Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Co se stalo s českou biologií před 50 lety?

Ještě k dvojitému výročí Emanuela Rádla (1873–1942)
 |  14. 10. 2004
 |  Vesmír 83, 593, 2004/10

Dvojité výročí Emanuela Rádla (viz Vesmír 81, 688, 2002/12) je dobrou příležitostí k vzkříšení nebo alespoň oživení jeho myšlenkového odkazu, tak bohatého svou hloubkou i rozsahem: sahá od přírodních věd až po filozofii – ba za její hranice, a nepozbývá aktuálního náboje ani dnes („Západ a východ“, „Válka Čechů s Němci“ i „Moderní věda“). Nejde ale jen o látku, jde o způsob myšlení, o postoj a cíl jeho snažení. Udivuje poněkud, že za poslední léta, plná svobody informací a možností publikovat, toho u nás nevyšlo více.

Rádlova proslulost světová je ovšem založena na německém a španělském vydání jeho „Dějin vývojových theorií v biologii XIX. století“. Je to zcela mimořádná kniha jak bohatostí informací a systematičností, tak stylem zpracování. I dnes je čtivá. Důrazně na to upozornil A. Meyer-Abich v úvodu k novému německému vydání (1970), kde píše: „Před Rádlem nikdo nehodnotil Paracelsa jako bio-loga. Jistě byl jedním z velkých lékařů všech dob. Nikdo ale nemůže být velkým lékařem, aniž by zastával také určitou životní filozofii, a tedy musí takový lékař být též biologem. To viděl u Paracelsa poprvé zcela jasně Rádl.“

A tu mi přichází na mysl otázka, co se stalo v posledních sto letech, jež uplynula od Rádlovy „biologické éry“, s českou biologií. Myslím na tu biologii, o které Rádl hovoří, tedy biologii obecnou (také „teoretickou“), v moderním pojetí rozlišitelnou na funkční a vývojovou.

Na počátku české biologie v 19. století stojí dva přírodovědci – J. E. Purkyně a J. S. Presl. Ostatní nebyli přírodovědci, nýbrž básníci a spisovatelé, kteří psali o přírodě a „z přírody“ a zabývali se přírodní filozofií a Darwinovou teorií (F. L. Čelakovský, V. Hálek, A. Smetana, J. Kollár, K. S. Amerling). V druhé půli 19. století ale zájem o vědecký pokrok opadl. „V Čechách bylo smutné ticho; nemáme české hnutí pro vědu…“ píše Rádl v českém vydání své knihy a pokračuje: „My jsme hnutí materialistické a darwinistické a nadšení pro vědu zaspali.“ Na vědu nebyl čas – šlo o jazyk a národ. Teprve na přelomu století se začal zájem o vědu probouzet a Rádl uvádí dvě jména charakterizující novou éru. Reprezentují nejen odlišné obory, ale dva myšlenkové proudy. Jsou to T. G. Masaryk a František Mareš, fyziolog-vitalista, odpůrce pozitivizmu. Rádl jej nazývá „svérázným biologem“, jemuž jde méně o fakta, spíše o poměr k přírodě. Ať už zaujmeme k Marešovi jakkoli kritický postoj, zejména pro jeho politické názory pozdější, byl to on, kdo položil základy české biologii. U něho začínal Edward Babák, který se jako první ucházel o habilitaci z lékařské biologie. A zde také začínal jako medik Jan Bělehrádek (viz Vesmír 75, 584, 1996/10).

Stojí za zmínku, že Babákova žádost o habilitaci byla r. 1902 většinou profesorského sboru zamítnuta a byl to F. Vejdovský, kdo první začal své přednášky nazývat „Biologie všeobecná pro posluchače medicíny“ (viz práci L. Hlaváčkové). Katedru lékařské biologie a úkol vybudovat ústav získal Vladislav Růžička (1907). Jemu se také podařilo s konečnou platností prosadit (8. 2. 1924), aby se lékařská biologie zkoušela jen na lékařské fakultě. Růžička byl vědecky uznáván, pracoval i na učebnici biologie, ale nikdy ji nevydal. Přizval ke spolupráci svého asistenta Vladimíra Bergauera a Jana Bělehrádka, který byl již řádným profesorem obecné biologie v Brně a byl zvolen Růžičkovým nástupcem. Bělehrádek měl za sebou léta učitelských zkušeností z Brna, řadu publikací ze svých pobytů v cizině a koncepci biologie měl již vypracovanou. První díl jeho učebnice vyšel r. 1934. Formuloval v něm definici i náplň obecné biologie jako vědního oboru a prezentoval i teorie o původu života. Shrnul základní obecné vlastnosti živé hmoty, buněk i hierarchických systémů. Koncepčně nebyla kniha jako učebnice překonána. Učila se z ní předválečná i poválečná generace mediků, ale Bělehrádek sám už během války připravoval text učebnice nové. Kromě toho připravil dva texty o celostním pojetí v biologii, které měly být vydány u J. Laichtera a v Melantrichu. V nich je také položen základ českého pojetí holizmu, k němuž se hlásil i brněnský biolog Ferdinand Herčík. Po r. 1950 bylo ovšem toto pojetí biologie nemístné; ukazuje to řada článků v Časopise lékařů českých z r. 1952, jak na to nedávno upozornil Otakar Poupa. V návaznosti na konferenci českých fyziologů 4. února 1952 v Liblicích uveřejnila řada vedoucích českých a moravských vědců příspěvky k „sovětské biologické diskusi“, v nichž provedli sebekritiku a slíbili nápravu s politováním, že se jim „nepodařilo vytvořit českou školu fyziologie“. Biologů se tehdy nikdo nedotkl – jen v jednom článku se píše o J. Bělehrádkovi a B. Seklovi: „Poklonkovali před ,světovými kapacitami‘ [T. H. Morganem, G. A. Weissmannem a G. Mendelem] a rozsévali otravné lži i do literatury.“ Silný emotivní náboj charakterizuje všechny tyto příspěvky a ideologie je neodvolatelně deklarována za základ vědecké práce (viz Vesmír 77, 467, 1998/8). Na zasedání Všeobecné akademie zemědělských věd v Moskvě v srpnu 1948 byla popřena existence genů i chromozomů; a tak se nikdo neopovažuje oponovat. Teprve koncem padesátých let se ozvaly kritické hlasy na půdě Akademie (viz též Vesmír 82, 292, 2003/5) a koncem šedesátých let se objevily odkazy na pozitivní stránky Bělehrádkova pojetí holizmu. Potom však byla záhy tato jména opět zakázána, knihy nedosažitelné, filozofie nedůležitá a nežádoucí.

Zanedlouho prudký rozvoj technických možností s pokroky molekulární biologie a posléze i (již dovolené) genetiky obrátily pozornost výzkumu i praxe jiným směrem, v podstatě analyticko-kauzálním. V ČSR bylo po roce 1989 nutno rychle dohánět vše, co bylo za 40 až 50 let zameškáno. Na filozofii (a obecnou biologii) nebyl čas ani lidé. Mladá generace přírodovědců neměla kontinuitu s myšlením první půle 20. století ani důvod se o ně zajímat. To konečně charakterizuje současný stav myšlení ve všech technicky vyspělých zemích.

Jsou tu však ještě dva aspekty, které diskuse o padesátých letech ukazuje: Jak úzce je spjata obecná biologie s filozofií i ostatními vědami a jaký má dopad na společnost a kulturu, a jak naopak ideologie doby ovlivňuje myšlení a pokrok vědy i techniky. Nejen genetika, ale též kybernetika N. Wienera byla v oněch letech pro SSSR a jeho satelity „buržoazní pavědou“! Druhý aspekt vyplývá z právě zmíněného: Jaké chyby se dopustili dialektičtí materialisté, když zamítli celostní pojetí v moderní formě uspořádání systémů s odvoditelnými vztahy, které platí nejen pro organizmus, ale i pro společnost, a lze na nich postavit i etiku. V celostním pojetí jde o celky-systémy, jejichž součásti jsou ve vzájemném funkčním vztahu a mají svou dynamiku a vývoj, hierarchii, určení a smysl. Tam, kde jde o živou hmotu – v jakékoli formě a na jakémkoli stupni vývoje – tedy v genetice, medicíně či botanice a ekologii nelze toto pojetí opominout. Čeští biologové, kteří počátkem minulého století navázali myšlenkově na Emanuela Rádla, to věděli. Proto měli být zapomenuti. Byli? – Snad by se s tím dalo něco dělat.

Pozn. redakce:

V r. 2005 vyjde kompletní překlad Rádlových Dějin, anotovaný a redigovaný T. Hermannem a A. Markošem.

Literatura

E. Rádl: Geschichte der biologischen Theorien in der Neuzeit I, II, Georg Olms Verlag, Hildesheim, New York 1970, Geleitwort Adolf Meyer-Abich, Leipzig 1914
E. Rádl: Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století, Jan Laichter, Praha 1909
L. Hlaváčková: Přehled dějin výuky biologických věd na pražské lékařské fakultě, Acta Univ. Carol. – Historia univ. Carol. Pragensis 27, 21–53, 1978/2
P. Jerie: Holismus a Jan Bělehrádek, in V. Linhartová (ed.): Jan Bělehrádek a jeho cesta ke svobodě ducha, Galén, Praha 2003, s. 231–245

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy

O autorovi

Pavel Jerie

MUDr. Pavel Jerie (*1927) vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze. Do r. 1969 byl krajským kardiologem v Ústí nad Labem, potom pracoval v klinickém výzkumu kardiovaskulárních chorob ve Švýcarsku (v Sandoz Pharma v Basileji a v Rehabilitačním centru v Rheinfeldenu). Je autorem Kardiologie praktického lékaře (1964). Po roce 1989 publikuje i v českých lékařských časopisech, soustředí se na kardiovaskulární farmakoterapii, srdeční selhání, hypertenzi a problematiku zkoušení léků.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné