Prostory nejen k pohybu

Jestli se dobře pamatujete, v květnovém čísle jsem zde rozlišil dvojí způsob, jak člověk, který se ocitá v nějakém prostoru (například v členité místnosti), může tento prostor prožívat: buď jej chápe jako objektivní prostor, všímaje si především jeho geometrických vlastností (tvarů, velikostí a jejich poměrů), nebo jej bere subjektivně, jako prostor, který jemu dovoluje či jeho vyzývá, aby se v něm více či méně volně v různých směrech pohyboval tedy jako prostor k pohybu. Důraz na pohyb umožňuje využít geometrické vlastnosti prostoru k pokusu o objektivizaci jeho původně subjektivního pojetí. Nezapomeňme však, že fyzický prostor skýtá člověku pole možností i pro jiné typy jednání než pouhé přecházení z místa na místo. O některých bych se zde dnes rád zmínil. ¹⁾

Stejně jako vy, i já se často nacházím v situaci, v níž chci nebo mám zaujmout vhodné místo v hledišti, v přednáškovém sále, ve studovně, v dopravním prostředku, v kavárně. Přitom mi nejde ani tak o to, kudy přesně se na zvolené místo dostanu, stačí, že je dostupné. Takto se přede mnou otvírá prostor k zaujetí místa, a nikoliv už (jen) prostor k pohybu. Zda nějaké místo je k tomu či onomu účelu vhodné, to ovšem závisí na smyslu situace čili na tom, o co v ní běží a o co zrovna běží mně (chci dobře vidět nebo slyšet, být viděn nebo slyšen, nebýt rušen, mít soukromí, klid, úkryt, útočiště, estetické prostředí, pohodlí, snadný únik, východisko k nějaké akci apod.). Zdalipak i tak lze stanovit nějaké obecné podmínky vhodnosti pro místo, které si vybírám podmínky, k nimž vědomě či polovědomě vždy přihlížím?

Napadají mne čtyři. Místo, které chci zaujmout, musí být lokalizovatelné, čili musím vědět, kde je, umět ho identifikovat buď dle pozičních vztahů ke známým prvkům prostoru (například v koutě u krbu), nebo situačním odkazem k nějaké činnosti či události (tam, kde jsem seděl minule). Druhou podmínkou je, že dotyčné místo je pro mne dostupné, mohu se k němu fyzicky dostat (stačí jít podél zdi a obejít sloup). Třetí podmínka žádá, aby v onom místě bylo možno setrvat, a to jednak fyzicky (je tam pro mne dost místa?), jednak časově (nebudu nucen je předčasně uvolnit?). Čtvrtá podmínka je již spíše kritériem volby: místo musí být relevantní ke smyslu situace, tj. plnit účel, o který mi v dané situaci jde.

Poslední podmínka nejvíce brání objektivizaci prostoru k zaujetí místa, nicméně v případech, kdy smysl situace není příliš subjektivně zatížen, lze nabídnout hledisko intersubjektivní nezávislé na osobě, která hodlá místo zaujmout. To nás přivádí k dalšímu typu prostoru, totiž k prostoru k setkávání (lidí). V některých případech lze prostor k setkávání pojímat jako zmnoženou verzi prostoru k zaujetí místa (viz naše výše zmíněné příklady). Smysl situace má pak kolektivní význam, přičemž mohou hrát roli i rozdíly v prožívání prostoru různými lidmi.

Pokud nejde o zaujetí nějakého konkrétního místa, ale o trvalejší setrvávání v širším prostoru, zejména pokud přibereme do úvahy rozmanité činnosti v něm, lze hovořit o prostoru k prodlévání. Pěkným příkladem je prostor ke hře (v nejširším smyslu slova hra). Nemusí jít jen o to, aby takový prostor měl potřebné rozměry k té či oné konkrétní hře (příklad: hřiště pro fotbal), může to být i případ (dokonce zajímavější), kdy prostředí umožňuje či vyžaduje imaginaci. Reálný prostor může totiž být v rámci hry použit jako zobrazení či metafora jiného, fiktivního prostoru což může vyžadovat i aranžování a manipulování s fyzickými předměty. Vzpomeňme na jevištní prostor (včetně scénické výpravy, osvětlení a hudby, ale též pohybový, gestický prostor vytvářený pantomimou či baletem) nebo na prostor dětské hry (od vláčků a pokojíků pro panenky až po cokoliv, s čím si dětská fantazie může kouzlit hromada klád se stane letadlem, lehátko lodí, oblak pohořím, otvor v houští obydlím, hrad z písku hradem). Od prostoru k prodlévání lze v našich úvahách jít ještě dále, k prostoru k bydlení. Ten nejen prožíváme (ve smyslu uvědomování), ale i prožíváme (ve smyslu životní zkušenosti).

Už nás tedy nepřekvapí, že konkrétní prostor, jakožto prostor k něčemu, se může různým způsobem proměňovat, aniž by se přitom musela měnit jeho geometrická podoba. Třeba se mění jen smysl situace (během přednášky jsem chtěl dobře slyšet, ale teď hledám východ), a to v různém stupni citlivosti na subjektivní postoje a intence (třeba jen já chci odejít).

Subjektivní stránka převažuje vždy, když jde o prostor tak či onak prožitý ten trvá v mé paměti i dávno poté, co jsem jej opustil, a skýtá rámec vzpomínkám na různé činnosti, situace, události a zážitky. ²⁾ Explicitní geometrické vztahy ulpívají v mé paměti jen v té míře, v jaké hrály určitou roli (například umožňovaly mi pohyb, soukromí, setkání s někým), což však neznamená, že geometrie je zcela mimo hru: vše se mi totiž promítá do jakési rozprostraněnosti míst, v níž konkrétní geometrické vztahy jsou sice neurčité a často i nedůležité, avšak tvoří prostorovou průmětnu oněm životním situacím.

Jak vidno, dochází ke specifické, zkušeností utvářené provázanosti a skloubenosti geometrického názoru a žitého prostorového vědomí. Objektivizující vědec by rád dal přednost prvému, filozof-fenomenolog druhému. Některé nové směry v kognitivní vědě se pokoušejí balancovat na rozhraní.