Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Příspěvek samurajů k moderní cetologii

 |  10. 5. 2004
 |  Vesmír 83, 247, 2004/5

Svět byl informován o velkém úspěchu japonských vědců – objevu nového druhu velryby. Jak už jsou odborníci na kytovce zvyklí, kořeny tohoto objevu sahají hluboko do minulosti. V roce 1970 ulovily japonské velrybářské lodě v indopacifických vodách osm plejtváků (rod Balaenoptera) nejisté druhové příslušnosti. Zájem o tyto exempláře vzrostl v roce 1998 po nálezu dalšího podobného kytovce na ostrově v Japonském moři. Všech devět jedinců se podobalo plejtváku myšokovi (Balaenoptera physalus), tedy druhu, který zná naše veřejnost díky kostře velké samice vystavené v Národním muzeu v Praze. Ulovení kytovci měli s myšokem např. stejný počet typických podélných rýh na hrdle nebo stejné zajímavé asymetrické zabarvení (pravou stranu bílou, levou tmavě pigmentovanou). Na první pohled bylo ale vidět, že jsou menší. Podrobnější morfologická analýza odhalila další odlišnosti hlavně v morfologii lebky a menším počtu kostic. Existence těchto kytovců jako samostatného druhu byla potvrzena také genetickou analýzou mitochondriální DNA, která zjistila vzdálenost asi 7 % od nejbližšího příbuzného. Na první pohled se to může zdát málo, ale je třeba si uvědomit, že tato vzdálenost odpovídá vzdálenostem zjištěným mezi dobře zavedenými druhy. Ve srovnání s ostatními savci mají kytovci také pomalý chod „molekulárních hodin“ (hromadění mutací v DNA je pomalejší v důsledku pomalejšího metabolizmu), dá se tedy předpokládat, že tento druh existuje samostatně již po mnoho milionů let. Nový druh byl na počest známého japonského cetologa nazván Balaenoptera omura. Molekulární část práce také potvrdila nejistý druhový status u Balaenoptera brydeiBalaenoptera edeni, a tak celkový počet známých druhů plejtváků vzrostl na osm. Opět se ukázalo, že při odhadu počtu druhů, které věda ještě neobjevila, hraje velkou roli nepřístupost mořského biocyklu, kde mohou unikat naší pozornosti i druhy značně velké, a také kryptická (skrytá) diverzita, která je odhalována až v současnosti pomocí genetických metod. Nezbývá než podotknout, že přestože tato práce nesporně obohatila naše znalosti o velrybách, jistě také opět rozvíří diskusi o oprávněnosti jejich lovu, byť pro vědecké účely. (Nature 426, 278–281, 2003)

Ke stažení

RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Pavel Hulva

Doc. RNDr. Pavel Hulva, Ph.D., (*1975) vystudoval molekulární biologii (Mgr.) a zoologii (Ph.D.) na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na katedře zoologie PřF UK a katedře biologie a ekologie PřF Ostravské univerzity se zabývá zejména evoluční genetikou, biogeografií a ochranou savců.
Hulva Pavel

Doporučujeme

Jsme na vrcholu, další vývoj je na nás

Jsme na vrcholu, další vývoj je na nás

Ondřej Vrtiška  |  12. 10. 2018
Co nám studium zaniklých civilizací může říct o té naší? I tomu se bude věnovat přednáška Učené společnosti ČR, kterou v úterý 16. října přednese...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné