Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Dům, v němž přebývá Pelé

Havaj očima zvídavého laika
 |  2. 2. 2003
 |  Vesmír 82, 109, 2003/2

Pelé opustila Tahiti s celou svou rodinou. Její bratr, žraločí bůh Kamohoali’i, je skvělý navigátor, a tak se obě majestátní mořské kánoe dotkly břehů nové země velmi brzo. Pelé si vystavěla ohnivý dům na ostrově Nihoa, ale její panovačná starší sestra, mocná bohyně moře, jej chtěla mít jenom pro sebe. Pelé se proto přestěhovala nejdřív na Kaua’i, poté na O’ahu, pak na Maui, ale nakonec pokaždé musela své starší sestře ustoupit. Dnes sídlí Pelé v rozlehlém ohnivém domě Halema’uma’u na Velkém ostrově Hawai’i – a tentokrát se ho nehodlá jen tak vzdát.

Havajské legendy nejenom věrně popisují příchod polynéských prapředků na soustroví, ale jsou také důkazem vynikajících pozorovacích schopností lidí žijících v těsném spojení s přírodou. Celé Havajské souostroví je výsledkem vulkanické činnosti. Severozápadní ostrovy, kde žila Pelé nejdříve, jsou nejstarší a po sopečné aktivitě na nich není téměř ani památky. Na Maui, druhém nejjižnějším ostrově a podle legend předposledním domě ohnivé bohyně, jsou však stopy vulkanické činnosti patrné na každém kroku. Pelé zde zřejmě žila velmi blahobytně – ohromující kaldera vyhaslé sopky Haleakala je největším kráterem na světě. Na nejjižnějším a nejmladším Velkém ostrově se můžete s bohyní ohně setkat osobně. Obrovská lávová pole, dýmající krátery a výskyt síry jsou znakem její blízké přítomnosti. Lávové proudy, které se vlévají v oblacích páry a za hrozivého syčení do příboje Tichého oceánu, zase svědčí o tom, že vztahy mezi oběma mocnými sestrami skutečně nejsou idylické.

Současné představy vulkanologů o vzniku ostrovů mají s legendou o Pelé ledacos společného. Podle nich je podoba Havajského soustroví způsobena dvěma nezávislými procesy. Hluboko v zemské kůře je magmatický krb, který neustále produkuje nové magma, jež vystupuje k povrchu. Dřív se mu říkalo „horká skvrna“, dnes se víc věří představě pomalu vystupujícího magmatického proudu tvaru „plášťového hřibu“. Tak totiž označují vulkanologové těleso tvořené mohutným sloupem horké taveniny, jež se během stoupání směrem k povrchu postupně ochlazuje a v podobě deštníku padá opět do hlubších sfér planety. Pacifická zemská deska se nad tímto pevným sopečným centrem posouvá směrem k severozápadu. Výsledkem je linie ostrovů na ose severozápad-jihovýchod, kde nejsevernější ostrovy jsou staré již několik milionů let a dávno vychladlé, zatímco na jihu ostrovy teprve vznikají. Nejnovější, nedávno objevený „ostrov“ je 900 m pod hladinou, hladinu doroste asi tak za 10 000 let a bude se jmenovat Loihi (viz Vesmír 75, 653, 1996/11). Představte si to jako hořící svíčku, nad níž pomalu protahujete list papíru. Svíčka, tedy horká magmatická skvrna, zůstává na jednom místě, ale papír nad ní se propaluje a vzniká řada vulkánů, z nichž nejstarší je nejdál od plamene.

Velký ostrov, Hawai’i, je nejmladší (700 000 let) a největší. Zabírá větší plochu než všechny ostatní ostrovy dohromady a jeho dva vrcholy, Mauna Kea a Mauna Loa, jsou přes 4000 m n. m. vysoké. Mauna Kea je dávno vyhaslý vulkán, na jehož vrchol vede silnice a stojí zde rozsáhlá astronomická observatoř (v brožurce rozdávané v letadle vás text neznámého autora poučí, že těžištěm zdejšího hospodářství jsou turizmus, zemědělství a astronomie). Mauna Loa, Dlouhá hora, je největší a nejobjemnější horou na světě. Měřena ode dna moře přesahuje 10 000 m. Její výška ovšem není přesně známa, protože se neustále mění v závislosti na vnitřním tlaku magmatu, nicméně osciluje někde kolem 4185 m n. m. Někdy prý může být i větší než Mauna Kea (4205 m). Mauna Loa je takzvaný štítový vulkán, takže vypadá spíše jako obrovský želví krunýř než jako archetypální sopka typu Fuji. Po 30 km pochodu mírně se zvedajícím lávovým polem pod tropickým sluncem pochopíte nejenom princip štítových sopek, ale také příčinu toho, proč Havajané lezli na vrchol jenom za zcela výjimečných okolností, třeba když bylo potřeba s Pelé něco osobně domluvit.

Z pěti vulkánů na Havaji jsou dnes aktivní tři. Kilauea vyvrhuje lávu, páru a jedovaté sirné výpary v podstatě nepřetržitě a je hlavní atrakcí Národního parku Volcano. Hualalai explodovala v roce 1801 a od té doby se jeví jako neškodná, ale vulkanologové ji ještě neodepisují. Mauna Loa exploduje zhruba každých 5–10 let. Co dovede, předvedla naposledy v roce 1994. Z její mohutné kaldery postupně vyvřelo několik milionů krychlových metrů hmoty a zaplavilo jižní svahy. Tekoucí láva může ztuhnout dvěma principiálně odlišnými způsoby. Pahoehoe (provazcovitá láva) je krásně hladká, hnědá či černá, ze všeho nejvíc připomíná čokoládovou polevu a je radost po ní chodit. Vzniká z pomalu tekoucí a velmi horké lávy. Často ztuhne jenom nejsvrchnější krusta, pod níž líně teče žhavá řeka. A’a (balvanitá láva) je červená v důsledku oxidace obsaženého železa a vzniká z překotně tekoucí lávy, která rychle a nevyrovnaně ztrácí teplotu. Vypadá jako hrubozrnná škvára, v podstatě se po ní nedá chodit, a když upadnete, tak si s jistotou sedřete kůži a roztrháte kalhoty (a úpíte přitom a’a). Pak ještě existuje asi 150 dalších podskupin, všechny mají krásné havajské jméno (základem současné mezinárodní vulkanologické terminologie je havajština) a na Velkém ostrově je můžete vidět všechny.

Přítomnost aktivních sopek výrazně ovlivnila život a kulturu původních Havajanů a odrazila se v četných legendách o krásné mladé bohyni s ohníčky v očích. Pelé dali různá jména – Honua-mea (Červená zem), Ka-wahine-’ai-honua (Požíračka země), Ka-wahine-o-ka-lua (Žena z jámy) či zřídka Ka-wahine-o-ka-’a’ahu-ke’oke’o (Žena v bílém rouše). Lávovým proudům utuhlým v podobě kapek či vláken říkají „Peléiny slzy a vlasy“. I dnešní obyvatelé mají k sopkám kladný vztah. Vědí, že Pelé sice sem tam něco zničí, ale hlavně neustále něco přidává. A navíc není zlá ani zlomyslná. Havajské sopky jsou naprosto unikátní svou neexplozivností. Zdejší magma obsahuje málo plynů a málo křemíku; díky tomu je láva málo viskózní a většinou jenom poklidně teče mírnou rychlostí směrem k moři. Havajané a dnes i profesionální vulkanologové pečlivě sledují nové lávové výrony. Pokud se ukáže, že některá z lávových řek směřuje k vesnici, uspořádají obyvatelé obřad na rozloučenou, všechno sbalí a přestěhují se o kus dál. Láva teče většinou poměrně pomalu, a tak na to mají dost času. Dobře vědí, že se jejich vnuci budou zase moci přestěhovat zpátky, protože láva, která je bohatá živinami, ve vlhkém tropickém klimatu za dvě generace znovu zaroste (rychlost zarůstání je ovšem podstatně pomalejší na suché západní straně ostrova). Jenom jednou se člověk postavil Pelé na odpor. Když se v roce 1942 řinula mohutná lávová řeka přímo na správní středisko a sídlo Havajské univerzity Hilo, nařídil prezident Roosevelt bombardování. Směr lávového proudu byl změněn a Hilo zůstalo nedotčeno. Pelé není zlá, a tak drzé lidstvo za tento čin nepotrestala, nicméně v dnešní době už americká vláda podobné praktiky nepoužívá. Havajané se vrátili k staré metodě. Obyvatelé vesnice Pahoe, jejíž část stojí v cestě velkému lávovému proudu, chystají příští rok evakuaci, samozřejmě po náležité oslavě.

Na Havaji je 21 různých klimatických zón, tundrou počínaje a tropickým deštným pralesem konče. Mauna Loa i Mauna Kea bývají několik měsíců v roce zasněžené, a proto na jejich vrcholech najdete jenom pár těžko přežívajících lišejníků. Zdejší vegetace se musí přizpůsobit nejen nadmořské výšce, ale také vulkanické činnosti. Zhruba ve 3000 m vidíte první rostliny, prorážející krustu pahoehoe. Téměř vždy je to ohelo (Vaccinium dentatum z čeledi Ericaceae), keř příbuzný našim borůvkám a plodící po celý rok velké množství červených, příjemně nakyslých bobulí. Ka’ohelo, bohyně-keř, je mladší sestra Pelé a má zvláštní povolení přijít jako první na místa, která Pelé vystavěla. Ohelo je na lávě první rostlinou a lze ji najít téměř v každé výšce. Je to rostlina, s níž se les znovu vrací na dočasně ztracená území.

Ve výšce kolem 2500 m se objeví stromy ohi’a lehua (Metrosideros excelsus nebo M. polymorpha z čeledi Myrtacae). Mají jasně červené květy a jsou domovem několika druhů havajských ptáků, kteří jsou všichni kupodivu také jasně červení. Nejnápadnější je krvavě červený malý ptáček apapane (Himatione sanguinea), který má dlouhý zahnutý zobák a živí se nektarem květů. Často se vám stane, že se zalíbením pozorujete půvabný květ lehua, který se ovšem k vašemu překvapení náhle zvedne a odlétne. Ohi’a lehua je po ohelu jedním z nejodvážnějších pionýrů, lávu obsadí do 20 let. Dominantním druhem však zůstává pouze ve vyšší nadmořské výšce. Jenom o kousek níž než ohi’a rostou stromy koa (Acacia koa z čeledi Mimosaceae). Jsou převládajícím druhem tropických horských mlžných lesů a dosahují omračujících rozměrů, ani ne tak do výšky jako do šířky. Jejich kmeny a větve jsou většinou doslova obaleny lišejníky rodu Usnea, a tak v celém lese panuje přívětivé zelené příšeří. Koa, jehož dřevo barvou i kvalitou připomíná mahagon, přichází na lávu jako jeden z posledních a pouze v určité nadmořské výšce.

V nadmořské výšce kolem 1400 m začíná být důležité, na které straně ostrova se nacházíte. Pokud jste na závětrné straně, což je strana západní, kde spadne maximálně 250 mm srážek ročně, objeví se nejdříve keřovitá savana přecházející do polopouště. Na straně návětrné, kde prší v podstatě pořád (3 m ročně je průměr na letišti v Hilo), se v této výšce nejspíše ocitnete v deštném kapradinovém lese. Rostou zde stromové kapradiny dosahující výšky až 10 m, bizarní liánové kapradiny, kapradiny podobné našim evropským i takové, které byste nikdy za kapradinu nepovažovali (najdete zde zejména rody Dicksonia, Nephrolepis, Sadleria a ještě asi 30 dalších). Dominantním druhem je obrovská kapradina hapuu (rod Cibotium), zvaná také někdy pua’a’ehu’ehu, což znamená „popálené prasátko“. Podnětem k vzniku směšného jména prý byla skutečnost, že mladé rostlinky s ještě nerozvitými listy, které jsou hustě porostlé sytě růžovými chlupy, vydrží velmi vysoký žár. Díky tomu přežijí i v blízkosti lávových toků (samozřejmě k tomu existuje příslušná legenda s Pelé v hlavní roli), a obnova kapradinového pralesa je potom poměrně rychlá. Hapuu je běžná v celé oblasti nejaktivnější sopky Kilauea.

Čím více se blížíme k východnímu pobřeží, tím více prší a tím více vegetace připomíná to, co si představujeme pod pojmem tropické deštné pralesy. Nápadné jsou zejména obrovské kvetoucí zázvory, mohutné palmy a všudypřítomné liány. O původní flóře se zde nedá mluvit, protože osadníci, jak polynéští, tak američtí, přivezli co se dalo. Potom zjistili, že na lávě bohaté živinami roste při třech metrech srážek ročně a 24 °C průměrné roční teploty úplně všechno. Sytě zelené stráně jsou sem tam přerušeny různě širokými pruhy lávy. Po krátké době se naučíte odhadovat podle výšky stromů, kdy naposledy tudy tekla láva. V severních částech ostrova, kde jsou sopky už dlouho neaktivní, však stopy po lávě ani nerozeznáte. Na břehu oceánu pak s jistým údivem objevíte archetypální havajský obrázek – písečnou pláž a kokosové palmy.

Osídlování Havajských ostrovů rostlinami i živočichy probíhalo postupně. Unikátní kombinace naprosté izolovanosti souostroví a četnosti klimatických pásem dovolila několika málo původním druhům, jimž se podařilo Havaj osídlit před příchodem člověka, takové rozrůznění, jaké nenajdete ani na Galapágách. Velmi slavný je rod Dubautia (Asteracea), který se rozrůznil asi do 70 naprosto nepodobných druhů. Havajané vás rádi upozorní na rostliny rodu Cyanea (Campanulacae), souhrnně označované jménem haha. Tento rod vytvořil na Havaji neuvěřitelných 63 endemitů.

Lidé do celého procesu osídlování zasáhli dvakrát. Poprvé v období od roku 450 do roku 700, kdy byla Havaj průběžně zabydlována převážně Tahiťany. Ti s sebou podle archeobotanických výzkumů (a podle legend o příjezdu Pelé) přivezli zhruba 500 různých druhů rostlin. Po téměř 1500 let v podstatě nerušeného vývoje dnes člověk zasahuje do přírody Havaje znovu. Na ostrovech je v současnosti evidováno 1142 druhů rostlin, z nichž 282 je kriticky ohroženo. Hlavní příčinou tohoto stavu je bezohledné zavádění nových a nových druhů rostlin a živočichů. Přes veškerou snahu havajských úřadů i celníků se každý rok objeví na ostrově nový organizmus. Největší tragédií je v současné době 50 000 kusů zdivočelých prasat domácích, která pobíhají po ostrovech, piraňa likvidující endemické druhy ryb a krysa, jež se kolem roku 1850 stala prvním predátorem v historii Havajských ostrovů (druhým byla mangusta, dovezená o 50 let později za účelem vyhubení krysy). Méně nápadná, ale neméně katastrofická je introdukce rychle rostoucích travin z afrických savan.

Přesto je stále ještě příroda Havaje naprosto unikátní. Pro Středoevropana je zde každé zákoutí překvapením. Když si konečně zvyknete na lávová pole, desetimetrové kapradiny, prales koa, palmy s opravdickými kokosáky, majestátně plovoucí metrové želvy a bublající lávu, je nejvyšší čas zamířit na Ka Lae. Tato zcela neobývaná (a zřejmě neobyvatelná) ostrá špice ostrova Hawai’i je nejenom nejjižnějším bodem Havaje a zároveň i Spojených států amerických, ale také zřejmě největrnějším místem na světě. Roste zde jenom tráva a pár horizontálních keřů. Vodní srážky se blíží nule, nicméně po většinu dní v roce je zataženo. Pod strmými útesy, asi dvacetimetrovými, se setkávají dva mořské proudy a voda se tam pěkně vaří. Nad oceánem na malé plošince jsou dobře patrné rozvaliny havajského chrámu Heiau o Kalalea. Zde původní Havajané, vynikající mořeplavci a zdatní navigátoři, zasvěcovali svým bohům mořské kánoe před dlouhou plavbou.

Původní havajská kultura je dnes bohužel mrtvá. Kupodivu za to nemůžou Američané, kteří Havaj roku 1898 anektovali, ale Havajci sami. V roce 1819, tedy 41 let po objevení Havajských ostrovů Jamesem Cookem (nazval je Sandwichovy ostrovy, protože jeho výprava byla financována lordem Sandwichem, vynálezcem obloženého chleba), dal čerstvě korunovaný král Kamehameha II. rozbourat všechny chrámy, zbavil kněze všech privilegií a dovolil ženám, aby jedly společně s muži (nebo mužům, aby jedli s ženami?). Otevřel Havaj přistěhovalcům a umožnil jim farmařit. Po téměř dvou stech letech nezájmu o havajské tradice můžete v restauraci dostat i knedlo vepřo zelo (opravdu!), ale nic havajského. Hula-hula (tanec darovaný Havajanům bohyní Hi’iaka, mladší sestrou Pelé) a ukulele (původní havajský nástroj) jsou jenom atrakcemi pro turisty. Jedinou tradiční činností provozovanou Havajci pro Havajce je surfování.

A ještě jedna věc je autenticky havajská – jiskrooká bohyně Pelé, vládkyně ohně a stavitelka Země. V jejím domě na Velkém ostrově ji nemůžete přehlédnout.

Havajská diverzita


Havaj má zcela unikátní flóru a faunu, což je dáno hlavně tím, že jde o souostroví značně vzdálené od pevniny, takže se na něj hned tak něco nedostane, a přitom je dost velké a členité na to, aby tam mohla probíhat nezávislá evoluce celých skupin. Řada skupin havajských rostlin a zvířat se rozrůznila až poté, co jeden společný předek dosáhl ostrova, a jejich diverzita i zvláštnosti jsou dány právě jejich oddělenou evolucí na Havaji. Rychlému rozrůznění evolučních linií z jednoho předka říkáme v biologii radiace, a pokud je to provázeno specifickými adaptacemi spojenými s pronikáním do nových typů prostředí, jde o adaptivní radiaci. Pro Havaj jsou charakteristické radiace následujících skupin:

  • Octomilky (Drosophila). „Banánových mušek“ je na ostrovech asi 500 druhů, což je snad až třetina jejich celkového světového druhového bohatství. Nejde asi o adaptivní radiaci v pravém slova smyslu, poněvadž všechny druhy jsou si velmi podobné, i když ekologicky se docela liší. Jejich předek přišel z Jižní Ameriky a osídlil ostrov Kaua’i, a potom postupně další ostrovy, tak jak se vynořovaly z moře. Za vznik ohromného druhového bohatství je asi do značné míry odpovědná geografie souostroví (viz Vesmír 78, 338, 1999/6). Ostrovy jsou od sebe natolik daleko, že migrace mezi nimi není častá a izolované populace se mohou vyvíjet nezávisle, ale zároveň nejsou tak daleko, aby občas nemohlo dojít ke kolonizaci, a to i zpětné (pak se nový druh nemůže křížit se svým předkem právě proto, že prodělal nezávislou evoluci).

  • Šatovníci (Drepanidinae), ptáci z čeledi pěnkavovitých (na rozdíl od tzv. galapážských pěnkav, které pro změnu patří mezi strnady), blízce příbuzné stehlíkům, zvonkům ad. Tady na Havaji ale dosáhli neuvěřitelné morfologické a ekologické rozmanitosti, najdeme mezi nimi semenožravé druhy se silným zobákem, subtilnější druhy hmyzožravé i druhy s dlouhým a tenkým zobákem živící se nektarem. Některé mají zobák téměř jako papoušek, jiné druhy mají silný zahnutý zoban, který jim slouží k vyhledávání hmyzu pod kůrou stromů nebo v porostech mechu a lišejníků. Jde o úplně klasický příklad adaptivní radiace, ačkoli celý evoluční proces je mnohem hůř doložitelný než třeba u zmíněných galapážských pěnkav; to je dáno také tím, že většina druhů buď už vymřela, nebo jsou velmi vzácné. Jasné je jen to, že jejich morfologické rozrůzňování bylo mnohem rychlejší než u stejně starých blízce příbuzných taxonů na pevnině.

  • Hvězdnicovité rostliny rodů Argyroxiphium, DubautiaWikesia tvoří dohromady jeden monofyletický taxon, který také vznikl samostatně na Havaji, a to z jediného předka asi před pěti miliony let. Je to jeden z mála dobře doložených příkladů adaptivní radiace rostlin (jejich adaptace se totiž zjišťují a hodnotí hůř než adaptivní radiace živočichů). Na rozdíl od svých pevninských příbuzných jsou havajské rostliny vytrvalé, cizosprašné, a hlavně polyploidní, tj. mají zmnožený počet chromozomů. Obývají pestrou škálu typů prostředí, od alpinských přes suché vyprahlé stráně až po bažiny či pralesní podrost, a podle toho se taky liší (což je dáno hlavně různým způsobem hospodaření s vodou). Nejméně sedmkrát přešly z vlhkého do suchého prostředí či naopak a vždycky to bylo provázeno změnou morfologie.

Kromě těchto učebnicových příkladů najdeme na Havaji i jiné skupiny, které zde dosáhly velké rozmanitosti, ačkoli nejsou charakteristické jen pro Havaj. Typické jsou neuvěřitelně rozrůzněné rostliny z čeledi lobelkovitých, které se tu vyskytují v šesti rodech a 105 druzích.

David Storch

Proč jsou havajští šatovníci tak barevní?


Šatovníci nejsou pestrobarevní, ale mívají zářivé barvy. Typická je jasně červená, také zelená či žlutá. Proč mají právě tyto barvy a proč se někteří tak podobají barvě květů rostlin, na něž usedají? Na to asi nelze odpovědět jednoznačně, lze si však představovat různá, více či méně pravděpodobná evoluční vysvětlení.

Například by bylo možné, že je to náhoda, ptáci zkrátka takhle barevní bývají. To nám ale asi nebude stačit, už proto, že bychom třeba rádi věděli, proč galapážské pěnkavy (o nichž jsme si řekli, že jsou to ve skutečnosti strnadi) vůbec barevné nejsou, jsou mdle hnědé až černé.

Může to být tím, že v rámci každé čeledi existuje tendence k určitému typu barevnosti. Barevnost je nějaký znak, který se dědí od společného předka, a rozdíl v barevnosti mezi galapážskými pěnkavami a šatovníky je prostě v tom, že každé souostroví náhodou kolonizoval druh z jiné čeledi. Tohle vypadá velmi reálně, když si uvědomíme, jaké druhy jsou v příbuzenstvu šatovníků: křivka a hýl rudý (v obou případech je sameček červený, samička zelenavá), zvonek (zelený), kanár (žlutý) apod. Zdá se, že podčeleď Carduelinae, která představuje širší příbuzenstvo šatovníků, opravdu projevuje tendenci k určitému typu barevnosti, obzvláště k žluté, červené a zelené barvě. Potom by nebylo divu, že takoví jsou i šatovníci.

Ani tohle vysvětlení nám nemusí stačit, poněvadž z něj ještě neplyne, proč jsou některé druhy šatovníků zbarveny tak zářivě, a navíc stejně jako rostliny okolo. Opět to může být náhoda, a v tomhle případě asi ani neexistuje možnost, jak ji vyloučit. Nic nám ale nebrání spekulovat dál.

Tradičně se zbarvení živočichů interpretuje jako nějaké přizpůsobení prostředí, a pokud zbarvení živočicha odpovídá zbarvení prostředí, je většinou považováno za zbarvení krycí. Jenže tady na Havaji není moc před kým se krýt – než sem přišli běloši, nebyli tu žádní predátoři, kteří by šatovníky ohrožovali. Přichází tedy na řadu pohlavní výběr. Samičky si možná vybíraly samečky určité barvy, a tak si je (a prostřednictvím sdílených genů i sebe) vyšlechtili. Proč právě červená barva? Důvody mohou být dva. Zaprvé červené zbarvení peří je způsobeno karotenem a množství karotenu signalizuje výkonnost imunitního systému; je tedy indikátorem samcovy kvality (tohle se důkladně studovalo na jiných druzích s intenzivně červeným zbarvením). Zadruhé je tu možnost, že samičky mají zvláštní slabost pro červenou barvu právě proto, že se živí nektarem z takto zbarvených květů. Tahle hypotéza (sensory bias) vypadá trochu přitažená za vlasy (copak my dáváme přednost partnerům, kteří vypadají jako naše oblíbená strava?), ale ve skutečnosti nemusí být nereálná. Stačí si uvědomit, že ptáci jsou přece jen v mnohém jednodušší než my primáti (jejich instinkty jsou mnohem jednoznačnější), a hlavně že barvy hrají v jejich životě obecně nesrovnatelně větší roli než u savců.

David Storch

Havaj a přistěhovalci


Mnoho druhů obývajících Havaj sem přišlo teprve nedávno, vesměs v důsledku lidské činnosti. Nejde přitom jen o myši, kočky, prasata a krysy, tedy druhy, které člověka provázejí všude, ale také o řadu druhů, které sem člověk přivezl (jako by jich tu nebylo dost) s úmyslem zpestřit zdejší přírodu. Jenom ptáků zde bylo v letech 1860 až 1983 vypuštěno 49 druhů, z nichž některé se uchytily, jiné nikoli. To, že při tom vyhynuly hlavně druhy, které se na ostrově vyskytly spolu s nějakým blízce příbuzným druhem, se vykládalo mezidruhovou konkurencí, která prý úspěšnost introdukce nového druhu omezuje. V extrémní podobě je tahle představa formulována jako hypotéza „biotické rezistence“, jež tvrdí, že druhově bohatá stabilní společenstva by měla být vůči invazi odolná právě proto, že ekologické niky jsou zde zaplněny. Dnes se na to nevěří, poněvadž pro to nejsou žádné doklady. Na Havaji šlo hlavně o konkurenci mezi nově příchozími druhy ptáků (pokud vůbec – dnes se zpochybňuje i to) a v úspěšnosti jejich introdukce zcela určitě hrály roli jiné faktory než odolnost původních společenstev vůči přistěhovalcům. To, že nové druhy pronikají hlavně na ostrovy, méně na pevninu a nejméně do druhově bohatých tropických oblastí, není způsobeno odolností druhově bohatých společenstev, ale spíš tím, že ostrované byli aktivnější v introdukčních pokusech, ať už vědomých či nevědomých (viz také Vesmír 81, 65, 2002/2).

Jisté je, že z tohoto hlediska je na tom Havaj opravdu špatně a původní biota je přistěhovalci dost ohrožena. Pro ptáky jsou asi nejhorší introdukovaní predátoři, hlavně kočky, krysy a mangusty. Jenže tou největší pohromou pro původní havajskou přírodu kupodivu nebyl příchod bělochů řádově před sto lety a s tím spojené události, ale už příchod Polynésanů před tisícem let. Z archeologických nálezů totiž vyšlo najevo, že z 99 původních druhů havajských ptáků jich 50 vymřelo po příchodu Polynésanů, zatímco po příchodu bělochů jich vymřelo „jen“ 17 (dalších 19 je ovšem kriticky ohrožených). Ono to ani tak neznamená, že by Polynésané byli vůči přírodě ještě bezohlednější než běloši, spíš na bělochy už tolik druhů k hubení nezbylo. Je to klasický doklad toho, že člověk likviduje přírodu, ať už je vyzbrojen puškou a motorovou pilou, nebo lukem a sekeromlatem.

David Storch

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorovi

Zuzana Storchová

Prof. Zuzana Storchová, Ph.D., (*1970) v roce 1989 obsadila 17. až 20. místo biologické olympiády. Vystudovala PřF UK Praha. Po doktorandském studiu u Vladimíra Vondrejse zamířila na dva roky do Curychu, kde se věnovala studiu postreplikativních oprav DNA. Od roku 2001 do roku 2007 pracovala na Dana Farber Cancer Institute/Harvard Medical School v Bostonu na projektu zaměřeném na studium polyploidie v kvasinkách. Od r. 2008 vede pracovní skupinu v Ústavu Maxe Plancka pro biochemii v Martinsriedu u Mnichova. Její skupina studuje vliv abnormálního počtu chromozomů na lidské buňky. V roce 2016 byla jmenována profesorkou molekulární genetiky na Technické univerzitě v Kaiserslauternu.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné