Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Antrax jako památka na první světovou válku

 |  14. 6. 2004
 |  Vesmír 83, 313, 2004/6

Když kurátor policejního muzea v norském Trondheimu objevil r. 1998 v muzeálních sbírkách sklenici se dvěma nepravidelnými kostkami cukru, netušil, jak velký význam tento exponát má. V každé kostce byla vyvrtána dírka, do níž byla vložena skleněná kapilára se zataveným koncem. Popisek exponátu zněl: „Kousek cukru obsahující antraxový bacil. Nalezeno v zavazadle barona Otto Karla von Rosena, podezřelého ze špionáže a sabotáže, v době jeho uvěznění v Karasjoku v lednu 1917.“ Poznámka o antraxu kurátora znepokojila, a proto exponát poslal do Norského ústavu mikrobiologické ochrany v Oslu. Ten jej poslal oddělení chemické a biologické obrany, které je součástí Ochranné a výzkumné agentury v Porton Down ve Velké Británii.

Ačkoliv od objevení cukru u barona von Rosena uplynulo 80 let, legendární životaschopnost spor Bacillus anthracis dala vědcům z oddělení chemické a biologické obrany naději, že některé spory přežily, a proto se pokusili je oživit. S kostkami cukru pracovali za přísně kontrolovaných podmínek, aby vyloučili jak možnost kontaminace vzácného exponátu, tak únik spor antraxu.

Kapiláry vyjmuté z cukrových kostek (velké asi 20 × 2 mm, se zašpičatělými konci) obsahovaly každá 10–15 µl hnědé tekutiny. Tekutinu i střepy z kapilár přenesli vědci do živného bujónu, který pak po osm dní kultivovali při teplotě 37 °C. Po této předběžné kultivaci vyočkovali kultury na krevní a živný agar, kde je kultivovali ještě 24 hodin. A výsledek? Navzdory prodloužené době kultivace byly počty vykultivovaných kolonií B. anthracis velmi nízké a obsah kapilár byl téměř na hranici životaschopnosti. Přesto některé spory B. anthracis vyklíčily (identifikace druhu se pak ještě ověřovala v testech). Vědci tedy potvrdili nejen přítomnost, ale i životaschopnost spor B. anthracis, a to i po 80 letech. Ukázalo se, že je skutečně možné oživit několik přežívajících buněk poté, co byly bez jakýchkoliv speciálních opatření uloženy 80 let v archivu muzea.

Za první světové války, kdy tato epizoda započala, bylo vystupování norské zahraniční politiky navenek neutrální, i když pro země válčící s Německem byla doprava přes Norsko výhodná. Toto skryté nedodržení neutrality, po němž následovalo vyjednávání v Kristianě (dnešním Oslu) a které přiblížilo Norsko spojencům, vyústilo v silné útoky na norské lodě v Severním ledovém oceánu.

Karasjok, kde byl baron von Rosen se svými společníky zadržen, leží v Norsku, asi 18 kilometrů od finsko-norské hranice. Jednou z nejzajímavějších otázek je, co vlastně baron Otto Karl Robert von Rosen, švédsko-německo-finský aristokrat, a jeho společníci dělali v této vzdálené oblasti uprostřed hluboké zimy. Když byli tito „cestovatelé“ zatčeni (všichni bez pasů a jiných dokladů) a obsah baronova zavazadla byl podroben kontrole, šerif městečka Kautokeino, který byl zatčení přítomen, výsměšně navrhl, že by si mohl z obsahu konzerv označených „Svea kott“ (švédské maso) připravit polévku. Baron von Rosen se cítil povinen poznamenat, že ve skutečnosti obsahuje každá konzerva 2–4 kg dynamitu, a pan šerif si tedy moc nepochutná. Poté, co byl baron vydán z Norska, byly mezi jeho zadrženými věcmi identifikovány ještě lahvičky s kurare, několik dalších bakteriálních kultur a 19 cukrových kostek, každá s obsahem uzoučké skleněné trubičky nesoucí antraxové bacily. Zdá se však, že do dnešních dní přečkal pouze zmíněný vzorek, ostatní zmizelo v nenávratnu.

Baron sám tvrdil, že byl bojovníkem za finskou nezávislost a jeho cílem bylo zničit komunikační a transportní linie do oblastí kontrolovaných Ruskem. Podle jeho spolupracovníků organizovali ve skutečnosti expedice do těchto oblastí Němci a již předtím tam bylo zaznamenáno několik pokusů o sabotáž. Berlín později potvrdil pokus o použití B. anthracis proti sobům, kteří tahali saně britské armády v severním Norsku.

V norských novinách z té doby se dočteme, že prostřednictvím kontaminovaných kostek cukru měla být přerušena doprava zboží na koních a sobech mezi Skibotten a finskou hranicí. Kdyby koně či sobi rozžvýkali cukr se skleněnou kapilárou, pravděpodobně by to vyústilo ve smrtelnou infekci. Přispět k vstřebání spor mohla i poranění trávicího traktu rozbitým sklem kapilár.

Neví se, zda sobi jedí cukrové kostky, a ani baron von Rosen nejspíš neměl šanci tuto část svého výzkumu vyzkoušet. I kdyby sabotážní tým použil všechny kapiláry, je nepravděpodobné, že by jejich zásah způsobil v dopravě mnoho trhlin (antrax je přímou cestou z koně na koně nepřenosný). Ovšem pokud by maso nemocného zvířete požili lidé, aniž by ho dostatečně upravili, je pravděpodobné, že by se u nich vyvinula gastrointestinální forma antraxu, která končí smrtí.

Po svém uvěznění v Karasjoku byl baron von Rosen převezen do Kristiany, kde byl držen ve vězení ještě 3 týdny. Pak byl v důsledku diplomatického tlaku propuštěn a vyhoštěn do Švédska. Tato malá, avšak poměrně důležitá epizoda v historii biologických zbraní je jedním z několika málo případů, kde byl (byť 80 let po události samé) potvrzen záměr použít smrtící mikroorganizmy jako zbraně. (Nature 393, 747–748, 1998)

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Mikrobiologie

O autorovi

Veronika Holá

Ing. Veronika Holá (*1978) vystudovala Fakultu životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Je postgraduální studentkou lékařské mikrobiologie v Mikrobiologickém ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se zabývá zejména bakteriálním biofilmem u klinicky významných mikrobů a jeho rezistencí k antibiotikům.

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné