Antrax jako památka na první světovou válku

Když kurátor policejního muzea v norském Trondheimu objevil r. 1998 v muzeálních sbírkách sklenici se dvěma nepravidelnými kostkami cukru, netušil, jak velký význam tento exponát má. V každé kostce byla vyvrtána dírka, do níž byla vložena skleněná kapilára se zataveným koncem. Popisek exponátu zněl: „Kousek cukru obsahující antraxový bacil. Nalezeno v zavazadle barona Otto Karla von Rosena, podezřelého ze špionáže a sabotáže, v době jeho uvěznění v Karasjoku v lednu 1917.“ Poznámka o antraxu kurátora znepokojila, a proto exponát poslal do Norského ústavu mikrobiologické ochrany v Oslu. Ten jej poslal oddělení chemické a biologické obrany, které je součástí Ochranné a výzkumné agentury v Porton Down ve Velké Británii.

Ačkoliv od objevení cukru u barona von Rosena uplynulo 80 let, legendární životaschopnost spor Bacillus anthracis dala vědcům z oddělení chemické a biologické obrany naději, že některé spory přežily, a proto se pokusili je oživit. S kostkami cukru pracovali za přísně kontrolovaných podmínek, aby vyloučili jak možnost kontaminace vzácného exponátu, tak únik spor antraxu.

Kapiláry vyjmuté z cukrových kostek (velké asi 20 × 2 mm, se zašpičatělými konci) obsahovaly každá 10–15 µl hnědé tekutiny. Tekutinu i střepy z kapilár přenesli vědci do živného bujónu, který pak po osm dní kultivovali při teplotě 37 °C. Po této předběžné kultivaci vyočkovali kultury na krevní a živný agar, kde je kultivovali ještě 24 hodin. A výsledek? Navzdory prodloužené době kultivace byly počty vykultivovaných kolonií B. anthracis velmi nízké a obsah kapilár byl téměř na hranici životaschopnosti. Přesto některé spory B. anthracis vyklíčily (identifikace druhu se pak ještě ověřovala v testech). Vědci tedy potvrdili nejen přítomnost, ale i životaschopnost spor B. anthracis, a to i po 80 letech. Ukázalo se, že je skutečně možné oživit několik přežívajících buněk poté, co byly bez jakýchkoliv speciálních opatření uloženy 80 let v archivu muzea.

Za první světové války, kdy tato epizoda započala, bylo vystupování norské zahraniční politiky navenek neutrální, i když pro země válčící s Německem byla doprava přes Norsko výhodná. Toto skryté nedodržení neutrality, po němž následovalo vyjednávání v Kristianě (dnešním Oslu) a které přiblížilo Norsko spojencům, vyústilo v silné útoky na norské lodě v Severním ledovém oceánu.

Karasjok, kde byl baron von Rosen se svými společníky zadržen, leží v Norsku, asi 18 kilometrů od finsko-norské hranice. Jednou z nejzajímavějších otázek je, co vlastně baron Otto Karl Robert von Rosen, švédsko-německo-finský aristokrat, a jeho společníci dělali v této vzdálené oblasti uprostřed hluboké zimy. Když byli tito „cestovatelé“ zatčeni (všichni bez pasů a jiných dokladů) a obsah baronova zavazadla byl podroben kontrole, šerif městečka Kautokeino, který byl zatčení přítomen, výsměšně navrhl, že by si mohl z obsahu konzerv označených „Svea kott“ (švédské maso) připravit polévku. Baron von Rosen se cítil povinen poznamenat, že ve skutečnosti obsahuje každá konzerva 2–4 kg dynamitu, a pan šerif si tedy moc nepochutná. Poté, co byl baron vydán z Norska, byly mezi jeho zadrženými věcmi identifikovány ještě lahvičky s kurare, několik dalších bakteriálních kultur a 19 cukrových kostek, každá s obsahem uzoučké skleněné trubičky nesoucí antraxové bacily. Zdá se však, že do dnešních dní přečkal pouze zmíněný vzorek, ostatní zmizelo v nenávratnu.

Baron sám tvrdil, že byl bojovníkem za finskou nezávislost a jeho cílem bylo zničit komunikační a transportní linie do oblastí kontrolovaných Ruskem. Podle jeho spolupracovníků organizovali ve skutečnosti expedice do těchto oblastí Němci a již předtím tam bylo zaznamenáno několik pokusů o sabotáž. Berlín později potvrdil pokus o použití B. anthracis proti sobům, kteří tahali saně britské armády v severním Norsku.

V norských novinách z té doby se dočteme, že prostřednictvím kontaminovaných kostek cukru měla být přerušena doprava zboží na koních a sobech mezi Skibotten a finskou hranicí. Kdyby koně či sobi rozžvýkali cukr se skleněnou kapilárou, pravděpodobně by to vyústilo ve smrtelnou infekci. Přispět k vstřebání spor mohla i poranění trávicího traktu rozbitým sklem kapilár.

Neví se, zda sobi jedí cukrové kostky, a ani baron von Rosen nejspíš neměl šanci tuto část svého výzkumu vyzkoušet. I kdyby sabotážní tým použil všechny kapiláry, je nepravděpodobné, že by jejich zásah způsobil v dopravě mnoho trhlin (antrax je přímou cestou z koně na koně nepřenosný). Ovšem pokud by maso nemocného zvířete požili lidé, aniž by ho dostatečně upravili, je pravděpodobné, že by se u nich vyvinula gastrointestinální forma antraxu, která končí smrtí.

Po svém uvěznění v Karasjoku byl baron von Rosen převezen do Kristiany, kde byl držen ve vězení ještě 3 týdny. Pak byl v důsledku diplomatického tlaku propuštěn a vyhoštěn do Švédska. Tato malá, avšak poměrně důležitá epizoda v historii biologických zbraní je jedním z několika málo případů, kde byl (byť 80 let po události samé) potvrzen záměr použít smrtící mikroorganizmy jako zbraně. (Nature 393, 747–748, 1998)