Prostor k pohybu

Žijeme, pohybujeme se a vzájemně se setkáváme v prostoru. V jakém prostoru? Odchováni školou a vědou neproblematicky přisuzujeme prostoru, v němž žijeme, stejné vlastnosti, jaké má prostor, o němž se mluví ve fyzice a ostatních vědách. Nemění se, byl tu dřív, než jsme se v něm ocitli, a zůstane i poté, co odejdeme. Je to prostor geometricky jednoduchý (aspoň v našem okolí), trojrozměrný, lze jej měřit, zobrazovat, mapovat, věci v něm mají svou určitou polohu, velikost a tvar a lze do něj vkládat a z něj odebírat.

Existuje ovšem i jiný, přenesený význam slova prostor, totiž prostor k něčemu. Například prostor k jednání, kde jednáním se rozumí libovolná lidská činnost či aktivita (jednání ve smyslu dojednávání je jen speciálním případem). V tomto druhém pojetí prostoru se ozývá téma svobodné volby: před námi se rozevírá vějíř možných alternativ jednání a je na nás, jak mezi nimi volíme.

Popsané dvojí užití slova prostor celkem hezky splývá v případech, kdy jde o fyzický pohyb člověka, například o chůzi či tanec. „Prostor znamená volnost pohybu,“ napsal známý teoretik architektury Bruno Zevi. ¹⁾

Zkusme si zúžit téma a zamyslet se právě nad příkladem architektonického prostoru, který na jedné straně má blízko k čistě geometrickému trojrozměrnému prostoru a na druhé straně (jsa pro člověka) nabízí téma k analýze fenomenologické: jsem-li obklopen stěnami, chodbami, průchody, východy, výklenky, ochozy, schodišti, pak vždy to první, čemu jaksi „předvědomě“ musím rozumět, je rozvrh možností mého vlastního pohybu – mohu se vydat vpřed nebo vzad, otočit se doleva či doprava, vystoupit, sestoupit, vyskočit, seskočit. Tyto možnosti jsou součástí vědomě přítomného času, překračují však horizont přítomnosti v míře, v jaké si to žádá můj zájem o budoucnost. Rozvrh možností pohybu je „objektivně“ vymezen oněmi stěnami, chodbami, průchody atd., zatímco „subjektivně“ je ovlivněn mou dřívější zkušeností s daným prostorem (a s bezpočtem obdobných prostorů), a navíc podřízen mým aktuálním záměrům a cílům. ²⁾

V popsaném příkladu má pojem prostoru dvojí podobu. Na jedné straně lze rozvrh možných pohybů v prostoru popisovat jazykem geometrie a fyziky (potlačíme-li onu zmíněnou subjektivní komponentu) a na druhé straně lze geometrické a fyzikální vlastnosti prostoru vykládat jako něco, co mne vyzývá k pohybu a zároveň mne v něm omezuje. Jsou tu dva dosti odlišné jazyky, a proto budu pojmově rozlišovat objektivní prostor (geometrizovaný a fyzikální) a prostor prožívaný (fenomenální).

Prožívaný prostor je subjektivní ve dvou smyslech: jednak se k němu vztahuji jako ke „svému“ (mne vyzývá, mne omezuje; proto o něm zde raději píši v první osobě), jednak ve větší či menší míře jeho tvar závisí na mých individuálních zkušenostech z minula a záměrech do budoucna. V geometrickém prvním přiblížení si lze takovýto individuální prožívaný prostor představovat jako myšlené pole možných trajektorií pohybu subjektu. Jako takové může být v některých směrech neohraničené, v jiných ohraničené; v druhém případě buď tvrdě (např. fyzickou neprostupností hmoty), nebo měkce (hůře přístupné oblasti), anebo třeba jen symbolicky (směrovky). Nemusí být snadné (a nemá ani smysl) tato víceméně objektivní vymezení ostře odlišovat od prvků typicky subjektivních. Jeden dá přednost širšímu schodišti, druhý úzkému. V bludišti někomu jde o nalezení východu, jiný si libuje v bloudění. Ostrou hranici nelze čekat ani mezi představou reálně možného pohybu těla a představou pohybu virtuálního, čistě myšleného (např. létání).

Prožívaný prostor není strnulý, nýbrž se dynamicky vyvíjí souběžně s tím, jak se v něm pohybuji, proměňuji jeho tvar. Je to proces inherentně cyklický: předjímaný prostor usměrňuje moje kroky a moje kroky pozměňují prožitý prostor. Svůj prostor si takto postupně zjednávám.

Chceme-li daný prostor vědomě reflektovat (což činí asi každý architekt při návrhu obytného nebo urbanistického prostoru), máme na vybranou. První možností je uchýlit se ke geometricko-fyzikálnímu pohledu, vztahujícímu se k objektivnímu prostoru, viděnému jakoby „odnikud“ (či snad lépe „odkudkoliv“). Druhou možností je dát přednost fenomenologickému pohledu a vžívat se do myšlení bytosti, která si prostor zkušenostně zjednává. Je tu ovšem ještě třetí možnost: průběžně přepínat mezi oběma pohledy a toto přepínání postupně povýšit na hermeneutický proces, v němž prožívaná zkušenost tvaruje geometrii a geometrie usměrňuje zkušenost.