Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/10

Téma měsíce:

Konzervace

Obálka čísla

Digitální nesmysl

(Ad „Digitální nesmrtelnost“, Vesmír 82, 404, 2003/7)
 |  19. 1. 2004
 |  Vesmír 83, 10, 2004/1

Už v podtitulu článku autoři G. Bell a J. Gray, oba od firmy Microsoft, podezřele přehánějí. Inzerují totiž „program, který interaguje s budoucími generacemi“. To přehánění by možná ani nestálo za řeč, kdyby tolik nepřipomínalo nedávnou „informační bublinu“, která také slibovala hory doly, až praskla a potopila pár tisíc firem. Článek je ukázkou nabubřelého a zároveň krajně nepřesného myšlení a vyjadřování, které už za pozornost stojí – přinejmenším proto, že není nijak ojedinělé.

Autoři rozlišují mezi „jednosměrnou“ nesmrtelností, kterou ztotožňují s biologickým a kulturním předáváním, a nesmrtelností „obousměrnou“, jež prý vyžaduje digitální uchovávání informace, a „tudíž nadále žije svým vlastním životem“. V obou případech prý musí být „část osoby proměněna v informaci“ a „uchována v trvalém médiu“. O pěti velikánech se dočteme, že jsou nesmrtelní, „či přinejmenším jsou nesmrtelné jejich myšlenky“. Jako kdyby si autoři „osobu“ představovali – zcela nebiologicky – v podobě nějakého pytlíku, který kromě jiného obsahuje také myšlenky. Přinejmenším u Mozarta nebo Rembrandta musí být každému zřejmé, že s „myšlenkami“ to nebude tak jednoduché. Nechci autory podezírat, že by si Aristotelovy a Shakespearovy „myšlenky“ nebo třeba Eulerovy naučené vzorečky představovali jako učebnicové citáty – ale co si tedy pod nimi představují?

Nechme stranou podivné použití slova „nesmrtelný“, které se na „myšlenky“ dá aplikovat jen v žurnalistickém žargonu, a připusťme, že asi myslí jejich „dílo“. To by mohlo zase znamenat jen tolik, že je „uchováváno v trvanlivém médiu“ – jenže to je banalita, která nijak nesouvisí s „digitalizací“ (rozuměj s kódovanou podobou). Rembrandt se „uchovává“ na plátně, popřípadě v reprodukci, která podobně jako Mozartova nahrávka digitálně kódována být může, ale také nemusí.

Záznam nějakého díla může posloužit budoucím generacím jako zakonzervovaná minulost, ale nic víc. O nějaké „interakci s budoucími generacemi“, a zejména o tom, že by takový „avatar“ mohl odpovídat na dotazy, nemůže být vážná řeč. Uvedený příklad s Einsteinovými citáty je jen varietní aranžmá.

Podstatné námitky autoři sice zmiňují, ovšem jen v závorce, jako kdyby o nic nešlo. Jenže to, co nabízejí, je skutečně pouze „digitální ekvivalent hrobek, krypt a knihoven“, zcela závislý na tom, zda budoucí „generace budou o naše myšlenky a prožitky stát“. Že se dnes dá zaznamenat skoro všechno a že to mnoho nestojí, není z tohoto hlediska žádná přednost. Čím toho bude víc, tím menší je taková šance. Už StB brzy objevila, že nahrávky z bytů, a dokonce jen z telefonů nejsou k ničemu právě proto, že obsahují příliš mnoho „informací“, které o ničem zajímavém neinformují.

I vybrané a osvědčené knihy či nahrávky jsou „informace“ jen ve velice širokém a spíše zavádějícím smyslu: koho informuje kniha, kterou nikdo nečte, nahrávka, o kterou nikdo nestojí? O marnosti podobných představ nejlépe svědčí příklad autorů samých. Ne nějaký zapadlý vlastenec, ale sám starý Sokrates, klasik všech klasiků, tuhle iluzi dávno odkryl a zesměšnil – pro autory článku zřejmě zbytečně. Jeho psaný a tištěný „avatar“ už dva a půl tisíce let říká: To je asi, Faidre, hrozná vlastnost písma a doopravdy podobná malířství. Neboť výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Právě tak i napsané výklady: myslil bys, že za jejich slovy je nějaké myšlení, ale když se otážeš na něco z jejich obsahu, chtěje se o tom poučiti, ukazuje takový výklad vždy jenom jedno a totéž. Když pak je jednou napsán, povaluje se všude – stejně u těch, kteří věci rozumějí, jako u těch, kteří s tím nemají nic společného a nevědí, ke komu mají mluvit a ke komu ne. A když se s ním neslušně jedná a neprávem je potupen, vždy potřebuje pomoc svého tvůrce, neboť sám není schopen ani se ubránit, ani si pomoci. (Platon, Faidros 275de, přeložil F. Novotný.)

Ke stažení

RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Jan Sokol

Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc., (1936-2021) studoval matematiku a obecnou antropologii na UK, na FHS UK se zabývá hlavně filosofií a antropologií institucí. Autor knih Čas a rytmus (Oikoymenh 1996), Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů (Vyšehrad 1998), Filosofická antropologie – člověk jako osoba (Portál 2002), Antropologie a etika (spolu se Z. Pincem, Triton 2003), Nebát se a nekrást (Portál 2003), Moc, peníze a právo (Aleš Čeněk 2007), Etika a život (Vyšehrad 2010).

Doporučujeme

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

Michal Anděl  |  30. 9. 2024
Vesmír přináší v tomto čísle minisérii článků, které se zabývají různými aspekty konzervování. Toto slovo má různé významy, které spojuje...
Životní příběh Nicolase Apperta

Životní příběh Nicolase Apperta uzamčeno

Aleš Rajchl  |  30. 9. 2024
Snaha prodloužit trvanlivost potravin a uchovat je pro období nedostatku je nepochybně stará jako lidstvo samo. Naši předci jistě brzy...
Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame

Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame uzamčeno

Anna Imbert Štulc  |  30. 9. 2024
Požár chrámu Matky Boží v Paříži (Cathédrale Notre‑Dame de Paris) v roce 2019 způsobil ikonické památce velké škody. V troskách po ničivé pohromě...