Upozorňují sklípkánci na pravěké osídlení?

Je to ale dřina, pomyslel jsem si při vykopávání sklípkánků u Hradska na Kokořínsku. V písčité půdě se, potvory, zavrtávají neuvěřitelně hluboko. Po chvíli práce se v tmavé půdě objevily střepy neglazované keramiky – další exponáty do mé sbírky pravěkých a raně středověkých střepů z nalezišť sklípkánků. Není divu, že se sbírka rozrůstá, vždyť seznam lokalit těchto pavouků obsahuje Divokou Šárku, Butovice, Podhoří a Zbraslav na okraji Prahy, Žďár u Rokycan a další místa proslavená prehistorickým osídlením.

Je to náhoda? Možná ano. Zamysleme se ale nad ekologickými nároky těchto výjimečně půvabných pavouků. Obývají teplá a suchá stanoviště, kde si hloubí nory hluboké až půl metru. Ty pokračují na povrchu země vodorovnou pavučinovou trubičkou ve tvaru rukavicového prstu. Trubička jim slouží k lovu kořisti. Když o ni nějaký lezoucí živočich zavadí, sklípkánek ho přes pavučinu kousne a vtáhne si ho dovnitř. Má-li tento způsob lovu fungovat, musejí si sklípkánci stavět nory v místech s holou půdou nebo prořídlou vegetací. V hustém porostu, či dokonce v lese se silnou vrstvou listové opadanky by se potenciální kořist ani nedostala k noře. Tady je ale zádrhel. Sklípkánci pro své nory potřebují poměrně hlubokou půdu a ta zákonitě bývá zarostlá. Šancí pro sklípkánky mohou být místa narušená lidskými činnostmi, například pastvou domácích zvířat. Vzhledem k časové omezenosti takových stanovišť to však předpokládá dobrou migrační schopnost. Teoreticky mohou sklípkánci – stejně jako jiní pavouci – migrovat pomocí „babího léta“, nová lokalita by tedy mohla být kolonizována pomocí jedné oplozené samičky. Dospělí sklípkánci jsou však narozdíl od dospělců ostatních našich pavouků příliš těžcí na to, aby je vlákénko uneslo. Zmíněný způsob šíření mohou tedy využívat pouze nejmenší mláďata, která právě opustila mateřskou noru. Po této velice krátké etapě svého života si vyhloubí vlastní nory, v nichž stráví zbytek života. Ten může trvat až osm let. Svou noru opouštějí pouze dospělí samci, když si chtějí vyhledat samici.

Pro život v úzké noře je sklípkánkovo tělo dobře uzpůsobeno. Na první pohled je nápadný jeho válcovitý tvar a (na pavouka) velice krátké nohy. I kdyby se sklípkánek rozhodl migrovat po povrchu, tyto adaptace by mu to velice znesnadňovaly.

Skutečnost, že pomocí větru mohou migrovat pouze mláďata, rapidně snižuje pravděpodobnost kolonizace nové lokality. Na tutéž lokalitu by museli dolétnout minimálně dva jedinci opačného pohlaví a dožít se dospělosti, poté najít jeden druhého a úspěšně se spářit.

Proto nacházíme sklípkánky pouze na místech, kde byly vhodné podmínky nepřetržitě po dlouhou dobu. Taková mohla být například místa primárního bezlesí na xerotermních stanovištích. Les zde nemohl vyrůst především proto, že půda tu byla příliš mělká, popř. tu nebyla vůbec. Právě díky tomu zde ani sklípkánci nemají většinou možnost vytvořit si své nory. Požadavek dlouhodobých vhodných podmínek tak splňují především pravěká hradiště nebo lépe řečeno jejich svažité okraje. Samotné akropole jsou totiž většinou na rovném terénu s hlubokou půdou, a tak rychle zarůstají.

Existují i jiná vysvětlení tohoto jevu. Co když se sklípkánkům líbí právě na místech, která se našim předkům zdála být vhodná pro vybudování sídlišť? Nebo snad tito pavouci vyhledávají hradiště pro jejich hlubokou půdu, která se tam vytvořila v důsledku dlouholetého obývání člověkem? Anebo je snad u nás síť hradišť tak hustá, že se zákonitě někde na hradišti sklípkánci vyskytují?

Pokud sklípkánci opravdu pravidelně obývají místa prehistorického osídlení, nabízí se otázka, zda by nešlo tento vztah obrátit. Nedalo by se pravěké osídlení předvídat pomocí sklípkánků? I kdyby dalo, byla by taková metoda zbytečně obtížná. Existují totiž lépe nalezitelné a snadněji identifikovatelné druhy organizmů, které by posloužily stejně dobře. Lidské osídlení ovlivňuje a vždy ovlivňovalo strukturní i chemické vlastnosti půdy. Odráží se to na rostlinné skladbě. Návrat k původnímu stavu je často dlouhodobá, ne-li nevratná záležitost, a tak se stovky či tisíce let na bývalých lidských sídlištích vyskytují některé rostlinné druhy, které na místech člověkem neovlivněných nerostou. Takovými věrnými průvodci pravěkého osídlení v okolí Prahy – a jistě ne náhodou i výskytu sklípkánků – jsou například trávy pýr prostřední, strdivka sedmihradská či kostřava walliská.