Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Digitální nesmysl

(Ad „Digitální nesmrtelnost“, Vesmír 82, 404, 2003/7)
 |  19. 1. 2004
 |  Vesmír 83, 10, 2004/1

Už v podtitulu článku autoři G. Bell a J. Gray, oba od firmy Microsoft, podezřele přehánějí. Inzerují totiž „program, který interaguje s budoucími generacemi“. To přehánění by možná ani nestálo za řeč, kdyby tolik nepřipomínalo nedávnou „informační bublinu“, která také slibovala hory doly, až praskla a potopila pár tisíc firem. Článek je ukázkou nabubřelého a zároveň krajně nepřesného myšlení a vyjadřování, které už za pozornost stojí – přinejmenším proto, že není nijak ojedinělé.

Autoři rozlišují mezi „jednosměrnou“ nesmrtelností, kterou ztotožňují s biologickým a kulturním předáváním, a nesmrtelností „obousměrnou“, jež prý vyžaduje digitální uchovávání informace, a „tudíž nadále žije svým vlastním životem“. V obou případech prý musí být „část osoby proměněna v informaci“ a „uchována v trvalém médiu“. O pěti velikánech se dočteme, že jsou nesmrtelní, „či přinejmenším jsou nesmrtelné jejich myšlenky“. Jako kdyby si autoři „osobu“ představovali – zcela nebiologicky – v podobě nějakého pytlíku, který kromě jiného obsahuje také myšlenky. Přinejmenším u Mozarta nebo Rembrandta musí být každému zřejmé, že s „myšlenkami“ to nebude tak jednoduché. Nechci autory podezírat, že by si Aristotelovy a Shakespearovy „myšlenky“ nebo třeba Eulerovy naučené vzorečky představovali jako učebnicové citáty – ale co si tedy pod nimi představují?

Nechme stranou podivné použití slova „nesmrtelný“, které se na „myšlenky“ dá aplikovat jen v žurnalistickém žargonu, a připusťme, že asi myslí jejich „dílo“. To by mohlo zase znamenat jen tolik, že je „uchováváno v trvanlivém médiu“ – jenže to je banalita, která nijak nesouvisí s „digitalizací“ (rozuměj s kódovanou podobou). Rembrandt se „uchovává“ na plátně, popřípadě v reprodukci, která podobně jako Mozartova nahrávka digitálně kódována být může, ale také nemusí.

Záznam nějakého díla může posloužit budoucím generacím jako zakonzervovaná minulost, ale nic víc. O nějaké „interakci s budoucími generacemi“, a zejména o tom, že by takový „avatar“ mohl odpovídat na dotazy, nemůže být vážná řeč. Uvedený příklad s Einsteinovými citáty je jen varietní aranžmá.

Podstatné námitky autoři sice zmiňují, ovšem jen v závorce, jako kdyby o nic nešlo. Jenže to, co nabízejí, je skutečně pouze „digitální ekvivalent hrobek, krypt a knihoven“, zcela závislý na tom, zda budoucí „generace budou o naše myšlenky a prožitky stát“. Že se dnes dá zaznamenat skoro všechno a že to mnoho nestojí, není z tohoto hlediska žádná přednost. Čím toho bude víc, tím menší je taková šance. Už StB brzy objevila, že nahrávky z bytů, a dokonce jen z telefonů nejsou k ničemu právě proto, že obsahují příliš mnoho „informací“, které o ničem zajímavém neinformují.

I vybrané a osvědčené knihy či nahrávky jsou „informace“ jen ve velice širokém a spíše zavádějícím smyslu: koho informuje kniha, kterou nikdo nečte, nahrávka, o kterou nikdo nestojí? O marnosti podobných představ nejlépe svědčí příklad autorů samých. Ne nějaký zapadlý vlastenec, ale sám starý Sokrates, klasik všech klasiků, tuhle iluzi dávno odkryl a zesměšnil – pro autory článku zřejmě zbytečně. Jeho psaný a tištěný „avatar“ už dva a půl tisíce let říká: To je asi, Faidre, hrozná vlastnost písma a doopravdy podobná malířství. Neboť výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Právě tak i napsané výklady: myslil bys, že za jejich slovy je nějaké myšlení, ale když se otážeš na něco z jejich obsahu, chtěje se o tom poučiti, ukazuje takový výklad vždy jenom jedno a totéž. Když pak je jednou napsán, povaluje se všude – stejně u těch, kteří věci rozumějí, jako u těch, kteří s tím nemají nic společného a nevědí, ke komu mají mluvit a ke komu ne. A když se s ním neslušně jedná a neprávem je potupen, vždy potřebuje pomoc svého tvůrce, neboť sám není schopen ani se ubránit, ani si pomoci. (Platon, Faidros 275de, přeložil F. Novotný.)

Ke stažení

RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Jan Sokol

Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc., (*1936) studoval matematiku a obecnou antropologii na UK, na FHS UK se zabývá hlavně filosofií a antropologií institucí. Autor knih Čas a rytmus (Oikoymenh 1996), Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů (Vyšehrad 1998), Filosofická antropologie – člověk jako osoba (Portál 2002), Antropologie a etika (spolu se Z. Pincem, Triton 2003), Nebát se a nekrást (Portál 2003), Moc, peníze a právo (Aleš Čeněk 2007), Etika a život (Vyšehrad 2010).

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné