Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

„Rasa“ – „lid“ – geny

Obsese německé eugeniky (1900–1939)
 |  10. 5. 2004
 |  Vesmír 83, 286, 2004/5

Vlastní eugenika, ať už v malém nebo ve velkém, šířící se rychle nebo pozvolna, podporovaná z dobrých nebo zlých úmyslů a vztahující se na tři lidi nebo na tisíce, eugenika jest věc, s kterou se nesmí kupčiti právě tak jako s jedy.

Gilbert Keith Chesterton (1922).

Od konce 19. století byly teoretické úvahy i praktické snahy o sociálně motivované ovlivňování lidské dědičnosti (patogenní i nepatogenní) integrovány do vědy o eugenice. Hlavními cíli eugeniky měly být sociální aplikace a praktické využití experimentálně získaných poznatků o dědičnosti.

Jako nový vědecký obor s vlastním výzkumným programem a metodami, ale i jako široké hnutí, s nímž se ve své době identifikovala řada politických proudů, není eugenika záležitostí starší více než sto let; její „zlatý věk“ spadá do období 1900–1950. Po celou tuto dobu nebyl ovšem vývoj eugeniky vnitřně jednotný, nýbrž naopak značně rozporuplný a složitý. Hlavní směr udávala eugenická hnutí organizovaná v národních eugenických společnostech tří dobových velmocí – Velké Británie, USA a Německa.

V kontinentální Evropě byly eugenické myšlenky aktivně přejímány a dále propracovány zejména v Německu; svébytná verze eugeniky se zde ještě před vypuknutím první světové války postupně etablovala pod označením rasová hygiena.

Homo novus – homo sanus

Pro obyvatelstvo rozvinutých oblastí evropského kontinentu přelomu 19. a počátku 20. století bylo příznačné rozšíření nemocí vyvolaných sociálními a ekonomickými faktory; mnohá z nich byla přímým důsledkem pokračujícího procesu industrializace. Hluboké strukturální proměny (např. přesun venkovského obyvatelstva do měst, masová chudoba apod.) v nejrozvinutějších evropských státech a jejich společnostech tak nutily uvažovat v nových souvislostech i o lidském zdraví, jeho společenské důležitosti a ekonomické hodnotě.

V prvním desetiletí 20. století lze zaznamenat silný nárůst reformních či k reformě směřujících úvah, jež braly ohledy na vzájemnou provázanost mezi zdravotním stavem obyvatelstva, jeho sociální situací a tehdejšími politickými poměry. Propracovávány a uzpůsobovány novým požadavkům doby přitom byly nejen starší návrhy, nýbrž vznikaly i koncepce zcela nové. Tyto úvahy stály na počátku modernistického definování zdravotní politiky coby základního východiska systému zdravotní péče, který se měl v nadcházejícím 20. století stát jedním z pilířů reformované sociální politiky.

Důležité novum byla vehemence, s níž do těchto úvah vstupovala věda a její metody. Vedle tradičních a dále se rozvíjejících oborů vznikaly a etablovaly se obory zcela nové. Ve sféře lékařských věd se samozřejmě kladl důraz především na praktické využití vědeckých poznatků a inovační aspekt. Stále více bylo také zřejmé, že se moderní stát a společnost neobejdou bez plánovaných, cílených a systematických intervencí ve prospěch zdravotního stavu obyvatelstva.

Šíření eugeniky v Evropě obecně (a rasové hygieny v Německu) stejně jako stoupající zájem o ni v odborných kruzích s touto vlnou modernizačních snah jednoznačně souvisely.

V dobovém kontextu vlivného hnutí za reformu života připadlo ve střední Evropě, a zvláště ve vilémovském Německu před první světovou válkou důležité místo hygieně. Ta byla považována za nauku o takovém způsobu života jedince i společnosti, který je správný ze zdravotního hlediska. Jeho cílem bylo předcházet preventivním působením vzniku závažných, zpravidla epidemicky se šířících nemocí. Hygiena tak jednak rozvíjela starou myšlenku, že předpokladem lidského zdraví je dodržování tělesné čistoty, jednak dokázala účinně těžit z nových objevů experimentálních biologických disciplín, např. bakteriologie. Jména jako Rudolf Virchow (1821–1902), Robert Koch (1843–1910) či Luis Pasteur (1822–1895) se právem stala synonymem úspěchů moderní lékařské vědy.

Rychlost, s níž se obor hygieny rozvíjel, vedl k její vnitřní specializaci, projevující se v etablování nových podoborů (hygiena živnostenská, průmyslová aj.). Jedním z nejvlivnějších konceptů se ve střední Evropě záhy stala myšlenka sociální hygieny, za jejíhož duchovního otce a neúnavného propagátora je považován německý lékař Alfred Grotjahn (1869–1931). Grotjahnova „sociální inovace“ hygieny spočívala v tom, že na základě osobních zkušeností z pozdního vilémovského Berlína rozšířil odborný zájem na výzkum řady faktorů, jež příčinně souvisely – či mohly souviset – se vznikem a šířením takzvaných nemocí lidu. Pozornost sociálních hygieniků se soustředila především na hledání vazeb mezi sociální podmíněností vzniku jednotlivých onemocnění na jedné straně a jejich průběhem a kvantitativním i kvalitativním rozšířením v dané populaci na straně druhé.

S úspěchy obecné hygieny a praktických hygienických opatření úzce souvisejí i počátky německého rasově hygienického (eugenického) hnutí. Rozvíjejíc se v náznacích vlastně již od devadesátých let 19. století, představovala rasová hygiena v době kolem první světové války organizované, ambiciózní a mezi odbornou veřejností (zejména mezi praktickými lékaři) značně rozšířené hnutí. To se od r. 1904 organizačně soustředilo kolem revue Archiv pro rasovou a společenskou biologii, jež byla založena o šest let později. Rozvíjením mezinárodních styků se měla zabývat Mezinárodní společnost pro rasovou hygienu, jejímiž hlavními představiteli byli v této době lékaři Wilhelm Friedrich Schallmayer (1857–1919) a Alfred Julius Ploetz (1860–1940), z nastupující generace jmenujme alespoň psychiatra švýcarského původu Ernsta Rüdina (1874–1952).

Podobně jako ve Velké Británii či USA byla i v Německu rasová hygiena chápána především jako nástroj k zabránění domněle postupující degeneraci jednotlivců i větších populačních celků. Pesimistické úvahy o pokračující „degeneraci“, jejích podobách, projevech, a zejména následcích pro budoucí generace se v dobových teoretických eugenických debatách zásadním způsobem dynamizovaly. „Degenerace“ přitom v představách eugeniků nabývala dvojí podobu – duševní a tělesnou. Eugenici počátku 20. století „degenerací“ zpravidla mínili následek určitého procesu, během nějž se jedinec odchýlil – či měl opakovaně odchylovat – od žádoucí normy ve smyslu zhoršení schopností (duševních i tělesných). „Degeneraci“ měli postupně podlehnout nejen jednotlivci, ale posléze i větší populační celky; zdálo se, že „degenerace“ ohrožuje jejich zdatnost. Obecně lze říci, že „degenerace ducha“ byla hodnocena jako horší než „degenerace těla“. Za její projevy byly považovány především duševní choroby či např. nepoměrnost jednotlivých částí těla. Následky „degenerace“ byly často konstruovány na základě rozsáhlých statistických výzkumů; statistika sloužila jako důkaz nezbytnosti zahájit individuální i kolektivní eugenické „terapie“.

Podobně jako ve Velké Británii slavila i v Německu klasická (galtonovská) eugenika, vycházející ze zjednodušeného selekčního schématu, největší úspěchy a uznání v době před první světovou válkou a během ní. Dokonce sama moderní válka byla rasovými hygieniky interpretována jako obrovský proces poškozující dědičné vlastnosti druhu. Pokrok v oblasti sociální a lékařské péče, který zpravidla označovali jako „falešný humanismus“, měl podle nich ve vyvinutých industriálních státech způsobit vyřazení původního přirozeného výběru. Přímým důsledkem pak mělo být narušení rovnováhy a nadproporční rozmnožování sociálně definovaných „méněcenných“, tedy nejen chronicky nemocných, ale i práceneschopných či asociálních jedinců. Proti „degeneraci“ (jakožto hlavnímu příznaku moderní civilizace) ohrožující v představách eugeniků „biologický pokrok“ lidstva (který byl či nemusel být ztotožněn s evolucí lidského druhu) a postihující v kontinuálním sledu několika generací sociálně rozdílně zdatné vrstvy populace se v paradigmatu rasové hygieny (eugeniky) nabízel jediný prostředek – regulace a kontrola pohlavního rozmnožování člověka ve smyslu řízené kontraselekce. Neboť (a v tom němečtí rasoví hygienici vycházeli především z Galtona) jakmile by jednou začal řízený výběr působit a působil by po řadu pokolení, měl by se postupně měnit i průměrný stav generací následujících. Tento proces by měl být završen v tom pokolení, v němž by se vyskytovali již pouze takoví jedinci, jejichž všichni předkové se působením řízeného výběru změnili a svou celkovou průměrnou konstitucí působili na další generace v tzv. čistých liniích jako nová rasa – „rasa eugenická“. Řečeno jinými slovy, je-li řízený výběr manipulován k zachování a rozmnožování nejzdatnějších rodů, celková „eugenická hodnota“ populace stoupá, je-li manipulován směrem opačným, tato „hodnota“ klesá; cílem rasových hygieniků (eugeniků) přitom samozřejmě bylo její zvyšování.

