Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

„My“, příslušníci civilizovaných národů, a „oni“, příslušníci kmenů

aneb Antropologické vidění všelijak chápaných pojmů
 |  3. 4. 2003
 |  Vesmír 82, 226, 2003/4

Termín kmen používají sociální antropologové k označení nejvyšší politické jednotky v rodových společnostech (dle marxistické terminologie prvobytně pospolných). Nejdůležitější roli tam v životě jednotlivce i celku hrají pokrevní příbuzní a lidé spříznění sňatkem. Sdružují se v rodech, klanech, frátriích či moietách (viz rámeček), přičemž příbuzenské skupiny bývají zpravidla i skupinami politickými – jejich členové musí vykonávat činnosti, jejichž smyslem je udržet v rámci kmene „klid“.

Příslušníci rodových společností jsou etnocentričtí: Území obývané „mým kmenem“ je pro mne i mé soukmenovce jediným poměrně bezpečným místem na zemi a zároveň středem, popř. prvním územím světa (viz též D. Třeštík, Vesmír 76, 285, 1997/5). Za hranicemi kmenového území existuje svět nebezpečný, obývaný zrůdami, barbary či „nelidmi“. V praxi to znamená, že se většina mých činností soustřeďuje dovnitř kmenového území. Svět za hranicemi pro mne neexistuje – snad vyjma loupežná a válečná tažení.

Není náhodou, že mnohá jména vlastního kmene znamenají totéž co „lidé“ apod., zatímco jména všech ostatních vyjadřují „nelidskost“, „barbarskost“, „divošskost“, „nekulturnost“. Mohlo by se zdát, že lidé v systémech rodové společnosti jsou vázáni k území, ale není tomu tak, vázáni jsou k svým soukmenovcům a k předkům, resp. k jejich duším. Pokud musí svůj obytný prostor opustit, stěhují se spolu se všemi soukmenovci i se symboly předků. Jinými slovy identifikují se ve vztahu k příbuzným (popř. k jejich představitelům) a k předkům. Identifikační vázanost na lidi (živé i mrtvé) je jedním ze základních znaků života v rodových společnostech – na rozdíl od identifikační vázanosti k území, která je charakteristická pro nositele státních společností.

Kmen bývá svými nositeli chápán jako jediná kulturní entita existujícího světa, příslušníci kmene jako jediní skuteční potomkové prvních lidí. Mýty uchovávají vědomost, že první člověk (popř. první lidé) byl prapředkem nebo zakladatelem kmene. Od něj příslušníci kmene odvozují svůj původ – spojuje je vědomí, že prapředek jejich kmene byl prvním člověkem či prvním obyvatelem Země.

Kmen může být i jazykovou jednotkou, tzn. všichni příslušníci téhož kmene hovoří stejným jazykem, který se za kmenovými hranicemi nepoužívá. Pokud to bylo možné sledovat, v známých rodových společnostech počet příslušníků kmene většinou nepřesahoval padesát až sto tisíc (existují výjimky). Slovo „kmen“ příslušníci rodových společností neznali, obvykle se považovali za „lidi“, popř. „jediné lidi“.

Šedá je teorie a zelený je strom žití

Slova německého klasika je možné aplikovat i na charakteristiky kmene. Kmen nutně nemusí být jazykovou jednotkou ani jednotkou kulturní, i když z hlediska vnějšího pozorovatele mohou příslušníci několika kmenů mluvit stejně a mít stejnou kulturu. Ještě na začátku 20. století byly známy rodové společnosti, kde kmeny byly nejvyššími politickými jednotkami, ale zároveň mezi příslušníky sousedních kmenů existovalo povědomí o jisté kulturní sounáležitostí. S takovým případem se ve dvacátých letech setkal Edward E. Evans-Pritchard u jihosúdánských Nuerů. Ti byli organizováni zhruba do čtyřiceti kmenů, v nichž se počet lidí pohyboval mezi 9000 až 40 000. Příslušníci všech kmenů ale věděli, že jsou „Nuerové“. Taková skupina bývá označována termíny „kulturní skupina“ či „etnická skupina“.

V době, kdy E. Evans-Pritchard dělal své výzkumy, nebylo zvykem věnovat pozornost „subjektivním prohlášením“, badatele zajímala jen „objektivní data“, a tak podle Evanse-Pritcharda mluvili příslušníci různých nuerských kmenů týmž jazykem a měli stejnou kulturu. Dnešního badatele by zajímalo, zda si totéž mysleli i Nuerové.

Nesprávné přiřčení názvu kmen

Kmen se používá v nejrůznějších významech a významových odstínech, někdy správně, jindy nesprávně. Uvedu alespoň nejtypičtější příklady nesprávného přiřčení a objasním, co k němu vedlo. Svou definici jsem uvedl hned v prvním odstavci.

  • Ideově-koloniální důvody. Důsledkem či průvodním znakem kolonializmu a obecně nadřazeného pohledu příslušníků „století elektřiny a páry“ bylo paušální používání názvu kmen pro všechny skupiny, které nebyly nositeli evropsko-americké civilizace. V 19. století a v první polovině století 20. tak byly označovány i mnohamilionové národy se staletou státní tradicí – např. západoafričtí Jorubové, Ašanti anebo indičtí Maráthové – jenom proto, že nepatřily do civilizace budující svůj koloniální systém.

    Také u nás dosud přežívá kategorizace lidských skupin na „národní“ a „kmenové“, byť naši předkové žádné kolonie nevytvořili. Nejspíš je to způsobeno cestovatelským mýtem Emila Holuba, Enriquea S. Vráze, Alberta V. Friče ad., kteří koncem 19. a začátkem 20. století ohromovali svými cestopisy, výstavami a přednáškami. V padesátých letech sehráli svou roli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Do zemí, kam ostatní Evropané jezdili na dovolenou a za prací, jezdili vybraní Češi na „expedice“. Představa cestovatele v tropické přílbě, který se chystá mezi divochy, je u nás dosud živá.

    Po 2. světové válce, zejména od šedesátých let, se začal v sociálněantropologické i etnologické a etnografické literatuře používat termín „etnická skupina“, který už není pohrobkem zmíněného evropského koloniálního dědictví. Jeho výhodou je také obsahová šíře, v antropologickém chápání jím můžeme nahradit jak „kmen“, tak „národ“.

  • Byrokraticko-koloniální důvody. V průběhu kolonizování různých odlehlých koutů světa se Evropané setkávali s případy, kdy na malém území žilo množství jazykově i kulturně odlišných skupin a bylo možné najít i několik nepočetných politických jednotek nejvyššího řádu, tedy vlastně kmenů. Vzhledem k tomu, že by oddělené spravování nepočetných jednotek bylo pro koloniální úřady nákladné, vytvářely se byrokratickou cestou „větší kmeny“. Na koloniálních mapách a ve výkazech byla určitá oblast označena jako území jednoho kmene (bez ohledu na skutečné názory, kulturu či jazyk obyvatel) a dostala společný kmenový název, obvykle přezdívku, kterou jim vymysleli sousedé. Takové kmeny byly vytvářeny například v pohraničních oblastech dnešní Nigérie a Kamerunu.
  • Rasistické důvody. Určitou variantou obou těchto přístupů bylo používání pojmu „kmen“ v Jižní Africe mezi padesátými a osmdesátými lety 20. století, v době vlády apartheidu. Afričané (na rozdíl od míšenců a Asijců) byli chápáni jako nejméně vyvinutá „rasa“, což znamenalo i to, že její příslušníci žijí v podstatě na úrovni rodové společnosti. Termínem „kmen“ byly označovány všechny skupiny Afričanů – několikamilionové národy zrovna tak jako skutečné kmeny.

  • Důsledky vývoje antropologického bádání. Určité skupiny, které byly v 19. a ještě ve 20. století kategorizovány jako „kmeny“, jsou na základě nových poznatků, nových interpretací starých poznatků či nových teorií v dnešní době chápány jako „nekmenové“, např. „raně státní“ ap. Lpění na starém či tradičním určení je pochopitelné, avšak nepřijatelné.

    – Aztékové. Jako příklad kmenové konfederace je uváděl Lewis Henry Morgan, který vycházel z podrobné analýzy jiného Američana Williama H. Prescotta. Ovšem to, co se v 19. století jevilo jako „rodová společnost“, se ukázalo být v druhé polovině 20. století společností raně státní.

    – Irokézové. L. H. Morgan chápal irokézskou společnost jako rodovou – kokrétně jako „konfederaci kmenů“. Výzkumy historiků, etnologů a antropologů 20. století ale ukázaly, že přinejmenším v 18. století (pravděpodobně již v 17.) nebyli Irokézové společností rodovou, nýbrž raně státní. Vybírali daně z míru od podrobených či sousedních skupin, s rodinami náčelníků podrobených či sousedních skupin praktikovali sňatkovou politiku ap. Takové chování je klasickým znakem vznikajícího státu.

    V obou případech bylo možno přehodnotit názor jen díky přesnějším teoretickým schématům (nová data objevena nebyla).

    – České kmeny. Se lpěním na starém či tradičním určení se můžeme setkat i v praxi našich historiků, kteří se zabývají ranými dějinami českých zemí. Obvykle hovoří o českých kmenech v 9. a 10. století, z nichž se někdy na přelomu 10. a 11. století vytvořil přemyslovský stát. Pokud na těch několik málo zpráv o chování představitelů politických jednotek v 9. a 10. století, které máme k dispozici, uplatním stejná hlediska jako na Irokézy, musím konstatovat, že i Češi se projevovali jinak, než je pro příslušníky rodových společností charakteristické. Platili daň z míru představitelům jiné politické jednotky, tedy za kmenové hranice (do Německé říše), praktikovali přeshraniční sňatkovou politiku (viz sňatek Přemyslovce s Ludmilou, dcerou „pšovského knížete“), a zejména prosazovali změnu náboženství (přestup „českých knížat“ ke křesťanství). S podobným chováním se v rodových společnostech nesetkáváme. Výsledkem badatelského lpění na starých pravdách je paradoxní termín „kmenový kníže“ – v rodové společnosti, kde existují kmeny, neznají „knížata“, a ve společnostech, kde znají knížata, zase neexistují „kmeny“.

Kmen versus národ

V průběhu 20. století se slovo kmen dostalo i do slovníku příslušníků rodových společností a dnes je chápáno jako označení znevažujícího významu. Většina skupin, dříve označovaných jako kmeny, dává přednost označení národ – platí to např. o severoamerických indiánech. (Odborný termín kmen se pochopitelně používá dál.)

Ve společnostech nerodových, státních, postmoderních ap. je jako protipól kmene obvykle chápán národ. Není to přesný protipól, protože kmen je jednotkou politickou, popř. kulturní, zatímco národ je jednotkou kulturní, popř. politickou. Skutečným protipólem kmene je stát, ale ten už nespadá do tématu článku.

Lze definovat národ?

Národ je nejvyšší kulturní jednotka tvořená občany státních společností. (Používám slovo „občan“, protože jsem nenašel žádné jiné, které by označovalo svobodného jedince s politickými právy uplatňovanými při správě a řízení státu.) Dosavadní definice národa můžeme rozdělit na dvě základní skupiny: výčtové a skupinové. Výčtové definice vypočítávají znaky národa – v podstatě opakují představy příslušníků národa o tom, čím jejich kulturní skupina nejvyššího řádu je. Skupinové definice se pokoušejí vystihnout nejvyšší typ lidských kulturních skupin, jaké na tomto světě známe.

Slovo „národ“ používá i L. H. Morgan. Chápe ho jako politickou jednotku, která nahradila rodovou společnost – tj. kmen. Ovšem v dnešním slova smyslu se odborný termín „národ“ objevil až na počátku 20. století. Patrně nejstarší výčtovou definici publikoval r. 1913 Josef Džugašvili (J. V. Stalin): „Národ je historicky vzniklé, pevné společenství lidí spojených společnou řečí, územím, hospodářským životem a psychickým založením, projevujícím se ve společné kultuře.“ V průběhu 20. století byly vytvořeny další výčtové definice, které se mezi sebou příliš neliší. Mezi vyjmenovávanými znaky národa se vedle území, jazyka a představ o společných dějinách objevuje i náboženství, popř. konkrétní kulturní jevy ap.

  • Výčtové definice „národa“ jsou obsahem i formou shodné s výčtovými definicemi kterýchkoliv lokálních skupin (vesnic, skupin vesnic, oblastí, krajů apod.), které si jejich obyvatelé definují sami. Požádáme-li např. obyvatele vesnice, aby nám vysvětlili, čím a proč se liší od obyvatel jiných vesnic, zpravidla odpovědí, že je odlišuje území, na němž žijí, nářečí, vlastní vesnické dějiny a chování (kultura), někdy i náboženství.

    K výčtovým definicím je možné počítat i definici národa, kterou publikoval Miroslav Hroch. Praví se v ní, že tři charakteristiky národa je třeba označit za nenahraditelné:

    1. vyšší stupeň intenzity komunikace směřující dovnitř skupiny ve srovnání s komunikací směřující mimo její rámec (tato vnitřní komunikace byla obvykle podmíněna jazykovou homogenitou);
    2. jistá podoba „kolektivní paměti“, tj. povědomí společné minulosti, vědomí sounáležitosti s příslušníky stabilní, tj. historicky zakotvené skupiny „národ“;
    3. koncept rovnosti všech příslušníků národa jako členů občanské společnosti, který byl neuskutečnitelný v podmínkách feudálního systému; právě tato charakteristika nabízí pravděpodobně nejdůležitější kritérium pro rozlišení moderního národa od národa „středověkého“.
  • Skupinové definice. Jednu z nich podal Arnošt Gellner: Dva lidé patří ke stejnému národu, když: sdílejí stejnou kulturu (soubor myšlenek, znaků, představ, způsobů chování a dorozumívání) a uznají jeden druhého za náležejícího ke stejnému národu. (Variantou je tvrzení, že národy mohou být definovány v pojmech jak vůle, tak kultury, a v pojmech sbližování obou s politickými jednotkami. Míněna je vůle a kultura tvůrců a nositelé těchto skupin, tj. národů.)

    Jak výčtové, tak skupinové definice mají své opodstatnění, sám ale dávám přednost definici skupinového typu (je jednodušší a šíře aplikovatelná).

Jak národ vnímají jeho příslušníci

Každý národ je v představách svých příslušníků, tvůrců a nositelů sebestředný a je chápán jako jeden z nejlepších. Vymezován je představami svých příslušníků o sobě samém. Vymezující „znaky“ národa jsou obvykle velmi kladné, a pokud nejsou, vyznívají kladně alespoň ve svých důsledcích (symbolizují kritičnost, upřímnost příslušníků národa ap.).

Každý národ je vymezován také představami o příslušnících národů okolních. Na tuto skutečnost upozornil sociální antropolog Frederick Barth. Znaky přičítané okolním národům bývají záporné – cizinci jsou „podezřelé“ a „nedůvěryhodné“ osoby. (Xenofobie je jedním z klasických znaků vnějšího vymezování národa.)

Důležitým znakem každého národa je jeho „vlast“, která může být i pravlastí, popř. pravlastí národů příbuzných. Je to území, které je chápáno jako bezpodmínečně národní a většinou je pevně spojeno s představami o národní identitě. Takovým území je např. pro příslušníky srbského národa oblast Kosova. Obrazy vlasti se pak objevují v krásné literatuře, ve výtvarných i hudebních dílech, ve folkloru a vstupují i do odborné literatury.

Problémem debat o definování „národa“ je malé množství a jednostrannost srovnávacích dat. Většina definic je postavena na faktech známých z evropských společností 19. a 20. století. Z ostatních částí světa je dat málo. Výzkumy Asie, Ameriky, Afriky či Oceánie započaly až po 2. světové válce a dodnes chybějí syntetické práce „o zámoří“. Jednou z výjimek je studie Benedicta Andersona Imagined Communities. Reflections on the Origin and Spread of Nationalism (Londýn 1991), která nabízí celosvětovou perspektivu.

Nedostatkem je i oborová jednostrannost – problematikou národů se již dlouhá léta zabývají historikové, ale sociální antropologové se jí věnují teprve od šedesátých let 20. století. Je sice pravda, že existují starší etnografické výzkumy a studie (zejm. ze střední, jižní a východní Evropy) věnované národní problematice, mnohé z nich jsou ale etnocentrické, bez badatelského nadhledu.

Dalším problémem jsou „historické klapky“ badatelů, kteří existenci národa většinou spojují se vznikem státních průmyslových společností. V posledním desetiletí se nikdo příliš nezabýval otázkou jak pojmenovat skupiny, které existovaly např. ve feudální Evropě po rozpadu kmenů a před vznikem národů. Jisté řešení nabízí Miroslav Hroch, který v rámci své definice národa zmiňuje „národ předmoderní, středověký“. Pokud je tedy možné uvažovat o kulturních skupinách zvaných národy, můžeme rozlišovat dvě kategorie:

  • Národy ve státních společnostech feudálních, předindustriálních, zemědělských. V těchto společnostech ovšem netvoří „národ“ veškeré obyvatelstvo, ale jen vrstvy společnosti, které mají občanská (politická) práva; poddaní, otroci či cizinci se nepočítají. O nich se ani nepředpokládá, že by měli nějakou kulturu (pochopitelně uvádím „vnitřní pohled či názor“ zmíněných občanů).
  • Národy ve státních průmyslových společnostech. O všech těchto kulturních skupinách je možné říci, že jsou pevně lokalizované – tzn. že jejich existence je svázána s pojmem „vlast“ či „pravlast“. Konstruování názorů na „vlast“ dost dobře prozkoumali jak historikové, tak sémiotikové, a to nejen v českém či středoevropském rozměru. Arnošt Gellner pak již před lety upozornil na spjatost národa s nacionalistickými představami, tedy s představami politického charakteru, podle nichž si musí národ sám vládnout ve svém státě.

Soužití kmenů a národů

Soužití kmenů a národů je soužitím malých a velkých skupin. Záleží tedy na mocenských možnostech a cílech té větší skupiny (národa), a to bez ohledu na to, je-li jediným nositelem lokální státnosti, anebo existuje v mnohonárodním státě. Kmeny (i rodová společnost) přežívají na některých místech zeměkoule dodnes především proto, že státní či národní činitelé zatím o příslušné kmenové území neprojevili zájem. Většina „kmenů“, se kterými se setkáváme v cestopisech, filmech či „objevitelských reportážích“, však patří spíše do kategorie kmenů „turistických“ či „skanzenových“. Jejich příslušníci podle pravidel rodové společnosti nežijí, řídí se pravidly moderních občanských společností. Na novodobé tvorbě „kmenů“ se podílejí návštěvníci exotických končin světa, kteří označují za kmenové příslušníky vesničany žijící v odlehlém koutě světa.

Kmeny a rodová společnost budou jednou patřit mezi historické pojmy. Co se týče pojmu národ, je každá předpověď spekulativní. Zatím se nevytvořily vyšší kulturní jednotky, než jsou národy, i když pokusy se vyskytly (viz úsilí o jednotný národ sovětský či arabský). Krom toho se stále objevují nové varianty vztahu národ – stát, které se projevují někde segmentací (rozpadem dosavadních státních celků), někde pokusem vytvořit národní stát, popř. vznikem legalizovaného mnohonárodního státu.

Literatura

Kandert J.: Rané české státy (konec 9. až 1. polovina 11. století), Český lid 79/1992 – suplement, s. 443–469
Hroch M.: V národním zájmu, Praha 1999, s. 10–11
Gellner E.: Národy a nacionalismus, Praha 1993, s. 18
Holý L.: Malý český člověk a skvělý český národ, Praha 2000

ROD, KLAN, FRÁTRIE, MOIETA


Rod je skupina pokrevních příbuzných, kteří odvozují svůj původ od společného předka, a to v jedné a téže linii (v linii mateřských pokrevních příbuzných anebo v linii otcovských pokrevních příbuzných). Všichni členové rodu znají přesně své vzájemné příbuzenské vztahy a svůj příbuzenský vztah k společnému předkovi, všichni musí dodržovat příkaz exogamie, tj. zákaz sňatků mezi sebou. Genealogická hloubka rodů nebývá velká (obvykle 3 až 4 generace) a také počet členů jednoho rodu obvykle nepřesahuje několik stovek.

Klan je skupina pokrevních příbuzných, kteří odvozují svůj původ od společného předka, a to v jedné a téže linii. Členové klanu zpravidla neznají přesně své vzájemné příbuzenské vztahy ani svůj příbuzenský vztah k společnému předkovi. Genealogická hloubka klanů je větší než hloubka rodů (obvykle od 4 do 7 generací). Klany mohou být buď exogamní, nebo endogamní – záleží na podmínkách té které společnosti, zda členové klanu musí dodržovat zákaz vzájemných sňatků, nebo mají vzájemné sňatky povoleny. Klan se zpravidla skládá z několika rodů (ale nemusí).

Frátrie je skupina pokrevních příbuzných nejvyššího řádu v dané společnosti. I členové jedné a téže frátrie odvozují svůj původ od společného předka, a to v jedné a téže linii. Znalost vzájemných příbuzenských vztahů mezi členy frátrie a vůči společnému předkovi je minimální, genealogická hloubka frátrie obvykle přesahuje 7 až 8 generací. Frátrie mohou být jak exogamní, tak endogamní, záleží opět na místních historických podmínkách. Pojem „frátrie“ je po obsahové stránce totožný s pojmem „moieta“, používá se ale v těch případech, kdy se příslušníci kmene dělí na tři a více pokrevně příbuzenských skupin nejvyššího typu v jedné a téže linii.

Moieta je stejná skupina pokrevních příbuzných jako frátrie. Termín se používá v těch případech, kdy se příslušníci kmene dělí jen na dvě pokrevně příbuzenské skupiny nejvyššího typu v téže linii. Hovoří se také o duálním systému příbuzenských skupin. Rozdíl mezi termíny je dán dějinami antropologického poznání. „Frátrie“ byly zjištěny a definovány na příkladech severoamerických indiánských společností, zatímco „moiety“ na příkladech australských společností. Než se americká a britská antropologická terminologie sjednotily, byly už oba termíny běžné, a proto se užívají souběžně.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorovi

Josef Kandert

Doc. Josef Kandert, CSc., (*1943) vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Je kurátorem afrických sbírek Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. Od r. 1992 přednáší sociální antropologii na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné