Příroda v Národním parku Šumava

Sociologická analýza problému ochrany Šumavy je velká výzva i pro tým odborníků. Možná z tohoto důvodu nabízí Tereza Stöcklová čtenářům Vesmíru pouze „několik sociologických pozorování“. Metodicky ani obsahově však článek není sociologicky zaměřen. Týká se většinou technických ochranářských a vědeckých kategorií (zásahovost, experiment ...) a vlastní sociologii se věnuje velmi málo. Ne že by nepřinášel čtenářům, kteří jsou s problematikou ochrany přírody na Šumavě obeznámeni jen částečně, řadu zajímavých poznatků a námětů. Těm, kteří se Šumavským národním parkem baví delší dobu, však nic nového neodkrývá. Například pojem bezzásahovost. Rozbor tohoto termínu a jeho obsahu zabírá příliš mnoho místa, a dohnán do absurdních konců („zasahování“ členů Hnutí Duha proti asanačním zásahům je vlastně na roveň postavenou aktivitou, která přírodu ovlivňuje též) je plytký a nepřináší nic nového ani poučeným laikům, natož odborníkům. Když sleduji rvačku dvou toulavých psů, nenarušuji možnost, aby si „své věci“ vyřídili sami. Tu možnost nenarušuji, ani když zabráním příchozímu, kterému se přirozené vyrovnávání účtů nelíbí, aby to té rvačky zasáhl. V tomto smyslu vždy byla a asi stále je koncepce zasahování v NP Šumava chápána.Škoda že se autorka nepustila do analýzy některých citátů, které uvádí. Ten z úst prof. R. Mrkvy je naprosto ideálním terénem. Poslední věta jeho citátu: „Pochopitelně je možné nechat vše samovolnému vývoji, nebyl by to ale vývoj přirozený,“ je vskutku perla. Nechci kritizovat výrok sám, neboť nevím, z jakého kontextu byl vytržen, ale spíše autorčinu malou snahu využít občas některé zavedené a obsahově celkem jasné ekologické termíny, jako jsou primární a sekundární sukcese a experiment (k němu se ještě vrátím, neboť i tuto kategorii pisatelka ne zcela správně pochopila). Jak by bylo pěkné, kdyby se názor na budoucnost Šumavy na stránkách Vesmíru odvíjel právě od střetu těchto dvou konceptů! Nejen Hnutí Duha, ale řada vědců z nejrůznějších institucí totiž podporuje spíše proces sekundární sukcese (tedy postupného vývoje ekosystému k nějakému víceméně „stabilnímu“ stavu – dále nebudu rozvíjet) než experiment, tj. cílené zasahování do sledovaného systému. Experiment tedy neznamená „nezasahovat“. Z hlediska obecné metodologie vědy je pokus (experiment) chápán jako pozorování systému, v němž je v ideálním případě jedna proměnná cíleně a kontrolovaně měněna a sleduje se chování jiné neovlivněné složky (složek) daného systému. Experiment je tedy intervence do systému, ne prosté pozorování jeho činnosti.To vše by se ovšem dalo prominout, neboť cílem článku jistě bylo přinést pozorování jiného typu, tedy spíše aktérů s různými názory, profesemi a zájmy. Názory byly do jisté míry demonstrovány a do jisté míry analyzovány. Jsou však skutečně pouhou ukázkou několika postřehů a jádra pudla se prakticky nedotýkají. Což si Tereza Stöckelová nevšimla, že vlastně všem zúčastněným (podtrhuji zúčastněným) stranám šlo a vždy půjde o ochranu jak procesů, společenstev v jejich rámci vyvinutých, tak (s některými výjimkami) o zpřístupnění takto vznikající a vzniklé oblasti pro poznávání, turistiku a rekreaci? Jak v citátech uvedených v jejím článku, tak v zmíněných publikovaných i nepublikovaných materiálech paradoxně občas některý ortodoxní lesník připustí nebo otevřeně prohlásí, že samovolný vývoj by byl asi nejzajímavějším a možná nejúčinnějším přístupem k „přiblížení“ šumavské přírody jakémusi klimaxovému stavu (toto je také termín, který měl být v článku použit k osvětlení nejvlastnějšího cíle ochranářských snah – umožnit přírodě, aby byla na daném místě co nejpodobnější stavu, který by tam asi byl bez zjevných intervencí člověka). Proč neanalyzovala výskyt občas se objevujících „nekonformních“ názorů? Co vlastně lesnické odborníky tlačí k jejich verzi ochrany přírody? To je jistě sociologická otázka, která není v článku vůbec (nebo je jen minimálně) ventilována. Především je to zavedený rutinní systém péče o les, tak jak je vnímán praktickými i teoretickými lesníky v Evropě, zejména v té střední a západní. Chápání lesa, jeho vzhledu, funkce a využití je přirozeně jiné u lidí, kteří jsou na dlouhodobém hospodaření v lese závislí a vědí jak jej dlouhodobě udržovat v žádoucím stavu (aby nesl peníze, byl hezký, chránil pramenné oblasti, poskytoval závětří, zpříjemňoval teplotu a vlhkost v krajině...), než u těch, kteří v něm vidí pouze krásno nebo zdroj poznání. Nicméně ani to není ten nejzásadnější argument pro technologické (zásahové) cesty k revitalizaci Šumavy. V pozadí celé kauzy je zcela neochranářský problém, respektive dva. Jeden je možno stručně shrnout jako potenciální ohrožení hospodářských lesů v sousedství národního parku kalamitou kůrovce. Masové šíření by mohlo vyvolat velmi silný politický tlak lesních hospodářů a zásahy by se pravděpodobně nakonec prováděly ještě drsnějším způsobem. Druhý, navazující a neméně prozaický je, že kůrovcem „decimovaná“ Šumava (rozsáhlý rozpad porostů smrku) by mohla posloužit jako důvod k zrušení statutu parku, který by mohl být přeměn na oblast hospodářských (velmi výnosných) lesů, tvrdé turistiky a rekreace s novými hotely, zábavními parky, velkokapacitními sjezdovkami a vším, co k tomu patří.

