Morytát s vitaminovým refrénem

Vitamin je látka nezbytná pro zdraví, lidský organizmus ji však neumí syntetizovat, a proto ji musí získávat z potravy. Slovo vitamin vytvořil biochemik Kazimierz Funk někdy v letech 1911–1914 (slovníkové údaje se rozcházejí). Odvodil ho z lat. vita (život) a amin (původem ze střlat. amilon, resp. ř. a-mylon – nemletá mouka). Pojmenování není příliš šťastné, protože vitaminy jsou látky různorodé a mezi aminy je řadit nelze.

Latinské slovo vita se odvíjí od slovesa vivere – žít, přičemž obě slovesa, české i latinské, měla společného prapředka. Žít lze naplno, napůl nebo jen živořit (slovakizmus, který do češtiny úspěšně zavedl Jan Kollár). Živočich nejen žije, ale zároveň čije – větří, tuší, slyší a cítí, tedy vnímá smysly, čidly. K udržování žití slouží žito, které původně zahrnovalo veškeré obilí, tedy to podstatné, co bylo třeba k životu, resp. k výživě. Nerost živec byl odvozen od adjektiva živý asi proto, že je důležitý pro vznik zemědělské půdy, bez níž by se obilí nemohlo pěstovat. Živice, zvaná též pryskyřice, dostala název podle toho, že zaceluje poranění stromů, tudíž slouží k jejich žití. Lidé o této její funkci věděli a přikládali si ji na rány v naději, že působí jako všelék. Ve Slezsku se živica, pryskyřice z jedlí, sbírala pro souchotináře.

V ruštině se slovem život označuje břicho (patrně nejen láska prochází žaludkem). V naší miniaturní zemičce se nám v tomto smyslu dochoval pouze živůtek, vrchní část ženských šatů zakrývající (mimo jiné) břicho. Jestliže ale břicho je rusky život, pak život se řekne žizn. V soudobé češtině máme žízeň, její původ však nehledejme v živosti, ale v žádosti (nutkání k pití). S životem může a nemusí souviset slovo žír (žírná pastvina) – prapůvod slova bývá hledán buď v žití (obživě), nebo v žraní (krmení).

K životu-vita nevyhnutelně patří smrt-mors. Prastarou souvislost latinského a českého slova vytušíme, jen počáteční s- v češtině jako by přebývalo. Jde o prastarou slovanskou předponu znamenající „dobrý“ či „dobře“, smrt tedy představovala pozbytí života „dobrým způsobem“, nenásilně, přirozeně. Opět si pohrajme s latinou: Bez vysvětlení rozumíme termínům mortalita, mortinatalita, mortifikace apod., jejichž souvislost s mors nelze přehlédnout. Příbuzně nám zní morbidita, která sice vznikla z morbus (choroba), i ta však souvisí se smrtí, a nejen etymologicky – zhusta moří tak dlouho, až umoří, příkladem budiž mor. Souvislost s mřením cítíme i ve slově mršina, méně však ve slově mrcha, což ještě ve staročeštině byla mrtvola. Později se to slovo přeneslo na potvoru, pojítkem ovšem nebyla „mrtvost“ – notnou dávku životaschopnosti nelze mrchám upřít. Když už jsme mluvili o mršině, zmiňme i její příbuznou – mrť, tj. „mrtvé“ (zetlelé) listí. Vysbírat „do mrtě“ znamená „do poslední částečky“. Opak mření představuje amarant, bylina nemroucí, nevadnoucí. Protože však byl její název kdysi chybně vyložen z amare (milovat) a anthos (květ), ocitla se v češtině jako laskavec. V důsledku chybného překladu pak byla laskavci přiřčena moc vzbudit lásku.

Pokud by vás snad volba slov zarážela, připomeňme, že jde o morytát. Název žánru se odvozuje z Mordtat (vražedný skutek), podle jiné teorie ze středolatinského moritas (kázání o morálce). Mordem ostatně nekončívá jen jarmareční píseň, i v závěru tak vznešené hry, jako jsou šachy, zvolá jeden hráč „král“ a druhý se raduje „mrtev!“ (říkají to persky, tudíž to nezní krvelačně).

A nakonec – tak jako v jarmareční písni – se vraťme na začátek, tedy k významu vitaminů pro život. Když jich je v organizmu málo, dostaví se hypovitaminóza, když jich je mnoho, hrozí hypervitaminóza, při kritickém nedostatku mluvíme o avitaminóze. Avitaminózou popsanou dávno před objevem vitaminů jsou kurděje (viz F. Daneš, Vesmír 72, 297, 1993/5) neboli skorbut, vřídky na dásních provázející nedostatek vitaminu C, tedy kyseliny askorbové.