Jak udělat něco obrazy

V mluvnicích se říká, že myšlenky vyjadřujeme větami a že věta je vyjádření myšlenky slovy. Vždycky mi to připadalo podezřelé, protože přece vět je daleko víc než myšlenek, dokonce většina vět vůbec žádnou myšlenku nevyjadřuje, jak víme z každodenní zkušenosti. Ale i když opustím ironický tón, problémy tady zůstanou: Říká se, že jednu a touž myšlenku může vyjadřovat mnoho vět. Jenže co a kde je to společné, co tyto věty vyjadřují, tedy myšlenky, co je to za jsoucna a jak se k nim dostáváme jinak než jazykem? Že by to byly představy? To už bylo dávno opuštěno, protože představy má každý jiné, ale myšlenka má být táž pro všechny. A jak bychom věděli, že nějaká věta vyjadřuje představu-myšlenku správně? Na základě nějakého vnitřního pocitu? Od něčeho takového se musí každá skutečná věda s odporem odvrátit jako od subjektivizmu. Řešilo se to všelijak, třeba tak, že se na myšlenky přestalo myslet a za větu se prohlásila správně utvořená posloupnost písmen a mezer. To je tak asi to, na co stačí počítač (a ani to není pravda) – stejně se ale nakonec podíváme, co s tím udělal, a když výsledný řetězec nic kloudného nevyjadřuje, tak to hodíme do koše (elektronického). Nebo se řeklo, že věta je obrazem nějakého stavu věcí. Třeba věta „Na stole je hrnek“ vyjadřuje stav věcí, že na stole je hrnek. Problém je jak onen stav věcí identifikovat jinak než nějakou větou, třeba „na stole je hrnek“.

Napsáno toho bylo strašně moc, řešení žádné, ale dověděli jsme se velice mnoho o tom, co nevíme. (Poslední část souvětí vyjadřuje kupodivu dvě různé myšlenky, a obě jsou – každá svým způsobem – pravdivé.) Teprve po druhé světové válce se filozofové začali zabývat obyčejným mluveným jazykem a způsobili revoluci myšlenkou na první pohled banální, že totiž věty především říkáme, dále že je říkáme někomu, a navíc vždy v nějaké situaci (kontextu). A že tedy smysl (myšlenku) nevyjadřuje věta, ale její pronesení. Mimořádně plodné a vlastně překvapivé bylo zjištění Johna Langshawa Austina, jednoho z géniů filozofie přirozeného jazyka, že kromě vět oznamovacích (které „vyjadřují myšlenky“, popisují stavy věcí a jsou buďto pravdivé, nebo nepravdivé) obsahuje jazyk množství jiných typů vět, které nic nepopisují, nevyjadřují žádné myšlenky a nemá ani smysl u nich mluvit o pravdivosti či nepravdivosti. Tak věta „Křtím tuto loď jménem Elisabeth“ nevyjadřuje myšlenku, nic nepopisuje, není ani pravdivá, ani nepravdivá, ale vytváří se jí nová skutečnost. Problém s touto větou je jiný: nemůže ji říci opilý plavčík, musí ji pronést admirál za určité situace. Podobně je tomu se sázkami, sliby, přáními, rozkazy, žádostmi, ale i s uzavřením sňatku apod. Říká se tomu řečové akty a Austin měl o tom řadu přednášek, které zapsali jiní, a vydali pak jako knihu Jak udělat něco slovy (existuje český překlad). Takovému použití vět říkal Austin performativní, tradičním popisným, oznamovacím větám pak konstatující (či konstativní). Performativní výpovědi vytvářejí skutečnost, někdy velmi reálnou: např. tak tvrdá realita, jako jsou peníze, je výsledkem nějakých řečových aktů (kompetentních funkcionářů – kteří sami jsou výsledkem řečových aktů). Už jsem to celé ostudně zjednodušil, ale ještě jedno zjednodušení si dovolím: vlastně všechny věty – včetně konstativních – jsou performativní (řečový akt tvrzení).

To už by mohlo stačit. Teď přijde řada na obrazy. A celé bychom to mohli zopakovat až k něčemu, čemu bychom mohli říkat obrazové akty, kdyby toto spojení nebylo obsazeno. To, že obrazy vytvářejí skutečnost, že jsou performativní, je jasné u takzvaných technických obrazů – fotografií, filmu, především však u televize a počítačů. Televizní obraz vytváří skutečnost, dělá události. Ale tradiční obrazy? Ani ty „nejrealističtější“ nebyly nikdy konstativní, nýbrž vždy performativní. Když vezmu extrém: nejrealističtější realizmus – totiž realizmus socialistický – byl čistě performativní a vytvářel realitu naprosto obludnou.

Vladimír Kordoš přišel v části svého (velmi rozmanitého) díla s nápadem takřka austinovským, jak udělat něco obrazy. Otočil to – ve svých „interpretacích“ vytváří tu skutečnost, kterou obraz (doslovně vzato) zobrazuje. A nejen staticky, nýbrž dynamicky: co bylo před a co bylo po. Nádherně je to vidět na jeho interpretacích obrazů starých mistrů. Tak třeba dokonale časově rozvinul šerosvitný Rembrandtův kvaš „Návrat ztraceného syna“ nebo obraz Caspara Davida Friedricha „Východ měsíce na moři“. A navíc začal performativně konstruovat reality barokních zátiší (i s amorky). – Proč ale dále množit konstativní výpovědi, když vše je performativní; každý si to musí (s radostí) udělat sám.