Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Kdo byl Konrad Lorenz

(Ad Vesmír 82, 706, 2003/12)
 |  16. 2. 2004
 |  Vesmír 83, 76, 2004/2

V recenzi S. Komárka jsem si přečetl další – pokud mi paměť slouží, již sedmou nebo osmou – „zasvěcenou“ kritiku „charizmatického staříka“ Konrada Lorenze, tentokrát z pera amerického historika a lingvisty B. Saxe. Nemám nic proti tématu, ale rád bych se jednou dočkal, aby kritiku nositele Nobelovy ceny Konrada Lorenze napsal někdo, kdo zoologii a etologii alespoň trochu rozumí. Jedinou, podle mého názoru naprosto objektivní knihu o životě K. Lorenze, o jeho stínech, omylech i úspěších, napsal F. M. Wuketits (vyšla r. 1990 pod titulem Konrad Lorenz v německém nakladatelství Piper). Většina ostrých výpadů bohužel pochází od autorů, jejichž odborné znalosti se biologie příliš netýkají. Kupodivu nikdo neodsoudil Vogelkunde G. Niethammera, autora známé třísvazkové knihy Handbuch der deutschen Vogelkunde, který se v úvodu 3. dílu podepsal jako vysoký důstojník SS v Osvětimi. Ten se naopak dožil bez jakýchkoli problémů v Bonnu klidného stáří. Právě tak nechali zasvěcení pisatelé o NSDAP bez povšimnutí známého ředitele berlínské zoologické zahrady L. Hecka, který měl blízké vztahy s H. Göringem a podobnými veličinami, pro něž zřídil loveckou oboru se vzácnými savci. Při této příležitosti bych opravil recenzenta, neboť O. Heinroth nikdy nebyl ředitelem zoologické zahrady v Berlíně, ale řídil v této zahradě Akvárium a terárium.

Sám jsem jistě již také (oprávněně) považován za staříka, mám však proti kritikům výhodu, neboť jsem důkladně poznal dva totalitní systémy. V českém pohraničí mě jako školáka překvapily s nástupem NSDAP v Sudetech prudké změny v chování našich německých sousedů, které jsme dlouho považovali za slušné a pracovité lidi. Jejich fanatické chování v důsledku indoktrinace mas Lorenz ve svých knihách vtipně charakterizuje ukrajinským příslovím „Když vlají prapory, rozum je v troubě“. Mou zkušenost v tomto směru doplnilo několikaměsíční kopání zákopů – byl jsem tehdy patnáctiletým gymnazistou. Podobné planoucí nadšení většiny českého národa jsem jako vysokoškolák zevrubně pozoroval v roce 1948, kdy u nás došlo k převratu. Ačkoliv v obou případech šlo o nadšené souznění milionů lidí, netroufl bych si dnes napsat, že všichni byli opovrženíhodnými zločinci. Osobně si představuji, že taková indoktrinace mohla být příčinou Lorenzova vstupu do NSDAP. Dalším důvodem mohla být skutečnost, že K. Lorenz byl z nedostatku pracovních míst až do roku 1940 soukromým nehonorovaným docentem, kterého živila manželka působící jako gynekoložka na vídeňské klinice. První upozornění na jeho minulost se objevilo již roku 1955, několik protestů se vyrojilo v roce 1973, když mu měla být udělena Nobelova cena. Skutečně křížovou palbu na Lorenzovu minulost nastartoval článek v časopise Science, který vyprovokovala přednáška vedoucího psychiatrického oddělení nemocnice v Bostonu L. Eisenberga. Obvinil v něm Lorenze z rasizmu a z toho, že používá nacistickou terminologii, zejména v publikaci o neblahém vývoji při domestikaci, před nímž K. Lorenz varoval i lidstvo. Obvinění z rasizmu plynulo z kritikova lingvistického pochybení – německý výraz Geschlecht (pohlaví) mylně považoval za rasu. Lorenz vycházel ve svých úvahách z naprosto neoddiskutovatelných skutečností, že zdomácnění zvířat hluboce zasáhlo nejen jejich morfologickou stavbu těla, ale i jejich chování. U domácích (nebo i kratší dobu zajatých) zvířat se až o 20 % zmenšuje obsah mozkovny, nekontrolovatelným způsobem se zvyšuje příjem potravy a ukládání tuku, vyvolávající nemoci krevního oběhu a vysoký tlak. Domestikovaná zvířata ztratila mnohé projevy, které mají pro zachování zdatnosti u volně žijících zvířat klíčový význam. V sexuálním životě se naprosto odbouraly námluvy, při nichž samice posuzuje zdatnost svého partnera, což nakonec vede k postupné degeneraci. Lorenz se marně snažil své úvahy humánním sociologům a psychologům vysvětlit. Proto ještě na sklonku života publikoval knihu Odumírání lidskosti, v níž uvedl mnoho dalších příkladů a dokladů pro svá tvrzení.

V letech 1939–1943, kdy Lorenz nastoupil vojenskou službu, publikoval řadu vynikajících vědeckých prací, například o tvorbě páru u krkavců, o toku plovavých kachen, svou nejcitovanější práci o evoluci kachen, srovnávací etologii, rozsáhlou práci o učení I. Kanta ve světle současné biologie. Na kongresu psychologů v roce 1987 známý D. T. Campbell prohlásil: „Toto dílo neustále zasluhuje náš nejhlubší obdiv.“ Jiní však Lorenzovi vytýkali například jeden článek uveřejněný v časopisu Der Biologie, který vydával nacionálněsocialistický svaz učitelů. V něm se Lorenz zasazoval o to, aby do školní výuky bylo zavedeno učení o evoluci a darwinizmu. Do téhož časopisu napsal také roku 1941 druhý článek k sedmdesátinám svého učitele O. Heinrotha. Není sporu o tom, že byl členem NSDAP, na druhé straně jeho publikační činnost v inkriminované době nesvědčí o tom, že by chtěl dělat politickou kariéru a stát se šiřitelem nacistických myšlenek či propagátorem holokaustu.

Potom ztratil celých 7 let ve vojenské službě a z toho čtyři roky v zajateckém táboře v Arménii nedaleko Jerevanu. Naučil se dobře rusky a na papíru získaném z cementových pytlů napsal učebnici etologie, kterou si začátkem roku 1948 přinesl v batohu domů. Vyšla teprve po jeho smrti pod názvem Die Naturwissenschaft vom Menschen v nakladatelství Piper. Ze zajetí se vrátil s krotkým špačkem a skřivanem ušatým ve vlastnoručně upletených klíckách. Po návratu nastala pro něho těžká doba. Byl těsně před rozhodnutím opustit Německo a využít nabídku univerzity v Bristolu, aby se tam stal profesorem. Roku 1950 však byl jmenován ředitelem německého Ústavu pro fyziologii chování Institutu Maxe Plancka, který později přešel do bavorského Seewiesenu. Tam jsem se s K. Lorenzem (na jeho pozvání) poprvé setkal a ocitl se v krajině svých snů – mezi stovkami volně létajících vrubozobých ptáků a obřími akvárii. Znal jsem K. Lorenze celých třicet let, žil jsem mnohokrát jako host a později i přítel v jeho rodině a pravidelně se účastnil vynikajících seminářů s předními odborníky v etologii. Při jedné z večerních debat mi otevřeně řekl: „Přiznám se, že jsem skutečně věřil nacistické straně, protože jsem doufal, že přinese něco nového a významného pro lidi. Můžete mne považovat za důvěřivého, naivního, hloupého, říkejte si tomu, jak chcete, takový jsem byl a dnes se za to omlouvám.“

