiší nadřazenost a nepochopení.

O to cennější a vzácnější jsou díla, kterým je cizí ja­kákoli povrchnost. Čtenáři Vesmíru již poznali zlomeček prací Viliama Poltikoviče (jeho fotografie provázely text našeho předního tibetanisty Josefa Kolmaše; Ves­mír 80, 75, 2001/2). Filmovou a televizní fakultu Poltikovič absolvoval r. 1984 a v Asii strávil za kamerou mnoho času. Natočil sedmidílný seriál Duše východu, dokumenty Dalajlamova narozeninová přání, Karmapa – dvě cesty božství, Sarvamangalam, Slovo Buddhovo, Západní Bengálsko: Pod ochranou bohyní. Filmoval na Mahákumbhaméle, největší duchovní slavnosti na světě, která probíhala od 9. ledna do 21. února 2001 na řece Ganze (dokument Kapka z poháru nesmrtelnosti).

Jedinečným zážitkem je shlédnutí jeho posledního díla – V kruhu znovuzrození. Těžištěm hodinového dokumentu je sice pouť kolem hory Kailás, ale film napěchovaný informacemi diváka seznámí se základními pojmy, ústředními postavami a zdroji východních náboženství, především buddhizmu. K věřícím se kamera přibližuje s úctou a pochopením, nic nemá nádech laciné senzace. Podivným „tvorem“ v těchto končinách je Evropan, ne domorodci, kteří zde svou víru vyznávají již po staletí. Této skutečnosti si je Poltikovič dobře vědom, dokládá to i jeho kniha Touha po absolutnu. Smutné je, že Česká televize nenašla pár tisíc korun pro verzi s anglickými podtitulky, o niž je zájem…

Starý tibetský uprchlík mi v Indii vyprávěl o cestě do Curychu, kam se vydal za dcerou, píše Patrick French v knize Tibet, Tibet (s. 39). Připadalo mu to tam hodně divné. Šli navštívit přátele, ale všichni měli moc práce, než aby si mohli sednout a popovídat. Když vešel do něčího domu, dokonce ho ani nepozvali dál a nevybídli, aby se posadil a o nabídnutí nějakého jídla už nemohla být ani řeč. Děti tráví čas hraním počítačových her a neposlouchají povídání dospělých. Když člověka pozvou na večírek, čeká se od něho, že přijde v přesně určenou hodinu, přinese s sebou láhev alkoholu a v přesně určenou dobu zase odejde. Ulice zametají a uklízejí většinou stroje, ale nezaměstnaní pobírají štědré dávky od státu… Návštěva Curychu mu připadala zajímavá, ale chování vyspělé západní společnosti bylo nad jeho chápání. French se dlouhodobě angažoval v protibetském hnutí, zná dobře Tibet, jeho kulturu i historii. Nedávno jej projel křížem krážem a jeho (nejen) jazykové znalosti mu umožnily rozmlouvat s mnoha lidmi, kteří zde žijí. Pokouší se zhodnotit, jak a jestli vůbec se dá Tibetu a Tibeťanům pomoci. Jeho závěry nejsou moc povzbudivé, ale poutavě napsaná kniha poskytne látku k zamyšlení nad relativností hlásaných a přijímaných pravd, nejen o Tibetu.

Tendzin Džigme, mladý tibetský mnich z indické Dharamsaly, který v Praze vyučuje tibetštinu na Filozofické fakultě UK a v Nadačním fondu Potala (www.potala.cz), se podivoval nad tím, že jeho žáci jsou v pátek večer po celotýdenním shonu unaveni; tento stav nezná, protože: „Únava je stav mysli.“ Mnohé z běžného života je pro oba typy kultur – ty z východu i ty ze západu – nepochopitelné. A právě tady je prostor, po němž lze kráčet a vzájemné pochopení zušlechťovat. Buddhisté svou pouť kolem Kailásu konají po směru hodinových ručiček, stoupenci bönu obráceně, všichni však jdou po téže cestě…