Řízený sociální výběr byl ztotožněn především s „uvědomělým“ sexuálním výběrem. Rasová hygiena tak přinášela novou hodnotovou škálu, jež ve spojení s hygienickou perspektivou popírala dosavadní vžitou sexuální morálku. Řečeno jinými slovy, nemanželský poměr, z nějž mohl vzniknout „plnohodnotný“ člověk, tedy člověk eugenicky „zdravý“ a „zdatný“, byl pro rasové hygieniky (eugeniky) cennější než legální svazek, z nějž by vzešly děti „ošklivé“ či „nemocné“. Zájmy sociální a rasové hygieny se tak protínaly v požadavku na ovlivnění zdraví budoucích, ještě nenarozených pokolení. Především z okruhu militantních ariosofistů a romantizujících německých nacionálů, velmi často protižidovsky zaměřených, byl požadavek po „novém člověku“ spojován s ideálním typem Árijce, jenž se měl vyznačovat zvláštním souborem duševních a tělesných vlastností.

Úspěšné prosazení eugeniky vyžadovalo její vlastní metodologii. Ta byla i v německém případě soustředěna do tzv. dvojdílného plánu eugeniky, jak jej předjímal již Galton. Na teoretickou eugeniku měla podle jeho představ navazovat eugenika praktická. Ve třech fázích (explorační, analytické a exekutivní), jež korespondovaly zhruba s diagnózou a terapií, mělo být zajištěno prosazení eugenických ideálů v každodenní praxi. U eugenicky „méněcenných“, či naopak „obzvláště cenných“ označených jedinců měly být nejdříve shromážděny údaje o jejich zdravotním stavu, ty pak zaregistrovány a zaneseny do zvláštních soupisů a kartoték a na základě porovnání s dalšími záznamy mělo být rozhodnuto o provedení „pozitivního“ (řízený výběr sexuálních partnerů; umožnění jejich pohlavního styku), či „negativního“ (azylace či zneplodnění; znemožnění pohlavního styku) eugenického zákroku. Z těchto důvodů také eugenici věnovali maximální pozornost fungujícímu informačnímu managementu, tedy systematickém sbírání, registraci a katalogizaci i následnému vyhodnocování všech relevantních údajů o dědičném statusu člověka. Mnozí eugenici – či příznivci eugeniky – se tak zároveň stali hlavními exponenty aplikace statistických metod ve zdravotnictví; eugenický informační management se přitom úzce prolínal s lékařskou genealogií. Nepřehlédnutelnou součástí praktické eugeniky byla rovněž systematická osvětová činnost ve prospěch praktických eugenických opatření, jež byla samotnými eugeniky zpravidla označována jako eugenická propaganda.

Dědičnost – ale jaká?

Zdánlivě podrobnější znalost mechanismů dědičnosti a s ní související narůstající zájem o fenomén dědičnosti vůbec vedly na samém počátku 20. století k postulování zcela nové dimenze medicíny. Jejím jádrem byla biologizující vize dědičně zdravého člověka. To znamená člověka, který by netrpěl žádnými dědičně podmíněnými chorobami. Kdyby byl býval takový předpoklad správný, pak mohla být prevence vybraných onemocnění prováděna ještě u nenarozeného člověka, a tím se mohlo zabránit nejen mnoha lidským tragédiím, ale i finančním výdajům v oblasti veřejné zdravotní péče; v medicíně by proběhla skutečná revoluce. Tato vize se přitom v mnohém shodovala právě s premisami nauky o eugenice.

Jakkoli to zní paradoxně, zůstávala v téže době nevyřešena jedna klíčová otázka: Co a jak se dědí? Tento stav roku 1915 ve své Všeobecné biologii výstižně reflektoval Paul Kammerer (1880–1926), když poznamenal, že neexistuje toliko jedna všeobecně platná teorie dědičnosti, nýbrž celá … legie teorií dědičnosti. Přitom pro další vývoj eugeniky byla konkretizace a syntéza experimentálních poznatků o elementech a mechanismech dědičnosti naprosto klíčová. Měla totiž představovat nejen „vědecké základy“ eugeniky, nýbrž i východiska pro konkrétní praktická eugenická opatření, a mít tedy i dalekosáhlý sociální, potažmo politický význam.

Poznámky

1) Gilbert K. Chesterton, Eugenika, Praha 1928, s. 10.

Ke stažení

O autorovi

Michal Šimůnek

Michal Šimůnek, Ph.D. (*1976) vystudoval historii na FF UK a filosofii a dějiny přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie věd v českých zemích v 19. a 20. století. Působí v Kabinetu dějin vědy ÚSD AV ČR, v. v. i.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné