Domestikace koně a mapa Čech

Původní význam slova domestikovat je zdomácňovat. Odvíjí se od latinského domesticus – patřící k domu (domus – dům). Odborný termín domestikace je samozřejmě přesně definován (s. 90), v lidovém pojetí je to však ochočování, tedy docílení toho, aby se zvíře stalo ochotným k službě (r. ochota ve významu lov s tím nesouvisí, vznikla později jako tabuové slovo).

Díky archeologii dnes víme, že kůň byl domestikován již kmeny žijícími na pomezí Asie a Evropy v druhé polovině 5. tisíciletí př. Kr. Na našem území je ochočený kůň doložen např. ze sídlišť lidu zvoncovitých pohárů (koncem 3. tisíciletí př. Kr.) nebo z kultury knovízské (13. až 8. st. př. Kr.), z níž pochází nález pohřbu koně v Praze-Bubenči. Vynikajícími předslovanskými chovateli koní u nás byli Keltové, kteří na vztahu k tomuto zvířeti založili své válečné úspěchy (jejich dvoukolové válečné vozy byly úžasně rychlé) a částečně i své náboženství (mytický kůň zastával důležitou funkci – provázel zemřelé).

O slovanských chovech máme první zprávy již ze 6. století po Kr. (koně představovali atribut mnoha slovanských hrdinů i bohů), ale ve slovanském vojenství se kůň začal více uplatňovat teprve v době hradištní (v 8. a 9. století po Kr.). Proslulosti pak české chovy dosáhly v raném středověku. V Raffelstefském celním tarifu východní marky (903–906) je kůň uváděn mezi hlavními artikly českého vývozu a také cestovní relace Ibrahíma ibn Jákúba z r. 965 dosvědčuje v Čechách nejen rozsáhlý chov koní, ale i výrobu sedel a postrojů.

O významu koně jako nositele stavovské příslušnosti v české raně feudální společnosti svědčí také akt postřižin. Díky B. Hrabalovi se nám hned vybaví první část obřadu – ostřihání dětských vlásků – ale méně si uvědomujeme, že smyslem rituálu bylo posadit chlapce na koně, a tím předurčit jeho dráhu urozeného bojovníka.

Podivuhodnou středověkou institucí u nás (i v Polsku) byla kobylí pole (campus caballarum), na nichž byly chovány polodivoké plemenné klisny sverěpicě (stč. sverěp – divoký, divoce rostoucí), které oproti orným či plužným klisnám nesměly být podkovány a musely být označeny výžehem majitele. Tato instituce zanikla během 13. a 14. století spolu s přechodem obecní půdy v soukromé vlastnictví, zbylo po ní jen pár vesnic zvaných Kobylí (tři v Čechách a dvě na Moravě).

Na chov koní u nás poukazují mnohá místní jména, např. Konice (z komnicě – stáj pro koně). Nelze je zmínit všechna, připomeňme tedy aspoň ta starobylá (předkolonizační), která vznikala na základě sousedských „lichotek“: Konětopy (ves vyznačující se topením koní), Konojedy (ves lidí pojídajících koně), Konobrže (ves lidí pobízejících koně k rychlosti), Konělupy (ves koňských lupičů). Nejasné jsou pražské Kobylisy, jejichž obyvatelé se podle jedné teorie „lísali ke kobám“ (krkavcům, ptákům posedávajícím kolem šibenice), podle jiné se lísali jako kobyly. Záhadou asi zůstanou Koněprusy v Českém krasu, poněkud sporně vykládané jako ves chovatelů prusých (bílých) koní. Ve skutečnosti jen tušíme, že jméno vsi nějak souvisí s vrchem Zlatý kůň, popřípadě s hradištěm Kotýzem, přičítaným jihoevropské ochránkyni stád Kotys, kterou prý uctívali i Keltové. Ti tu skutečně chovali své proslulé mimochodníky, měli ovšem vlastní ochránkyni stád – Eponu. Jisto je, že tyto končiny byly osídleny již od pravěku a keltské ani předkeltské motivace zdejších jmen nelze vyloučit.

A jak s tím vším souvisí lidová pověst o babě Kotys či divoké jezdkyni vyjíždějící za noci na bílém koni z Kotýzu až ke Kodě? Snad raději bílým koním taktně přiznejme naprostou mimořádnost a nepátrejme po tom, proč například kůň Libušin sám od sebe trefil k Přemyslovi. ¹⁾