Vrána k vráně nesedá, pěnkava k sýkoře ano

Teorie mezidruhové konkurence říká, že v místech s omezeným množstvím zdrojů mezi sebou jedinci i druhy o zdroje soupeří. Jejich rozšíření v prostoru je tudíž rovnoměrnější, než by odpovídalo rozšíření, které je pro ně optimální. Ve finských lesích však na prostorové rozmísťování ptáků působí daleko více jiný faktor, který má opačný důsledek než konkurence: jednotliví ptáci i druhy se v určitých místech shlukují, jiná úplně vynechávají. Proč se tak chovají právě ptáci na severu Evropy? Zřejmě kvůli tomu, že je tam krátké jaro a léto, a na hnízdění jim tedy nezbývá příliš mnoho času. Proto se stěhovavé ptačí druhy při vybírání ploch vhodných k výchově potomstva řídí podle druhů stálých. Například pěnkavy obecné (Fringilla coelebs, viz obr.), které jsou v těchto oblastech tažné, se jednoduše usadí poblíž stálých sýkor koňader (Parus major), aniž se samy zdržují hledáním vhodných míst k hnízdění. Ovšem když už je jedinců na určité ploše moc, převáží vliv konkurence a pozitivní závislost hnízdní hustoty pěnkav na hustotě sýkor zmizí. To je zřejmě další důvod, proč se s hromaděním ptačích druhů v jednom biotopu v jižnějších šířkách nesetkáváme – ptáci tu obecně mají vyšší hustotu, a proto se mezi sebou spíše vytlačují, místo aby se navzájem přitahovali. (Oecologia 134, 431–438, 2003)