Lýkožrout krajinotvorným fenoménem

Vůči recenzi Jiřího Hulcra na mou knihu Lýkožrout smrkový a jeho kalamity mám výhrady, které shrnu do několika bodů:

• Podle recenzenta „autor správně nevysvětluje otázku výskytu lýkožrouta smrkového v původních oblastech výskytu smrku a v oblastech s nepůvodním výskytem smrku“. Ve skutečnosti nejde o autorovy názory, nýbrž o názory starších autorů, jakými byli entomologové a ekologové F. E. A. Schwerdtfeger, E. Schimitschek, Julius Komárek a S. Wilke. V kritizované kapitole je uvedeno, jak J. Komárek v průběhu dvaceti let (1925–1945) změnil na tuto problematiku názor. Ostatně již v úvodu mé knihy je řečeno, že se v ní vyskytují údaje, jež se od sebe liší, pokud byla sledování prováděna na odlišných místech či v jiné době.
• Recenzent píše, že zánik kalamit lze lépe vysvětlit spolupůsobením více faktorů než působením vnitřního faktoru. K tomu je třeba říci, že jde o poslední část kapitoly, jež se na 20 stranách zabývá různými faktory, které ovlivňují vznik a vývoj kalamit (nikoliv jejich zánik, jak píše recenzent). Recenzentovi ušlo vysvětlení o spolupůsobení více faktorů, jež je uvedeno ve třetím odstavci podkapitoly, která je dokonce nazvána „Neznámý faktor a souhra faktorů“.
• Podle recenzenta se poslední kapitola knihy zvrhla v kritiku Hnutí Duha a v mentorování o pravdě ve vědě, a to prý knize opravdu nesluší. K tomu je třeba uvést, že kapitola má název „Kampaně pro a proti lýkožroutu smrkovému“ a jsou v ní shrnuty jak názory bavorských médií proti ponechání lýkožrouta smrkového bez zásahů, tak i opačné názory na české straně pro ponechání vývoje kalamity bez zásahů. Na pouhých 18 řádcích z celkových šesti stran knihy je vysvětleno stanovisko Hnutí Duha k této problematice a jeho důsledky. Nedomnívám se tedy, že by se tím tato kapitola v něco „zvrhla“.
• Dále knize podle recenzenta „nesluší“ mentorování o pravdě ve vědě. Jsem opačného názoru. Slova o tom, že „Věda je vědou jen tehdy, jestliže rovnocenně hodnotí veškerá zjištěná fakta“, a že se „k určitým problémům vyjadřují i ti, kteří se problematikou nezabývají a nechají se ovlivnit tím, co se dovědí z neověřených zpráv svých kolegů“, stále platí. Je povinností vědce rovnocenně hodnotit fakta. Tím by se měl řídit každý vědecký pracovník a neměl by to zpochybňovat ani recenzent.

  Zjednodušování vede ke sporům a toho bychom se měli vyvarovat zvláště ve vědě.

/redakčně kráceno/