Proč Čech necituje Čecha

Čech Čecha necituje, dokud necitovaný zůstává Čechem. Překročí-li svým věhlasem či svými objevy hranice vymezené češtinou a českou kotlinou, pak Čech v anglické jazykové oblasti s pýchou hovoří o duchovním obru, který se zde vyslovuje Pérkindží (doma Purkyně), vojenští historici vzpomínají vojevůdce jménem Rédeki (doma Radecký) apod. Asi musíme začít konstatováním, že se český národní charakter bohužel vyvíjí a deformuje nežádoucím směrem (Češi za to samozřejmě nemohou, mohou za to staleté poroby, cizí okupace a jiné vlivy označované co „vis maior“).

Dovolím si uvést jeden příklad: Ještě před 100 lety profesor psychiatrie Karel Kuffner běžně používal termín „souslasť“ pro pocit radosti z úspěchu druhého. Tento výraz od těch dob z naší mateřštiny vymizel, neb se ukázal být bezpředmětným. Čech při úspěchu druhého pociťuje závist a ne souslasť. Otázka necitování Čechů, pokud by bývali psali jinak než německy, se před řadou desetiletí ovšem pohybovala v jiné poloze. Naši prapradědové v dobách, kdy vzdělanci uměli latinsky, situaci suše omlouvali rčením „Bohemica non leguntur“ (Bohemika nejsou čtena), což již i tenkrát byla pravda. Můžeme se ale otázat, zdali i nyní v nás dosud není inkorporována ona nežádoucí a sebeznehodnocující identita druhořadého postavení služebnické vrstvy, kterou do našeho podvědomí kdysi vnutila rakouská monarchie. Čech si v těchto poměrech neměl důvod příliš vážit sám sebe, a tedy ani svých českých vrstevníků. Nádherné podhoubí pro vzrůst plodnic typu „psychické identifikace s agresorem“, vznik špiclů, donašečů, fízlů, vývoj kultu vzájemného škodění a týrání. „Panebože, dej, ať ta koza sousedovi taky chcípne.“ Že je to i jinde? Mluvíme přece o tom, proč necituje Čech Čecha.

Bezruč syntetizoval obraz nádherného českého komplexu méněcennosti, který bych nazval „Bernard Žár-komplex“ – stud za vlastní identitu a jazyk. Prodere se na povrch u každého Čecha v prostředí cizího jazyka, zejména nemá-li dost peněz (samozřejmě existuje v jiné podobě i u nečechů).

Kdybychom ale chtěli analyzovat dynamizmus vzniku českých pocitů méněcennosti (a tedy i potřeby podvědomě pohrdat sebou samými a svými soukmenovci), můžeme použít teorii našeho geniálního krajana Sigmunda Freuda (jehož otec i s malým Freudem nakonec před českými věřiteli utekl do Rakouska). Freud vykonstruoval teorii oidipovské konstelace, lidově „oidipovského komplexu“. Dítě-syn vyvíjí erotickou touhu po své matce, ale je tu vlastní otec, který tomu stojí v cestě. Syn tedy otce současně miluje a nenávidí. Obává se, že by jej otec mohl za tyto krvesmilné touhy potrestat, „odmužštit“, vykastrovat. U syna vzniká „kastrační komplex“, spojený samozřejmě s pocitem méněcennosti apod. (Kastrační pocity se konečně projeví u každého muže v situaci jakéhokoli selhání, při němž má pocit, že „přestal být mužem“. Vzájemná kastrace byla běžná coby projev nepřízně a nelásky mezi Přemyslovci před 1000 lety.) ¹⁾

A nyní pozor! Celý český národ byl vůči „zlému habsburskému domu v čele s otcovskou postavou císaře, jenž neměl důvod Čechy milovat“, v postavení nedospělého syna, kterého otec-císař, vlastnící „matku-Čechii“, mohl trestat za touhu po matce (viz sokolské písně ...Vlast máti až nás zavolá, co věrné syny své...). Takže zde máme oidipovský komplex rozšířený na soužití „panského národa s porobeným národem nesvéprávným“. A máme kořeny příčiny vzniku českého národního obrození apod.

Odsouzeníhodný stud za své češství – český kastrační komplex – se táhne jako červená nit dějinami našich posledních několika set let. Kdo zodpoví, proč rektor vídeňské univerzity a nejslavnější patologický anatom své doby (jejž rádi citujeme) Carl von Rokitanski (původně Karel Rokytanský) odmítl, ač o to co nejzdvořileji požádán, napsat úvodní článek do nově založeného Časopisu lékařů českých?

Čeští lékaři slavných jmen se stali příkladnými Rakušany a založili Mladší lékařskou vídeňskou univerzitní školu. Tehdy neexistovala žádná cesta, která by vedla ven z pocitu české méněcennosti.²⁾ A existuje nyní? Jistěže ano. S. Komárek navrhuje – dokonce na stránkách Vesmíru – abychom češtinu ponechali básníkům či literátům a články v odborných časopisech publikovali anglicky.

Končím a rozhaluji svou košili v očekávání šípů kritiky.