Nikoli, to není zběsilé volání ortodoxního zeleného ochranáře. Nepatřím do té skupiny. Je to hypotéza, kterou nabízím tomu, kdo by chtěl skutečnou sociologickou analýzu minulého, současného i budoucího „problému ochrany přírody v Národním Parku Šumava“ provést. Nabízím i druhou hypotézu, že tento problém má dvojí úroveň. Na jedné úrovni se tři skupiny „ochranářů“ – 1) oficiální odborná z NP a přidružených pracovišť, 2) neoficiální odborná, rekrutovaná většinou z vědeckých ekologických kruhů akademických institucí a 3) aktivistická, složená většinou z laiků – snaží společně, i když nekoordinovaně zabránit potenciální drsné exploataci Šumavy. Na druhé úrovni se vede vášnivá disputace o metodách a cestách vlastní ochrany přírody (včetně formulace plánu péče a stanovení formy dalších technických opatření), a to pouze mezi zmíněnými třemi aktéry. Obě úrovně jsou pak nešikovně směšovány a aktérům přiznávány role a cíle, které možná ani v celé kauze nemají.

Na závěr položím otázku (neboť diskuse k jádru věci by měla pokračovat, pokud jakoby neviděný tlak na Šumavu trvá): Mohl by sociolog odhadnout, která z výše uvedených skupin bude v největším stresu v důsledku svého postavení ve společnosti? A co z tohoto tlaku pro ochranu přírody vyplývá? Já navrhuji tuto odpověď (nebo další hypotézu pro sociologické zkoumání problému): Lesníci-ochranáři si nemohou dovolit nechat Šumavu jejímu osudu, i když tu a tam opatrně naznačují, že by to mohlo být pro vlastní národní park i vhodné. Případné rozšíření lýkožrouta do okolních hospodářských lesů by znamenalo jejich profesní (tedy i společenské) zatracení. Pochybí-li akademik, není zatracen. Jen nepotvrdil hypotézu. To se stává, a žádný za to není tupen a považován za neschopného. Pochybí-li aktivista? Vůbec se o to nestará a jde do dalšího střetu.

Lesnickým odborníkům pozici v mlýnských kamenech nezávidím, cítím s nimi, jsem s nimi na stejné lodi, pokud jde o to mít krásné a bujné lesy na Šumavě. Myslím si však, že k jakémus takémus klimaxu povede spíše cesta s minimem technických intervencí. Kéž by se mohla odborná diskuse vést bez neviditelného, ale velmi určujícího společensko-ekonomického tlaku, který se v článku Terezy Stöcklové, na první pohled atraktivním, vůbec nezkoumá. Problém Šumavy je spíše politicko-ekonomický než ryze ochranářský a jeho analýza se nemůže omezit na rozbor chápání adaptivního managementu různými skupinami ochranářů.