Nemělo by smysl vypočítávat jeho vědecké a knižní publikace, z nichž mnohé po dlouhé době vyšly i u nás. Rád bych připomenul, že se jeho kniha Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka brzy po vydání v roce 1971 rozšiřovala u nás jako jediná biologická kniha v samizdatu. Za svou vědeckou práci se stal honorárním profesorem řady renomovaných univerzit – v Basileji, Birminghamu, Denveru, Chicagu, Durhamu. Oxfordská a Yaleova univerzita ho vyznamenaly čestným doktorátem. Byl jsem pozván jako řečník na jeho osmdesátiny, které prožil v plné pohodě. O to otřesnější bylo, když jsem ho naposledy před smrtí viděl jako zdeptaného starce na vozíčku. Vzpomněl jsem si maně na krásný a moudrý článek K. Čapka Historie betlémská z Lidových novin roku 1926. Vyznává se v něm z chlapecké naivity, neboť nedovedl pochopit, proč Ježíškovi ani králové, ani pastýři v Betlémě nepomohli… „Dnes si předně myslím, že se ani králové, ani ti dobří pastýři asi nepředali, když nesli své dary novorozeněti, a za druhé bych řekl, že se jistě několik pastýřů z Betléma přišlo podívat na ukřižování, neboť lid miluje zábavu. Ti betlémští pastýři žijí podnes, ochotni vítat každého, kdo přichází, a kamenovat každého, kdo něco vykonal… Jejich místo je tam, kde je nějaká podívaná, stejně v betlémském chlévě jako na Golgotě. Mají dobrou vůli poslouchat, ale poslouchají kohokoliv. Ano, pokoj jim, nic se jim nestane, neboť nic neriskují, ani svou čest. Dnes ti pasáčkové zůstali i se svou vrtkavostí a krátkou pamětí, jsou lépe organizováni než tehdy a místo anděla jim hlásají noviny, mají-li volat Aleluja nebo Ukřižuj.“

Považoval jsem za svou mravní povinnost otevřeně říct, že se Lorenz omluvil a distancoval od svých dřívějších sympatií ze čtyřicátých let a přes své chyby a omyly patří k nejvýraznějším a bohužel i k posledním velkým přírodovědcům. Jeho vynikající dílo postavilo základ ke studiu fyziologie chování živočichů, byl člověkem plným idejí, ale i hlubokých filozofických pohledů zejména z hlediska teorie poznání. O tom svědčí i jeho dílo, které roku 1985 sepsal se svým přítelem z mládí K. Popperem: Budoucnost je otevřená. Myslím, že mu dodnes vděčíme za hluboce pojaté lekce o poznání lidského i živočišného chování. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se dnes výrazně změnil pohled na samý pojem instinktu, ani ta okolnost, že dnešní etologie přenesla svou pozornost z obecného principu zachování druhu na konkurenci individualit.

Pozn. Stanislava Komárka:

Každý z nás biologů by si mohl jen přát, aby se sto let po jeho narození ještě vedly bouřlivé diskuse o jeho životě a díle – a Konradu Lorenzovi se to povedlo (kdo z neornitologů si dnes vzpomene na výše zmiňovaného Niethammera?). Lorenzovy myšlenky, zprostředkované v našem prostředí právě zásluhou profesora Veselovského, mne ostatně kdysi pohnuly ke studiu biologie. Každá velká a výrazná osobnost má tendenci vyvolávat na jedné straně zuřivou nenávist, na druhé neméně oddané vyznavačství – stejně se vedlo i Freudovi, Jungovi a dalším. Dobře to také bylo vidět na konferenci k Lorenzovým nedožitým stým narozeninám, jíž jsem měl možnost se zúčastnit. Lidská duše je komplikovaná a ke studiu fenoménu nacizmu (i komunizmu) už začíná být pro určitý historický odstup zralá, ba přezrálá doba. Velmi bych se přimlouval za komentované české vydání Lorenzovy nejkontroverznější, ale i mimořádně zajímavé práce o lidské autodomestikaci z r. 1943. Jakkoli bych se zajisté chtěl stát, až mi vous zcela zešediví, také charizmatickým staříkem, vím, že cesta k tomu nevede přes historickobiologické komentování minulých spisů. Naplněním nejlepší části Lorenzova odkazu by bylo něco zásadně nového, a přece dobře pochopitelného smyslet a umět to strhujícím způsobem prezentovat. Rád bych profesou Veselovskému za jeho příspěvek a osobní svědectví poděkoval.

Ke stažení

RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Zdeněk Veselovský

Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc., (*1928) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Po třicet let řídil Zoologickou zahradu v Praze. Je profesorem zoologie na Biologické fakultě JU v Českých Budějovicích, externě přednáší etologii na Přírodovědecké fakultě UK. Je autorem knih: Vždyť jsou to jen zvířata (1974), Ptáci a voda (1987), Chováme se jako zvířata? (1992), Člověk a zvíře (2000), Obecná ornitologie (2001) ad.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné